II/b
V souvislosti s ustanovením § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelé namítají jeho rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: "Rozpor spočívá ve zvýhodnění vlastníka pozemku oproti vlastníku stavby stojící na pozemku tím, že zákon umožňuje vydat pozemek i se stavbou. Vlastník pozemku tedy požívá větší právní ochrany než vlastník stavby." Navrhovatelé na podporu svého stanoviska uvádějí citaci odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo 45/92: "Rovná ochrana všech forem vlastnictví... neumožňuje na posuzovanou věc nahlížet tak, jako by žalobce, coby vlastník pozemků, měl víc práv a jako by se žalované družstvo, coby vlastník staveb na těchto pozemcích stojících, muselo podřídit panujícímu vlastnictví k půdě. Bývalá zásada 'superficies solo cedit' není součástí našeho právního řádu již od účinnosti takzvaného středního občanského zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.), navíc režim zcela opačný je nyní výslovně vyjádřen v ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku."
Při posouzení argumentace navrhovatelů nutno opět poukázat na obsah pojmu vyvlastnění, jak byl již interpretován v odůvodnění v odstavci II/a. Porovnáním předmětného ustanovení s uvedenou interpretací, vymezující pojem vyvlastnění, nutno tudíž dospět k závěru, že ustanovení § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje institut vyvlastnění, a to v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Všeužitečným dílem čili veřejným zájmem, sledovaným daným ustanovením, je jeden z účelů zakotvených v preambuli zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů: "upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova". Konstrukce obsažená v ustanovení § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, umožňuje dosáhnout účelu zákona nuceným odejmutím vlastnictví na základě zákona a za náhradu. Tuto konstrukci nutno proto označit za vyvlastnění, a tudíž mít za to, že je v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Argumentace Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo 45/92 se vztahuje na aplikaci ustanovení § 126 a § 135c odst. 1 občanského zákoníku, vychází tudíž z odlišného normativního základu: týká se institutu restituce. Jak již bylo konstatováno, ustanovení § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nutno považovat nikoli za ustanovení restituční, nýbrž za ustanovení zakotvující podmínky vyvlastnění. Z toho vyplývá, že navrhovatelem uváděné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze není možno vztáhnout na ustanovení § 11 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z hlediska namítané nerovnosti mezi tržní cenou stavby a cenou stavby podle předpisu, obsaženého ve vysvětlivce č. 13a) (vyhláška č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), nutno konstatovat, že vysvětlivka není součástí právního předpisu, a tudíž nemůže zakládat jako svůj důsledek právní nerovnost. Z uvedených důvodů neshledal Ústavní soud České republiky rozpor citovaného ustanovení s Ústavou České republiky.