VII.B
K zákazu libovůle a zásadě rovnosti
51. Podle čl. 1 Listiny jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Úvodní článek Listiny zakotvuje ústavní ochranu rovnosti ve všech právech (neakcesorickou rovnost), resp. obecný zákaz libovůle, čl. 3 odst. 1 Listiny pak rovnost akcesorickou.
52. Navrhovatelka namítá porušení obou těchto článků, nicméně z hlediska abstraktní kontroly norem nemá toto rozlišování rozhodující význam [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/24 ze dne 20. 11. 2024 (6/2025 Sb.), Platová diskriminace začínajících soudkyň na mateřské a rodičovské dovolené, bod 72]. Vypořádáním této námitky se tak Ústavní soud vypořádá i s námitkou porušení dalších Listinou zaručených práv, k němuž mělo dojít porušením čl. 3 odst. 1 Listiny. Není proto v této souvislosti ani třeba detailně v argumentaci rozlišovat mezi osobami fyzickými (tedy lidmi, na něž se čl. 1 Listiny vztahuje) a osobami právnickými.
53. Konkrétně navrhovatelka tvrdí, že současné nastavení doplňkové redistribuční politiky znevýhodňuje zejména zemědělské podnikatele, kteří jsou sdruženi v jedné právnické osobě. Podle navrhovatelky došlo k vytvoření neodůvodněného rozdílu mezi nesdruženým vlastníkem a vlastníkem sdruženým.
54. Z povahy věci a v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu lze uvažovat v kategorii rovnosti pouze v relaci mezi subjekty ve srovnatelném postavení [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 50/06 ze dne 20. 11. 2007 (N 196/47 SbNU 557; 18/2008 Sb.), Rozpočtové určení daní - nerovnost mezi malými obcemi a velkými městy]. Klíčovým je určení, zda jsou dvě situace, s nimiž právo zachází odlišně, relativně podobné. V daném případě tomu tak není.
55. Smyslem doplňkové redistributivní platby je obecně podpora podnikání v zemědělství se zaměřením na menší podnikatele. O doplňkovou redistributivní podporu (ale i o další přímé platby) může podle § 2 napadeného nařízení vlády požádat fyzická osoba nebo právnická osoba, která je aktivním zemědělcem podle § 4. Podle § 4 je aktivním zemědělcem mimo jiné fyzická nebo právnická osoba, která je (vedle splnění dalších podmínek) zemědělským podnikatelem. Zemědělským podnikatelem je podle § 2e odst. 1 zákona o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, fyzická nebo právnická osoba, která (mimo jiné) hodlá provozovat zemědělskou výrobu jako soustavnou a samostatnou činnost vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku.
56. Jakkoliv se konkrétní podoba zapojení člena družstva do jeho činnosti může případ od případu lišit, člen družstva nejenže neprovozuje zemědělskou výrobu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, ale samotná zemědělská činnost ani není nezbytným předpokladem členství, které se může fakticky blížit majetkové účasti v jiných obchodních korporacích. Zemědělským podnikatelem je družstvo jako celek, nikoliv jeho každý jednotlivý člen. Pro účely přiznání dotace určené na podporu podnikání v zemědělství tedy zemědělského podnikatele s "pouhým" členem zemědělského družstva nelze srovnávat.
57. Pro úplnost lze dodat, že k nerovnému zacházení nedochází ani mezi "malými" a "velkými" zemědělskými podnikateli, kdy za hraniční kritérium lze pro tyto účely označit obhospodařování půdy o rozloze 150 ha. Na toto srovnání je možné nahlížet dvěma pohledy. Jednak lze tvrdit, že k rozdílnému zacházení nedochází, neboť podpora na prvních 150 ha obhospodařované půdy náleží každému zemědělskému podnikateli bez ohledu na velikost. Z tohoto úhlu pohledu nelze odlišné zacházení spatřovat toliko v tom, že zemědělští podnikatelé s půdou nad 150 ha nezískají oproti "menším" zemědělským podnikatelům vyšší dotaci. Bylo by také teoreticky možné argumentovat, že odlišné zacházení spočívá v tom, že zatímco některým podnikatelům (do 150 ha) náleží podpora na každý obhospodařovaný hektar, "větší" podnikatelé dosáhnou podpory jen na část svých pozemků. Pomine-li nicméně Ústavní soud hraniční případy, kterým se v podobných situacích v zásadě nelze vyhnout (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/06, bod 23), nelze malé a velké zemědělské subjekty pro účely státní podpory podnikání považovat za srovnatelné. Z postavení menších podnikatelských subjektů, jakožto z povahy věci na zemědělském trhu ekonomicky slabších, ostatně vychází celá řada podpůrných nástrojů a regulací napříč právním řádem.
58. V tomto (a pouze v tomto) směru se ostatně tyto nástroje jistým způsobem podobají sociální podpoře, v jejímž kontextu se Ústavní soud již v minulosti vyjádřil tak, že "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující alespoň v určitém směru již samu podstatu rovnosti. Pokud by bylo stanovení různých podmínek sociálních dávek v závislosti na odůvodněných potřebách určitých skupin osob považováno paušálně za porušení základního práva a rovnosti v právech, znamenalo by to, že u sociálních dávek by vlastně žádnou podmínku pro nárok nebo jeho výši, spočívající např. ve věku, v době či individuálním posuzování sociální a ekonomické situace, ani nebylo možno stanovit" [nález sp. zn. Pl. ÚS 40/97 ze dne 2. 9. 1998 (N 96/12 SbNU 27; 223/1998 Sb.), Diferenciace přídavků na děti].