XIII.
329. Ústavní soud se zabýval i možností vypracování komparativní studie v předmětné oblasti. Provést ve věci podrobnější komparaci přezkoumávaných ustanovení zákoníku práce s právní úpravou v jiných státech se však nejevilo z několika důvodů příliš smysluplné. V prvé řadě by muselo dojít ke srovnávání velice rozsáhlému, jelikož návrhem napadených ustanovení je velmi značný počet (30), což již samo o sobě může být kontraproduktivní a ve výsledku nepřehledné, popřípadě nepřesvědčivé. Samotný zvolený stát nebo skupina států, se kterým by byla napadená úprava srovnávána, by potom musel vykazovat mnohé obdobné rysy, které souvisejí s historickým vývojem pracovního práva na území České republiky po pádu totalitního režimu i před ním. Poučná by samozřejmě mohla být zejména komparace s pracovním právem vyspělých demokratických států západní Evropy. Tam je však - jak již bylo zmíněno shora ve vyjádření Senátu Parlamentu České republiky - situace zkreslena především tím, že stěžejní ústavní principy a standardy jsou vesměs garantovány formou kolektivních smluv, jimiž je chráněna naprostá většina zaměstnanců; význam a důležitost zákonné právní úpravy tím proto nutně klesá. V České republice, kde se kolektivní smlouvy dotýkají nepoměrně méně zaměstnanců, je však úloha zákoníku práce v současné době podstatně jiná. Nabízí se tedy srovnávat situaci v České republice se stavem v některých postkomunistických státech; to by však rovněž mnoho nepřineslo, neboť případná konstatace obdobných deficitů ústavnosti není ústavněprávním argumentem. Ostatně, měřítkem pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je ústavní pořádek, a nikoli hypoteticky ideální zákonná úprava pracovněprávních vztahů existující snad v některém jiném státě. Proto Ústavní soud k srovnávacímu zkoumání v dané věci nepřistoupil.