II/c
U ustanovení § 15 odst. 1 a 4 a § 24 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, namítají navrhovatelé jejich rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: "Tato skutečnost se týká melioračních zařízení umístěných pod povrchem pozemku, která přecházejí do vlastnictví oprávněné osoby, aniž by za ně byla stanovena náhrada (§ 15 odst. 1 zákona), a povinnosti povinné osoby zalesnit pozemek na své náklady za podmínek uvedených v § 15 odst. 4. Totéž se týká i trvalých staveb a melioračních zařízení, které přecházejí do vlastnictví vlastníka pozemku podle nového znění § 24 daného zákonem."
Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 183/1993 Sb. k ustanovení § 15 odst. 1 uvádí: "Při vracení zemědělských pozemků často povinné organizace vyžadují od oprávněných osob náhradu za zhodnocení pozemku meliorační stavbou, např. vybudováním drenáží. Oprávněné osoby pak namítají, že odvedení podzemních vod změnilo původní biosystém natolik, že jde spíš o znehodnocení. Jednoznačný názor nemají ani půdní odborníci. Nová právní úprava vychází z toho, že péče o půdu včetně meliorací, pokud byly provedeny, byla prováděna jako péče řádného hospodáře a že tedy nejde o zhodnocení, pokud se meliorační stavby, např. závlahové systémy, nenalézají nad úrovní půdy, ale o běžnou péči o půdu, byť byla finančně nákladná."
Navrhovatelé opětovně argumentují rozporem citovaného ustanovení s ústavními podmínkami vyvlastnění. Z hlediska již podané argumentace k bodu II/a by takový rozpor přicházel v úvahu jen v tom případě, pokud by "meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku" nebylo považováno za součást věci (pozemku), nýbrž za samostatnou věc.
Takový výklad by bylo možno opřít o vyhlášku č. 34/1960 Sb., o povinnostech vlastníků (uživatelů) meliorovaných pozemků při provozu a udržování rozvodné závlahové sítě a odvodňovací, drenážní a drobné odpadové sítě melioračních staveb zrušených vodních družstev a o provozu a udržování těchto částí melioračních staveb. Podle § 2 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky se částí meliorační stavby rozumí také "soustavná síť trubkové a krtčí drenáže". Podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. e) vodního zákona (č. 138/1973 Sb.) mezi vodohospodářská díla patří stavby určené k odvodňování pozemků. Podle § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, se za stavbu považují také podzemní vedení.
Při řešení dané otázky je nutno v první řadě odpovědět, zda jsou pojmy stavba a nemovitá věc ekvivalenty, a tudíž meliorační stavba je samostatnou nemovitou věcí, která není součástí pozemku.
Podle § 119 odst. 2 občanského zákoníku "nemovitosti jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem". Z uvedeného lze dovodit, že ne každá stavba je nemovitou věcí, nýbrž jenom ta, která je spojena se zemí pevným základem. "Meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku" nutno proto považovat za stavbu, která není spojena se zemí pevným základem, a není tudíž nemovitou věcí.
Z ustanovení § 119 občanského zákoníku "vyplývá, že všechny... věci, které nelze podřadit pod pojem nemovitosti, mají povahu věci movité" (J. Bičovský, M. Holub, Občanský zákoník. Praha 1991, s. 91). "Meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku" by tedy bylo movitou věcí v případě, jestliže je není možno vymezit jako věc nemovitou nebo součást nemovité věci (pozemku).
Podle § 120 odst. 1 občanského zákoníku "součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila". Judikatura citované ustanovení v analyzovaném kontextu interpretuje následovně: "Zákonným předpokladem součásti věci je její neoddělitelnost bez současného znehodnocení věci hlavní; je přitom nerozhodné, zda se při oddělení znehodnotí součást. Znehodnocení věci nelze však chápat pouze v úzkém slova smyslu, tedy jako zničení či alespoň podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti; oddělením součásti pozemku se pozemek jako věc hlavní zpravidla fyzicky nepoškodí (neznehodnotí), ale sníží se jeho cena; znehodnocení lze tedy chápat rovněž ve smyslu snížení hodnoty, a tedy zpravidla i ceny věci. Znehodnocení může znamenat i to, že věc bude na nižší úrovni plnit svoji funkci (znehodnocení funkční), a konečně lze uvažovat o znehodnocení z hlediska vzhledu věci (tzv. znehodnocení estetické). ...součástí pozemku ve smyslu ustanovení § 120 občanského zákoníku jsou rovněž venkovní úpravy (opěrné zdi, dlažby a obruby, vodovodní a kanalizační přípojky, květinová jezírka, venkovní předložené schody, ploty o výšce menší než 100 cm a další)." (R 4/1992). Citované rozhodnutí bylo přitom vydáno v době, kdy nebylo pochybnosti o tom, že zásada superficies solo cedit v občanském právu neplatí (viz např. odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo 45/92: "Bývalá zásada 'superficies solo cedit' není součástí našeho právního řádu již od účinnosti takzvaného středního občanského zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.), navíc režim zcela opačný je nyní výslovně vyjádřen v ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku."
Podstatnými definičními znaky součásti věci je její funkční a fyzická spojitost s věcí hlavní a nemožnost jejího oddělení, aniž by se tím věc znehodnotila. "Meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku" tyto znaky splňuje: je funkčně a fyzicky spojeno s pozemkem a platí pro ně nemožnost jeho oddělení, aniž by nedošlo k znehodnocení pozemku, a tedy je nutno je chápat ve významu součásti věci - pozemku.
Z uvedeného tedy vyplývá, že ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého "stavba není součástí pozemku", nutno interpretovat v návaznosti na odstavec 1, tudíž stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí nemovitou, nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou a která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo k znehodnocení pozemku. Meliorační zařízení umístěná pod povrchem pozemku tedy nejsou stavbou ve smyslu § 120 odst. 2 občanského zákoníku, nýbrž součástí pozemku dle § 120 odst. 1 občanského zákoníku.
Pro uvedený závěr lze uvést i argument právní: Smysl principu, podle kterého vlastnictví stavby automaticky nenásleduje vlastnictví pozemku, se týká především staveb, které jsou nemovitostmi. Tyto představují právně samostatnou věc, k převodu vlastnictví které se vyžaduje naplnění zvláštních podmínek (písemná forma, vklad do katastru). Stavby, které jsou věcmi movitými, nutno rozlišovat z hlediska jejich účelu, tj. zdali splňují znaky příslušenství anebo součásti pozemku. Součást věci, na rozdíl od příslušenství, je funkčně a fyzicky integrální součástí věci, kterou není možno od této oddělit, aniž by se znehodnotila. Takovou integrální součástí pozemku může být také stavba, která je věcí movitou, jejíž oddělení by pozemek znehodnotilo (např. meliorační zařízení, opěrné zídky apod.).
Přijetí námitky týkající se náhrady za zabudované zařízení a případně vydání bezdůvodného obohacení (podle § 451 a násl. občanského zákoníku) by vedlo k soudním sporům o povahu melioračních zařízení z hlediska zhodnocení nebo znehodnocení pozemků. Současně určení povinnosti oprávněné osobě poskytnout náhradu za zabudované zařízení by zakládalo její oprávnění požadovat od povinné osoby uvedení pozemku do původního stavu. Oba tyto možné důsledky by vedly k zmaření účelu zákona: "zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí".
V již citovaném rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky vyjádřil své chápání principu rovnosti: "Je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." V předmětné věci je tato "veřejná hodnota" vyjádřena účelem zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakotveným v jeho preambuli.
V § 15 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je plně respektován účel restitučního zákona, a to tím, že zákon umožňuje, aby oprávněná osoba obdržela pozemek spolu s tím, co bylo jeho příslušenstvím v době jeho odejmutí, příp. aby došlo k majetkovému vypořádání (obdobně řeší nárok poškozeného i § 442 odst. 2 občanského zákoníku).
Uvedené argumenty platí obdobně i v případě § 24 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z porovnání § 15 odst. 1 a § 24 odst. 1 napadeného zákona vyplývá nerovnost vymezení melioračního zařízení, které je předmětem právní úpravy v citovaných ustanoveních. Podle § 15 odst. 1 je předmětem vydání současně s pozemkem také meliorační zařízení umístěné pod povrchem pozemku, s výjimkou hlavních melioračních zařízení, podle § 24 odst. 1 jsou předmětem vydání všechna meliorační zařízení umístěná pod povrchem země (tudíž včetně hlavních).
Pro uvedenou nerovnost vztahující se k stejnému právu na vydání pozemku, ani z obecných ani zvláštních ustanovení zákona nelze dovodit žádný důvod. Nutno tudíž konstatovat rozpor této úpravy s ústavním principem rovnosti vyjádřeným v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Při posuzování souladu, resp. rozporu zákona, resp. jeho ustanovení s Ústavou České republiky a ústavními zákony je Ústavní soud České republiky vázán toliko petitem, nikoliv však jeho odůvodněním. Z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. plyne povinnost soudu u napadeného ustanovení se zabývat i dalšími okolnostmi důležitými pro posouzení jeho ústavnosti.
Ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včetně zákona č. 183/1993 Sb., došlo k významné změně původní právní úpravy obsažené v novelizovaném zákoně č. 229/1991 Sb. Původní ustanovení citovaného zákona vázalo přechod vlastnického práva k trvalým porostům s termínem zániku užívacích vztahů k pozemkům podle předcházejících předpisů. Naproti tomu novelizované ustanovení změnilo vlastnické poměry k trvalým porostům v tom smyslu, že u pozemků navrácených původním vlastníkům, u kterých byl zřízen nájem s dosavadním uživatelem, přechází vlastnictví k trvalým porostům až momentem ukončení nájmu (a rovněž meliorační zařízení pod povrchem pozemku a stavby související s trvalými porosty). Zákonodárce tímto, v rozporu s podmínkami stanovenými v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, nuceně odejmul vlastnické právo k trvalým porostům osobám, kterým již toto právo vzniklo podle původního znění § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Uvedené důvody vedou k závěru o zrušení ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Zrušením uvedeného ustanovení se vlastnická práva k trvalým porostům také v případech nájmů podle § 22 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, řídí ustanovením § 2 odst. 2 citovaného zákona. Moment přechodu vlastnického práva k melioračním zařízením je v případě vlastníků těch pozemků, u kterých zanikají majetková práva podle § 22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dán ustanoveními § 22 odst. 1 a § 1 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, tj. dnem nabytí jeho účinnosti; rozsah melioračních zařízení, která nutno považovat za součást pozemku, je vymezen v § 15 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vlastnické poměry k trvalým porostům vzniklým po dobu nájmu se řídí ustanoveními občanského zákoníku.