II.
Argumentace navrhovatele
5. Navrhovatel rekapituluje průběh řízení o správní žalobě a upozorňuje, že na předcházející správní řízení dopadal zákon č. 594/2004 Sb., neboť ve věci šlo o (ne)povolení vývozu zboží dvojího užití. Ministerstvo žádným způsobem nehodnotilo splnění podmínek podle unijních nařízení a povolení neudělilo toliko s poukazem na zahraničněpolitické zájmy České republiky. Ze správního rozhodnutí ani ze stanovisek Ministerstva zahraničních věcí a ÚZSI podle městského soudu zřetelně nevyplývá, v čem konkrétně měl spočívat rozpor eventuálního vývozu se zahraničněpolitickými zájmy státu. V té souvislosti poukazuje na to, že zákon č. 594/2004 Sb. neupravuje ani výčet státních orgánů, od nichž je ministerstvo oprávněno žádat vyjádření k jednotlivým vývozům zboží dvojího užití. V posuzované věci lze snad jen nepřímo dovodit, že negativní stanovisko k vývozu zboží se může odvíjet od momentálně nepříznivého vztahu České republiky a Ruské federace. Vývoz zboží dvojího užití na základě nařízení Parlamentu a Rady č. 2021/821 však podléhá regulaci i při určení do jiných států, s nimiž na první pohled nemusí pojit Českou republiku negativní vztahy. Napadené ustanovení zákona č. 594/2004 Sb. nerozlišuje, z jakého důvodu nebylo povolení uděleno, a ze soudního přezkumu obecně vylučuje všechna rozhodnutí ministerstva o vývozním povolení zboží dvojího užití. Podle navrhovatele je namístě, aby neudělení povolení k vývozu zboží, a to i z důvodů zahraničněpolitických nebo bezpečnostních, bylo konkrétně a srozumitelně odůvodněno, jasně vyplývalo z podkladů správního rozhodnutí a především bylo soudně přezkoumatelné.
6. Výluka ze soudního přezkumu obsažená v napadeném ustanovení je podle navrhovatele v rozporu s právem na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Listina sice umožňuje, aby byl soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy vyloučen, z pravomoci soudů však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Žalobkyně přitom byla správním rozhodnutím ministerstva zkrácena na svém právu vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, konkrétně v jeho složce ius disponendi, neboť zboží nemůže vyvézt do Ruské federace. Nebude-li přitom zboží uloženo u konečného uživatele (viz bod 2 výše), nebude moci žalobkyně následně uskutečnit vývoz své vakcíny do Ruské federace a obchodovat s ní. Vzhledem k tomu, že daná činnost tvoří předmět podnikání žalobkyně, je tím dotčeno i její ústavně zaručené právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
7. Podle názoru navrhovatele nemůže být výluka ze soudního přezkumu ospravedlněna ani čl. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, který pouze obecně deklaruje zásady svrchovanosti a územní celistvosti státu a nemůže být důvodem k tomu, aby ze soudního přezkumu byly vyloučeny zásahy do základních práv orgány veřejné správy. Byť je zahraničněpolitický zájem státu vyjádřený v § 9 odst. 2 písm. d) zákona č. 594/2004 Sb. legitimní a může dokonce převážit nad zájmy žalobkyně, navrhovatel zdůrazňuje, že právě v soudním řízení má být dosaženo přezkumu poměření těchto zájmů, resp. ověření toho, zda skutečně v jednotlivém případě nad udělením povolení převážil zájem státu. Ustanovení § 10 odst. 5 zákona č. 594/2004 Sb. vylučuje přezkoumání důvodů pro neudělení povolení jak na úrovni správního, tak i soudního řízení. Automatické vyloučení přezkumu mimo sféru vlivu soudní moci s tím, že zákonodárce pověřil rozhodováním o povolení výlučně orgány moci výkonné, narušuje podle navrhovatele dělbu moci, a tudíž i princip demokratického právního státu. Oporu pro soudní výluku přitom nelze podle navrhovatele nalézt ani ve výše uvedených unijních nařízeních.
8. V návaznosti na vyjádření ministerstva ke správní žalobě navrhovatel zdůrazňuje, že napadené ustanovení není srovnatelné s výlukou ze soudního přezkumu obsaženou v § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), kterou Ústavní soud posuzoval v nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 39/17 (N 124/95 SbNU 8; 212/2019 Sb.), v němž neshledal žádné ústavně zaručené právo, které by bylo neudělením státního občanství dotčeno. Dále poukazuje na to, že i při kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České republice omezuje z bezpečnostních důvodů zvláštními právními předpisy, je možné, aby ministerstvo neudělilo povolení, pokud to vyžadují zahraničněpolitické nebo bezpečnostní zájmy [§ 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 228/2005 Sb., o kontrole obchodu s výrobky, jejichž držení se v České republice omezuje z bezpečnostních důvodů, a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o kontrole obchodu s výrobky")]. Tato právní úprava však žádnou soudní výluku neobsahuje, což potvrdil také rozsudek městského soudu ze dne 12. 4. 2023 č. j. 11 A 95/2022-44 a na to navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2024 č. j. 1 As 61/2023-34. V tehdy projednávané věci konkrétně šlo o přepravu 760 kusů pušek ruského výrobce Kalashnikov Group, přičemž ministerstvo neudělilo povolení k přepravě z důvodu ochrany zahraničněpolitických zájmů České republiky. Navrhovatel pak v samotné povaze zboží dvojího užití oproti přepravě zbraní, které k vojenskému užití slouží především, nevidí žádnou zásadní okolnost, kterou by mohla být odůvodněna výluka ze soudního přezkumu.