VIII.

VIII.

66. Českomoravská konfederace odborových svazů (dále jen "ČMKOS") ve svém velmi rozsáhlém stanovisku podtrhuje, že návrh skupiny poslanců vychází z jiné představy hospodářské, sociální a kulturní politiky, než na které stojí NZP. V první řadě tedy nejde o odborný právní problém hledání souladu NZP s ústavním pořádkem České republiky, ale o problém politický, který přesahuje kompetence soudní moci a je řešitelný, pokud jde o podstatu sporu, ústavně konformním způsobem výlučně ve sféře celospolečenské politiky, volnou soutěží politických stran. ČMKOS je přesvědčena, že základní principy, smysl a cíle NZP jsou v organickém souladu s Ústavou i s Listinou základních práv a svobod i s dalšími relevantními normami českého právního řádu, včetně zřetele k tzv. "euronovele" čl. 1 a 10 Ústavy.

67. K jednotlivým bodům ČMKOS mj. uvádí.

68. Navrhovatelé tvrdí, že principu právní jistoty a stability "odporuje skutečnost, že byl přijat urychleně, přes zamítavé stanovisko Senátu a prezidenta republiky, přes kritiku a námitky protiústavnosti některých ustanovení zákoníku a bez konsenzu mezi vládní koalicí a mezi sociálními partnery". Tato námitka prý není relevantní, protože NZP byl přijat postupem, který je stanoven příslušnými právními předpisy. Ústava ani žádné jiné právní předpisy nepředepisují jako podmínku ústavnosti či platnosti zákona ani "povinný" konsenzus v rámci vládní koalice, ani mezi sociálními partnery či v rámci odborné právní veřejnosti; zcela nadřazena je při přijímání zákonů ústavně chráněná autonomie zákonodárců. Je zřejmé, že radikální kritika NZP vtělená do návrhu vychází z požadavku čistě soukromoprávní povahy úpravy pracovních vztahů, který však v procesu schvalování NZP v Poslanecké sněmovně nezvítězil.

69. Pokud jde o namítanou "neseznatelnost", či "nízkou kvalitu NZP", ČMKOS zdůrazňuje, že tento názor je rovněž ovlivněn především zájmy politickými (se stejnými námitkami se podle vyjádření některých členů Legislativní rady vlády vyslovených při jednání této rady dne 19. října 2006 k návrhu vlády na odložení účinnosti NZP a některých souvisejících zákonů lze setkat prakticky u každého důležitějšího právního předpisu). Tento závěr nelze kategoricky vyslovit nezávisle na rozsáhlé institucionální základně interpretace a aplikace práva, v daném případě zejména na činnosti soudů, advokátů a právních teoretiků. Téměř všeobecně se soudí, že naše legislativa je nedokonalá. Podle názoru ČMKOS je to způsobeno zejména značným množstvím legislativních změn prováděných formou pozměňovacích návrhů při projednávání návrhů zákonů, souběžným projednáváním mnoha souvisejících zákonů, zkracováním legislativního procesu, "formálním" připomínkovým řízením nerespektujícím odůvodněné připomínky zásadní povahy apod. V tomto ohledu NZP není výjimkou, ale obdobně jako v ostatních případech míra "nekvalitnosti" a "neseznatelnosti" v něm obsažených norem je jako právní normy nediskvalifikuje. Vždy lze diskutovat, která z koncepcí pracovněprávní regulace je z ústavního hlediska legitimní nebo legitimnější. Právní stát je však založen na principu vlády práva, tj. na vládnutí prostřednictvím zákonů a na rozhodování sporů nezávislými soudy.

70. V návrhu se uvádí: "Demokratický právní stát spočívá nikoli na právní úpravě, která by zahrnovala všechny oblasti života, nýbrž na právní úpravě, která vymezuje pouze základní strukturu, v jejímž rámci se realizují svobodné aktivity" či "Dochází i k narušení zásady (čl. 2 odst. 3 Listiny), dle které jednotlivec a jeho svobodné jednání má v právním státě vždy prioritu před státní mocí realizovanou zákonem". ČMKOS však tvrdí, že tento ideologický závěr v českých ústavních předpisech vyjádřen není. Jednotlivec a jeho svobodné jednání tedy nemá v právním státě vždy prioritu před státní mocí realizovanou zákonem, zákon jej a svobodu jeho konání omezuje.

71. Liberální normativ "vše je dovoleno, co není zakázáno" je bezpochyby jedním z principů demokratického právního státu. Základní pravidlo pro tuto normativní úpravu obsahuje čl. 4 Listiny, který stanoví podmínky, za nichž mohou být ukládány povinnosti a upravovány meze základních práv a svobod, tedy vždy výhradně zákonem a vždy musí být šetřena jejich podstata a smysl. Omezení musí platit pro všechny případy splňující stanovené podmínky a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. ČMKOS zdůrazňuje, že tato ustanovení korigují liberální krédo, z něhož vychází kritika NZP. Ustanovení čl. 2 odst. 1 Listiny stanoví: "Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.". Takovou ideologií je nepochybně i liberalismus, který proto z tohoto důvodu nemůže být výlučným kritériem ústavnosti demokratického právního státu. Paradox návrhu prý spočívá v tom, že ačkoliv sám namítá neústavnost NZP z "politických" důvodů, zároveň se sám snaží nepřípustně posunout a proměnit ideové a hodnotové hranice ústavního pořádku České republiky.

72. ČMKOS zastává názor, že Česká republika je, obdobně jako ostatní členské státy Evropské unie, sociálním státem. I když Ústava nezná pojem "sociální stát", sociálnost České republiky nepochybně vyplývá z ústavního zakotvení hospodářských, sociálních a kulturních práv v Listině, z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech OSN, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb. (dále též "Pakt") a z dalších mezinárodních smluv. Novelizovaný čl. 10 Ústavy mluví obecně o mezinárodních smlouvách a přiznává jim přednost v případě, "stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon". Obyčejný zákon tedy nemůže konkurovat Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a z něho odvozeným úmluvám. Citována je jeho preambule: "Smluvní strany Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech uznávají, že podle Všeobecné deklarace lidských práv je možno ideálu svobodné lidské bytosti osvobozené od strachu a nouze dosáhnout jen tehdy, jestliže budou vytvořeny takové podmínky, v nichž bude moci každý používat svých hospodářských, sociálních a kulturních práv, jakož i svých práv politických a občanských.". Není prý pochyb o normativnosti těchto formulací, v nichž je zřejmý odklon od strohého liberalismu a příklon k odpovědnosti státu (společnosti) za osud jednotlivců a společnosti. Článek 4 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech mluví o podpoře "obecného blaha v demokratické společnosti". Zároveň z těchto formulací a z konkrétních práv vyplývá orientace státu k činnosti zamezující prohlubování společenské nerovnosti. Tím klade tento Pakt limity liberální tendenci k "minimalizaci" státu. ČMKOS poukazuje na to, že i Deklarace o pokroku a rozvoji v sociální oblasti (OSN, 1969) potvrzuje tyto závěry. Článek 6 Deklarace požaduje, aby každému bylo zajištěno právo na práci a svobodnou volbu práce "v souladu s lidskými právy a základními svobodami, jakož i zásadami spravedlnosti a sociální funkcí vlastnictví a nastolení takových způsobů výroby, které by vyloučily jakoukoliv formu vykořisťování člověka, zajistily všem lidským bytostem právo na majetek a vytvořily podmínky vedoucí k nastolení skutečné rovnosti mezi nimi". Sociální, hospodářská a kulturní práva se ovšem liší od základních práv a svobod (liberálně demokratických), jež jako subjektivní práva jsou bezprostředně závazná a vynutitelná. Lze se jich domáhat "pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí" (čl. 41 odst. 1 Listiny). Z této odlišnosti se odvíjí v návrhu patrná tendence k jejich diskvalifikaci jako práv méněcennějších, s nízkou intenzitou normativnosti, proměňující tato práva v pouhé programové složky Ústavy. ČMKOS je přesvědčena, že neexistuje žádný právně relevantní důvod upírat těmto právům normativnost a odtrhovat je od základních práv a svobod, neboť se organicky vzájemně podpírají. "Všechna lidská práva a základní svobody jsou nedělitelné a vzájemně závislé, stejná pozornost a prvořadé místo by měly být věnovány podpoře a ochraně občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních práv." (Deklarace o právu na rozvoj, OSN 1986). Aby tomu tak skutečně bylo, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech v čl. 5 stanoví, že nic v tomto Paktu nemůže být vykládáno tím způsobem, jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod uznaných tímto Paktem nebo k jejich omezení ve větším rozsahu, než tento Pakt stanoví. Žádné omezení nebo odchylka od kteréhokoli ze základních lidských práv uznávaných nebo existujících v kterékoli zemi na základě zákona, úmluv, předpisů nebo zvyklostí nebude připuštěno pod záminkou, že Pakt taková práva neuznává nebo že je uznává v menším rozsahu.

73. ČMKOS dále poukazuje na známý čl. 1 Listiny a na čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, která uznává: "Všichni lidé se rodí svobodní a rovní v důstojnosti i právech, jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.". Z normativního textu Listiny vyplývá, že tato práva existují nezávisle na legislativním uznání státem. Vzhledem k jejich mimostátní existenci je stát nemůže rušit, jsou nepřekročitelným limitem i pro ústavodárce a ani občané se jich nemohou vzdát v referendu. Legislativní technika - relace kogentnosti a dispozitivnosti (viz čl. 2 odst. 3 Listiny) je tedy určena jak povahou upravovaných vztahů, tak nezadatelnými základními právy a svobodami. Pojem "svobodná smlouva" je odvozen z právně rovné svobodné vůle účastníků smlouvy, ale nemůže se vztahovat na svobodu či libovůli obsahu smlouvy. ČMKOS je přesvědčena, že požadavek svobodné smlouvy spolu s požadavkem autonomie individuální vůle, tedy požadavek maximálního omezení kogentní úpravy, který návrh vznáší, se sráží s těmito nepřekročitelnými limity. K nim přistupuje objektivní nerovnost smluvních stran, plynoucí z nerovné sociální situace a jejích důsledků (zejména "konkurenční výhoda levné práce" apod.). Pracovní smlouva je konkretizací těchto limitů, tj. konkretizací závazného respektu zajišťujícího, aby závislost daná smluvním omezením svobody (pracovní dobou) nepokračovala v mimopracovní sféře, nezasahovala do morální a intelektuální autonomie jednotlivců atd. Jde o to, aby se s lidskou bytostí zacházelo lidsky a aby různé formy a důvody diskriminací a preferencí, podrývající zásadu rovnosti, byly vyloučeny. ČMKOS zdůrazňuje, že požadavek návrhu "odstranit v současné době již neopodstatněné výrazné zásahy do Ústavou garantovaných práv a svobod" se z tohoto hlediska jeví jako nedorozumění, neboť ve všech těchto případech jde právě o realizaci těchto práv a svobod. Návrh vyzývá k respektu k "principu přiměřené (spravedlivé) rovnováhy mezi požadavkem obecného zájmu společnosti s požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce" (str. 4), ale v tomto případě jde (právě) o to, aby ochranou jednotlivce byl naplněn obecný zájem, obecná vůle formulovaná v Listině. Návrh soudí, že NZP se snaží "o znormování všech oblastí "pracovněprávního" života", a odvolává se (str. 11) na nález Ústavního soudu II. ÚS 192/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 73), v němž se k čl. 2 odst. 4 Ústavy ("Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.") konstatuje, že to "musí platit i pro oblast pracovněprávních vztahů, a to i při vědomí jejich specifik, neboť jde o ustanovení, mající v každé demokratické společnosti zásadní význam, a to potud, že je pojistkou svobody a současně pojistkou proti totalitarizaci společnosti, jíž je vlastní snaha o znormování pokud možno všech oblastí života". Tyto argumenty nepotvrzují a podle právního názoru ČMKOS (viz výše) ani nemohou potvrzovat, že uvedený ústavní princip má být interpretován v duchu čistě liberálním. Jde o to, aby důsledky závislosti spojené s pracovněprávními procesy nebyly nepřípustně umocněny na úkor svobody, důstojnosti a rovnosti zaměstnanců. To jsou vůdčí kritéria interpretace, protože v otázce závislosti nestačí se spoléhat pouze na "dobrou vůli".

74. ČMKOS dále prohlašuje, že klasická "svobodná smlouva" v pracovněprávních vztazích z časů hospodářského liberalismu byla překonána kodifikací základních práv a svobod závazných pro obě strany. Na řadě míst návrhu jsou tyto zásahy kvalifikovány jako odporující čl. 11 odst. 1 Listiny, tj. ochraně vlastnického práva; návrh však mlčí o čl. 11 odst. 3 Listiny, který zakotvuje významný princip "vlastnictví zavazuje", tj. princip sociální funkce vlastnictví. Bez omezení dispozice vlastnictvím není ochrana práce, stejně jako životního prostředí a dalších hodnot, myslitelná. Soukromý zájem se tu střetává s obecným zájmem, který je jako takový soukromému nadřazen. Dnes usiluje Evropská unie o to, aby se organicky spojila individuální (subjektivní) základní práva a svobody s hromadnými podmínkami práce. To, co vzniklo v historickém procesu jako objektivní nutnost obrany práce vnějšími silami (stát, odbory), je v individuálním a obecném (veřejném) zájmu legalizováno. Z tohoto obecného zájmu je zároveň odvozena i nezávislost odborů (Listina, čl. 27 odst. 2) jako zábrana výše uvedeného totalitarizačního trendu, který práci nevolnicky poutal k nadindividuálním politickým útvarům a účelům. Návrh vychází z očekávání, že by "nová právní úprava pracovněprávních vztahů měla přinést v těchto vztazích změnu spočívající v méně intenzivní potřebě ochrany zaměstnanců a v omezení zásahů, či jejich intenzity, do jiných Ústavou zaručených práv jednotlivce a v uvolnění smluvní volnosti". Ta by ovšem sama o sobě ochromovala intenzitu ochrany zaměstnanců. Je příznačné, že ještě v polovině 19. století bylo ve většině zemí sdružování (vytváření koalicí) k ochraně hospodářských a sociálních zájmů trestným činem. Na území České republiky došlo ke zrušení trestnosti koalicí až zákonem č. 43/1870 ř. z. (pozn. red.: zákon č. 43/1870 ř. z., jímžto se zrušují §§ 479, 480 a 481 obecného zákona trestního a vydávají se nařízení zvláštní v příčině úmluv do práce najímajících nebo pracujících, aby vynutili nějaké výminky z strany práce, a v příčině úmluv živnostníků, aby zvýšili cenu zboží obecenstvu na újmu). Teprve ve 20. století se koaliční svoboda zaručuje i v ústavách demokratických států. "Tím, že preambule Ústavy Mezinárodní organizace práce a znovu Filadelfská deklarace prohlásila, že "svoboda slova a sdružování je nezbytnou podmínkou stálého pokroku ..." a tvoří jeden ze základních principů, na nichž je Mezinárodní organizace práce založena, se povinnost zaručit svobodu sdružování (tj. koaliční) stala statutární povinností i každého členského státu MOP.".

75. ČMKOS zdůrazňuje, že záruky koaliční svobody včetně práva vytvářet odborové organizace, zakotvené v blíže uvedených mezinárodních dokumentech, legitimizují obrannou aktivitu odborových organizací, jež by ovšem bez možnosti aktivního vstupu do pracovněprávních vztahů a do procesu jejich normativní úpravy byla v podstatě bezzubá. Tyto principy jsou obecně uznávané i naší právní teorií: "Koaliční svoboda je do jisté míry součástí práva spolčovacího (tj. na sdružování), zaručeného obecně v čl. 20 Listiny jako právo politické ... a bývá tak i chápáno v mezinárodních právních dokumentech; současně však rozsah tohoto práva přesahuje zejména tím, že je současně základním principem celého hospodářsko-sociálního řádu - tržního hospodářství, neboť vedle záruk proti zásahům státu do svobody jednotlivců a jejich sdružení (status negativus) zahrnuje i včlenění obou sociálních partnerů (... koalicí zaměstnavatelů a zaměstnanců) do právotvorného procesu s oprávněním stanovit společně v kolektivních smlouvách právní normy mající závaznost zákona (status positivus)." (Pavlíček, V., Hřebejk, J., Knapp, V., Kostečka, J., Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl. Práva a Svobody. Linde Praha, a. s., Praha 1996, s. 208). Legitimita a podstata obranné aktivity odborů, která se projevuje především v kolektivním vyjednávání a uzavírání kolektivních smluv, jsou nejúčinnějším nástrojem řešení existujícího konfliktu zájmů mezi zaměstnanci zastupovanými odbory a zaměstnavateli, je tak nedílnou součástí politického systému každého demokratického státu.

76. Navrhovatelé tvrdí, že NZP neodpovídá společenským potřebám změn v pracovním právu, vyvolaným změnou situace a potřeb ve společnosti. ČMKOS je přesvědčena, že diskusi o tom nepřísluší vést v řízení před Ústavním soudem. Je třeba se především zabývat mírou intenzity případného zásahu napadaných ustanovení do ústavně zaručených práv a svobod, a podle toho uvážit, zda jsou dány důvody zrušení napadených ustanovení Ústavním soudem. Podle ČMKOS je zřejmé, že tento zásadní předpoklad, vysoká míra intenzity zásahu napadených ustanovení do ústavně zaručených práv a svobod, naplněn není.

77. Z návrhu je rovněž patrné, že motivace, která vedla k jeho podání, je politické, nikoliv právní povahy. O tom svědčí mj. i skutečnost, že návrh byl podán poslanci několika pravicových stran, a není podpořen ani jedním poslancem levicové strany zastoupené v Poslanecké sněmovně, podstatná část výhrad vůči zákonnému textu je vedena proti právům chráněným řadou ratifikovaných mezinárodních dokumentů i čl. 27 Listiny (odborové sdružování, kolektivní vyjednávání) ve shodě s obdobně formulovanými výhradami, které zazněly ze strany pravicových stran při projednávání NZP v Poslanecké sněmovně před volbami a opakovaně při projednávání návrhu na odložení účinnosti NZP těsně před nabytím jeho účinnosti.

78. Předložený návrh tak směřuje spíše než k rozhodnutí právního sporu o ústavnosti některých ustanovení NZP k vyřešení politického sporu o "liberální" či "sociální" podobu NZP. ČMKOS je názoru, že posuzování sporu takovéto povahy Ústavnímu soudu nepřísluší, a upozorňuje na to, že se jeho rozhodnutí může stát závažným precedentem negativně ovlivňujícím budoucí postup představitelů politických stran v případech, kdy se jim vlastní politické představy nepodaří legislativně prosadit v politické soutěži na půdě Parlamentu. Ústavní soud by se neměl stát rozhodcem v takových sporech politických stran.

79. ČMKOS zdůrazňuje, že posláním Ústavního soudu je bdít nad ústavním pořádkem (čl. 83 Ústavy). Věcný obsah právních norem je a měl by i nadále být určován výhradně pozitivním zákonodárcem (Parlamentem České republiky), v jehož kompetenci je věrohodná identifikace společenské potřeby práva. Řízení před Ústavním soudem by nemělo suplovat věcnou diskusi v případě, kdy věcné řešení řádně přijaté pozitivním zákonodárcem z nějakého důvodu nevyhovuje některým adresátům, či jejími považováno za nesprávné.

80. Stanovisko ČMKOS pokračuje argumentací k jednotlivým napadeným ustanovením NZP podle věcných okruhů:

81. Navrhovatelé požadují zrušení ustanovení § 2 odst. 1 NZP. Namítají zejména, že jeho aplikace k liberalizaci pracovního práva nepovede a tato úprava tak v zásadě konzervuje dosavadní kogentní charakter pracovního práva. Dovozují, že § 2 odst. 1 NZP porušuje ústavně garantovanou zásadu smluvní volnosti a nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z principu právního státu. Napadené ustanovení § 2 odst. 1 NZP v první větě stanoví, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona. Tím je podle názoru ČMKOS vytvořen základní rámec aplikace norem obsažených v NZP, jímž je pro pracovněprávní vztahy provedena obecná zásada "co není zakázáno, je dovoleno". Další normy obsažené v § 2 odst. 1 poté stanoví výjimky z této zásady, resp. další podmínky pro její uplatňování. ČMKOS se tak zásadně neshoduje s tvrzením, že povaha NZP je bez dalšího kogentní, neboť kromě výjimek, které stanoví další normy obsažené v § 2 odst. 1, jsou ostatní ustanovení NZP dispozitivní povahy, a připouští tak odlišná ujednání smluvních stran. Kromě toho je podle NZP smluvním stranám umožněno, aby si sjednávaly taková práva a povinnosti, které NZP výslovně neobsahuje. Ačkoli je pravda, že celá řada ustanovení má kogentní povahu, nelze tvrdit, že je kogentní jako celek. Pokud se týká společenské potřeby smluvní volnosti v pracovněprávních vztazích, ČMKOS opakovaně vyjadřuje názor, že věcný obsah právních norem je určován výhradně zákonodárcem v rámci legislativního procesu. Konstrukce kogentnosti a dispozitivnosti ustanovení NZP tak zjevně odpovídá zákonodárcově představě o míře liberalizace pracovního práva. Argument, že zvolená míra kogentnosti NZP je věcně nesprávná či společensky nevyhovující, je však v řízení před Ústavním soudem irelevantní. Z hlediska ústavnosti dotčených ustanovení tak lze zvažovat pouze to, zda kogentnost ustanovení NZP je či není v souladu s ústavně zaručenou zásadou smluvní volnosti a autonomie vůle. Starý zákoník práce byl postaven na zásadě "co není dovoleno, je zakázáno", tedy všechny jeho normy byly normami kogentními, kromě těch, kde zákon výslovně odlišné ujednání účastníků připouštěl. To bylo výrazem zásady ochrany slabší strany pracovněprávního vztahu, coby podstaty pracovního práva, které "historicky vzniklo z důvodu potřeby chránit slabší stranu pracovního vztahu, tj. zaměstnance. I v současné době je možno považovat ochrannou funkci za nejdůležitější a převažující funkci pracovního práva" (Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 4). Jestliže se tedy NZP vydal cestou částečné liberalizace pracovního práva, nelze přesto očekávat, že na tradiční zásady pracovního práva zcela rezignuje. Pracovní právo totiž nadále zůstává odvětvím na pomezí práva soukromého a veřejného a musí kromě vytvoření určitého prostoru pro uplatnění autonomie vůle smluvních stran rovněž zajistit některá základní a nezpochybnitelná práva zaměstnanců, a garantovat jim tak zachování základního standardu sociálních jistot. Od NZP tedy nelze očekávat, že stranám pracovněprávního vztahu poskytne bezbřehou smluvní volnost, neboť nadále platí, že "pracovní smlouva je smlouva mezi partnery, kteří se vyznačují nestejnou vyjednávači silou ..." (srov. Bělina, shora).

82. Ve stanovisku ČMKOS se připomíná, že se Ústavní soud v minulosti zabýval souladem kogentnosti starého ZP s ústavním pořádkem, a to zejména v nálezu sp. zn. II. ÚS 192/95, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí, svazek 4, nález č. 73, a v nálezu sp. zn. I. ÚS 27/96, publikovaném v téže sbírce, svazek 5, nález č. 59. V nálezu sp. zn. II. ÚS 192/95 Ústavní soud vyslovil, že "ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy musí platit i pro oblast pracovněprávních vztahů, a to i při vědomí jejich specifik, neboť jde o ustanovení mající v každé demokratické společnosti zásadní význam, a to potud, že je pojistkou svobody a současně i pojistkou proti totalitarizaci společnosti, jíž je vlastní snaha o znormování pokud možno všech oblastí života.". V nálezu sp. zn. I. ÚS 27/96 Ústavní soud nicméně konstatoval, že "zejména je pro oblast pracovního práva typická kogentnost právních norem, která (mimo jiné) znamená, že se smluvní volnost může uplatnit pouze v těch případech, kde to pracovněprávní předpisy umožňují", a dále že "i při rovnosti obou účastníků pracovněprávního vztahu před zákonem zaměstnavatel je a bude i nadále pars potentior, takže ochrana zaměstnanců i touto formou má své opodstatnění".

83. Podle ČMKOS ustanovení § 2 odst. 1 NZP je předkladateli návrhu dále považováno za protiústavní pro údajný nesoulad s principy seznatelnosti práva a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Je pravda, že napadená právní úprava představuje hlavní změnu, kterou NZP přináší do pracovního práva. Jedná se o aplikaci zásady "co není zakázáno, je dovoleno", neboť v dosavadní právní úpravě se uplatňovala zásada opačná. Skutečnost, že uvedení této zásady do pracovního práva bude v praxi představovat určité interpretační a aplikační obtíže, vyplývá již ze samotného faktu "novosti" dotčené právní úpravy. Je zřejmé, že metoda, kterou zákonodárce zvolil k uplatnění zásady "co není zakázáno, je dovoleno" v pracovním právu, je poměrně neobvyklá a novátorská. Z obecného pravidla, že práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jsou stanoveny výjimky za použití kombinace "výčtové metody" a metody, podle níž se dispozitivní či kogentní povaha jednotlivých ustanovení odvozuje jednak z jejich znění (stanovení výslovného zákazu), jednak z jejich povahy. Výčtová metoda je představována zejména ustanovením § 363 NZP, za určitou obdobu výčtové metody lze považovat i ustanovení věty druhé § 2 odst. 1. Podle druhé metody, upravené ve větě první § 2 odst. 1, se nelze odchýlit od ustanovení, která to výslovně nepřipouštějí, nebo kde nemožnost odchýlení se od nich vyplývá z jejich povahy. Tento neobvyklý a poměrně složitý způsob vyjádření kogentnosti či dispozitivnosti jednotlivých ustanovení NZP bude v kombinaci s novostí této právní úpravy pravděpodobně zpočátku působit výkladové obtíže. Tyto potíže však - za použití běžných výkladových metod - nejsou nepřekonatelné. Co se týká vztahu mezi první větou, poslední větou § 2 odst. 1 a § 363 odst. 2 NZP, domnívá se ČMKOS, že tato ustanovení nejsou navzájem nekorespondující, a lze je vykládat a aplikovat vedle sebe. Pokud totiž první věta § 2 odst. 1 stanoví, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně, jestliže to zákon výslovně nezakazuje, pak z toho lze vyvodit, že tam, kde to zákon výslovně zakazuje, odchýlení se od jeho znění není možné. Ustanovení poslední věty § 2 odst. 1 pak lze bez dalšího považovat za jedno z těch, které předvídá citované znění věty první, neboť stanoví, že práva nebo povinnosti v pracovněprávních vtazích nemohou být upravena odchylně od tohoto zákona v případech uvedených v § 363 odst. 2. Prostřednictvím této normy musí být ustanovení vypočtená v § 363 odst. 2 považována za ta, od nichž se s ohledem na znění první věty § 2 odst. 1 nelze odchýlit. Zřejmý je dle názoru ČMKOS rovněž vztah mezi první větou § 2 odst. 1 a § 363 odst. 1 NZP. Jestliže totiž věta čtvrtá § 2 odst. 1 stanoví, že odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 odst. 1 je možné pouze ve prospěch zaměstnance, pak je nutno tuto normu považovat za lex specialis ve vztahu k větě první § 2 odst. 1 a zacházet s ustanoveními vypočtenými v § 363 odst. 1 tak, jak zákon požaduje (pozn.: odchýlení se od těchto norem pouze ve prospěch zaměstnance je přitom odůvodněno tím, že tato ustanovení byla do českého právního řádu přejata na základě legislativy Evropských společenství na nejnižší přípustné úrovni ochrany zaměstnance). Totéž platí obdobně pro normu obsaženou ve větě třetí § 2 odst. 1, která stanoví, že od ustanovení, která ukládají povinnost, se lze odchýlit jedině ve prospěch zaměstnance.

84. Podle názoru ČMKOS je dále zřejmé, že k odvození kogentnosti či dispozitivnosti jednotlivých ustanovení NZP na základě jejich "povahy" (§ 2 první věta) je třeba dospět prostřednictvím výkladu těchto ustanovení. ČMKOS nesouhlasí s tím, že je-li třeba k správnému výkladu právního textu užít různých metod, popř. jejich kombinace, zakládá to neústavnost příslušné právní normy. Výklad právní normy je v každodenní právní praxi věcí zcela přirozenou a nijak neporušuje principy seznatelnosti práva a právní jistoty. Pomíjet v této souvislosti nelze ani úlohu rozhodovací praxe nezávislých soudů. ČMKOS se neztotožňuje s tvrzením předkladatelů návrhu, podle něhož je princip seznatelnosti práva a právní jistoty narušen tím, že ke konečnému potvrzení správnosti výkladu bude muset docházet až rozhodnutím soudu. Nesouhlasí s předpokladem, že by soudních rozhodnutí bylo třeba k potvrzení správnosti výkladu většího počtu ustanovení NZP, neboť většinu z nich lze za využití běžně používaných výkladových metod interpretovat a aplikovat jednoznačně. Soudní cesta k překlenutí některých výkladových nejasností je pak zcela v souladu s principem právního státu. To je plně využíváno i u jiných platných právních předpisů, jež rovněž obsahují normy, které mohou způsobovat výkladové a aplikační obtíže. Platí to např. pro OZ, který ve svém ustanovení § 2 odst. 3 obsahuje totožné základní vymezení kogentnosti či dispozitivnosti svých ustanovení jako první věta § 2 odst. 1 NZP. Přitom je respektováno, že "prosazení zásady vše je dovoleno, co není zakázáno, v občanskoprávních vztazích bude výrazně závislé na přístupu právně aplikační praxe a judikatury" (Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 18). Obdobný stav věci panuje i při výkladu některých ustanovení obchodního zákoníku, např. jeho ustanovení § 1 odst. 2, podle něhož se právní vztahy upravované tímto předpisem v určitém případě řídí obchodními zvyklostmi; v tomto případě se jedná o věc zásadní důležitosti upravenou prostřednictvím pojmu a formulace, kterou je velmi nesnadné jednoznačně vyložit a přesně a bezrozporně definovat. Přitom je opět plně respektován ten způsob vyrovnání se s možnými výkladovými obtížemi, že "i u nás se praxe ponenáhlu vyvine tak, že rozhodující roli pro konstrukci toho, co je a co není obchodní obyčej, převezme judikatura" (Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 64).

85. Podle ČMKOS lze tentýž argument (jako výše) pak užít oproti tvrzení, že neaplikovatelnost § 2 odst. 1 způsobuje užití dikce "... jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance", aniž by příslušná ustanovení byla výslovně jako kogentní označena nebo aniž by dikce samotného ustanovení obsahovala jednoznačný příkaz či zákaz. I zde se jedná o obecný pojem, který lze při užití správné výkladové metody a s přihlédnutím ke konkrétnímu aplikovanému ustanovení a ke každé konkrétní situaci ve většině případů poměrně jednoznačně vyložit a aplikovat. V případě, že by jeho interpretace činila v konkrétním případě a ve vztahu ke konkrétnímu ustanovení NZP rozsáhlejší těžkosti, které by vyvrcholily soudním sporem a následným závazným rozhodnutím, nelze to považovat za cosi ojedinělého a samo o sobě protiústavního.

86. ČMKOS ve vztahu k otázce míry kogentnosti či dispozitivnosti jednotlivých ustanovení NZP uzavírá, že se jedná o zákonodárcem zvolené a zcela legitimní řešení aplikace zásady "co není zakázáno, je dovoleno" na pracovněprávní vztahy, při zachování tradiční podstaty pracovního práva a jeho stěžejních zásad, tj. ochrany slabší strany právního vztahu. Vzhledem k této tradiční a i v současných společenských podmínkách nadále zcela odůvodněné zásadě, má ČMKOS za to, že míru kogentnosti či dispozitivnosti nové pracovněprávní úpravy nelze shledat protiústavní. Při zvážení požadavku proporcionality totiž dochází k závěru, že do jisté míry přetrvávající kogentnost nové pracovněprávní úpravy odpovídá zásadě ochrany slabší strany pracovněprávního vztahu, aniž by tím nad míru přípustnou a důvodnou zasahovala do zásady smluvní svobody subjektů soukromého práva. ČMKOS se domnívá, že za použití běžných a všeobecně respektovaných výkladových metod lze dospět k solidní míře právní jistoty ohledně toho, zda se od některých ustanovení NZP lze či nelze odchýlit. Pro případ, že by výklad některých ustanovení činil v aplikační praxi potíže většího rozsahu, je zcela souladné s ústavním pořádkem a v podmínkách českého právního řádu navíc zcela běžné, napomohou-li k ustálení výkladu soudy prostřednictvím své rozhodovací činnosti.

87. Dále ČMKOS k návrhu na zrušení ustanovení § 4, slov "§ 48, 49" v § 18, § 325 a 326, pokud jde o "delegaci NZP na OZ", uvádí, že NZP je na rozdíl od starého zákoníku práce založen na předpokladu, že úpravu některých institutů nebude obsahovat sám zákoník práce, ale využije se úpravy obsažené v OZ. Byla zvolena tzv. metoda delegace, jejímž výrazem je, že na pracovněprávní vztahy lze aplikovat jen ta ustanovení OZ, na která NZP výslovně odkazuje (§ 4 NZP). K potvrzení metody delegace dochází i v ustanovení § 2 odst. 1, podle něhož se účastníci pracovněprávních vztahů nemohou odchýlit od ustanovení, která odkazují na použití OZ. Je tomu tak prý proto, aby instituty upravené v ustanoveních OZ, jejichž použití v pracovněprávních vztazích zákonodárce zakotvuje, nemohly být smluvně rozšiřovány o další, jejichž aplikaci na pracovněprávní vztahy zákonodárce neupravil.

88. Současná aplikace OZ na pracovněprávní vztahy představuje vedle provedení ústavní zásady "co není zakázáno, je dovoleno" další přelom v právní úpravě pracovního práva. ČMKOS dodává, že novátorský a netradiční moment představuje již sama možnost aplikovat na úpravu pracovněprávních vztahů OZ. Vedle námitky věcné nesprávnosti této úpravy, kterou považuje ČMKOS z hlediska řízení před Ústavním soudem za bezpředmětnou, namítají navrhovatelé, že je tato úprava nesrozumitelná a neaplikovatelná, a tím v rozporu s principy právního státu. S tím se ČMKOS neshoduje, neboť metoda delegace představuje jasně a srozumitelně daný rámec pro aplikaci OZ v pracovněprávních vztazích. Navrhovatelé svým návrhem vyjadřují pouze subjektivní nelibost nad zvolenou metodou použití OZ v pracovněprávních vztazích, resp. nad tím, která ustanovení OZ se na pracovněprávní vztahy budou či nebudou aplikovat. ČMKOS se také neztotožňuje s tvrzením, že by konstrukce ustanovení § 4 NZP ve vazbě na § 2 odst. 1 NZP způsobovala naprostou kogentnost NZP. Tato ustanovení zcela zřejmě vyjadřují zákonodárcovu vůli, která ustanovení OZ mají být na pracovněprávní vztahy aplikována, a která nikoli.

89. Navrhovatelé dále tvrdí, že zvolená metoda delegace představuje zásah do právní jistoty účastníků tím, že se v pracovněprávních vztazích použijí např. ustanovení OZ týkající se zániku závazků z důvodu nemožnosti plnění nebo odstoupení od smlouvy. ČMKOS nesouhlasí s výkladem navrhovatelů, podle kterého si strany pracovní smlouvy mohou sjednat možnost odstoupení od této smlouvy podle § 48 OZ, a způsobit tak zmiňovaný zásah do právní jistoty účastníků pracovněprávního vztahu. Jestliže totiž ustanovení § 48 odst. 1 NZP stanoví, že pracovní poměr může být rozvázán jen dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením a zrušením ve zkušební době, lze z použité dikce "může jen" a contrario vyvodit, že se jedná o kogentně stanovený taxativní výčet právních úkonů směřujících k ukončení pracovního poměru, který nelze smluvním ujednáním účastníků rozšiřovat o jiné právní úkony, tedy ani o případné odstoupení od smlouvy. Takové ujednání by totiž bylo neplatné. Analogický příklad lze najít v úpravě smlouvy o nájmu bytu upravené § 685 a násl. OZ. V ustanovení § 710 a § 711, která se týkají zániku nájmu, je kogentně stanoven taxativní výčet právních úkonů, na jejichž základě může dojít ke skončení nájmu bytu (dohoda a výpověď). Z toho je zřejmé, že "pokud by smlouva uzavřená mezi pronajímatelem a nájemcem obsahovala takové ujednání o skončení nájmu bytu, které by bylo s touto úpravou v rozporu, bude toto ujednání neplatné" (Holub, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. svazek. Praha: Linde Praha, a. s., 2002 s. 1069).

90. Podle ČMKOS je třeba vzít v úvahu i podstatu institutu odstoupení od smlouvy podle § 48 OZ, při jehož uplatnění se smlouva od počátku (ex tunc) ruší a účastníci smlouvy si musí podle ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení vrátit plnění, která si na základě smlouvy již poskytli. Je přitom zřejmé, že tento mechanismus nelze aplikovat na pracovněprávní, resp. nájemní vztah, jejichž podstata spočívá v tom, že se konzumují prostřednictvím průběžně a opakovaně poskytovaných plnění. Přitom bylo-li by sjednáno, že bude mít případné odstoupení účinky ex nunc, jednalo by se o obcházení zákona, resp. o zastřený právní úkon, např. výpověď, jenž by s ohledem na ustanovení § 41a odst. 2 OZ bylo nutno považovat za tento jiný úkon, tedy v tomto případě za výpověď. Podle názoru ČMKOS nelze ustanovení § 48 OZ aplikovat na pracovní smlouvy, a to jak na základě gramatického, tak i výše uvedeného logického výkladu. V úvahu je zde třeba vzít i úmysl zákonodárce, jenž zřejmě nechtěl umožnit aplikaci § 48 OZ na pracovní smlouvy, což vyplývá jak z dikce užité v § 48 NZP, tak i z konstrukce jediného přípustného případu odstoupení od pracovní smlouvy v § 36 odst. 2 NZP. Je třeba vycházet též ze zásad, na kterých je vystavěno pracovní právo; jde o zásadu ochrany slabší strany pracovněprávního vztahu, zásadu práva na práci podle čl. 26 Listiny, z něhož vyplývá i "záruka měnit svobodně pracovní místo, proto musí právo zaručovat i ochranu před svévolným propuštěním a jeho možnými důsledky" (Pavlíček, V., Hřebejk, J., Knapp, V., Kostečka, J., Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl. Práva a Svobody. Linde Praha, a. s., Praha 1996, s. 200), a o zásadu souladu výkonu práce s dobrými mravy podle § 13 odst. 5 NZP. Sjednávání odstoupení od pracovní smlouvy by bezesporu bylo v rozporu se všemi těmito zásadami, stejně jako s Úmluvou MOP č. 158 o skončení pracovního poměru z podnětu zaměstnavatele.

91. V další části návrhu, a to na zrušení ustanovení § 13 odst. 2 písm. g) NZP, pokud jde o "zajištění závazků", navrhovatelé uvádějí jako jeden z příkladů právní nejasnosti a neaplikovatelnosti norem NZP odkaz na použití ustanovení § 544 odst. 1 a 2 a § 545 OZ (smluvní pokuta) uvedený v § 326 NZP, ve vztahu k ustanovení § 13 odst. 2 písm. g) a § 13 odst. 2 písm. f) NZP. ČMKOS má za to, že návrh navrhovatelů [na zrušení ustanovení § 13 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 326 NZP, přičemž zrušení ustanovení § 13 odst. 2 písm. f) přitom navrhovatelé nepožadují] jednoznačně směřuje proti věcnému řešení, které zvolil zákonodárce, což před Ústavní soud nepatří.

92. ČMKOS dospívá k názoru, že ustanovení § 13 odst. 2 písm. g) NZP je lex specialis k lex generalis, tj. k ustanovení § 544 odst. 1 a 2 a § 545 OZ. Přitom není pravda, že ustanovení OZ, pokud jde o zajištění závazků, na něž NZP odkazuje, jsou neaplikovatelná. Smluvní pokutu lze totiž sjednat k zajištění plnění zaměstnavatele ve prospěch zaměstnance. I když je tato možnost pouze formální, pro zaměstnance obtížně realizovatelná, jde jednoznačně alespoň o částečné vyrovnání právního postavení účastníků pracovněprávních vztahů. ČMKOS připomíná, že stará právní úprava, pokud jde o zajištění závazků, svědčila pouze ve prospěch zaměstnavatele. Zaměstnanec žádný zajišťovací institut k dispozici neměl.

93. Dále ČMKOS dospívá k názoru, že vztah ustanovení § 544 - 545 OZ k ustanovení § 310 odst. 3 NZP je vztahem lex generalis k lex specialis. Jestliže 545 odst. 1 OZ stanoví, že nevyplývá-li z ujednání o smluvní pokutě něco jiného, je dlužník zavázán plnit povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, i po jejím zaplacení, pak § 310 odst. 3 NZP tuto normu modifikuje tak, že závazek zaměstnance zaplacením smluvní pokuty zanikne. Jiné ujednání proto není možné, neboť speciální norma v NZP zvyšuje ochranu zaměstnance. K tomu ČMKOS dodává, že i stará právní úprava byla obdobná, jakou zvolil zákonodárce v ustanovení § 310 odst. 3 NZP [srov. § 49 zákona č. 154/1934 Sb., o pracovním poměru soukromých úředníků, obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení (zákon o soukromých zaměstnancích): "Slíbil-li zaměstnanec smluvní náhradu (konvenční pokutu) pro případ, že by jednal proti soutěžní doložce, může se zaměstnavatel domáhati pouze smluvené náhrady, nikoliv i splnění soutěžní doložky nebo náhrady další škody."]. Právní úprava, kterou zvolil zákonodárce v § 310 odst. 3 NZP, není tedy ničím novým ani neobvyklým.

94. ČMKOS posléze dospívá k názoru, že i vztah ustanovení § 13 odst. 2 písm. f) NZP k ustanovení § 310 odst. 3 NZP je vztahem lex generalis k lex specialis. Ustanovení § 13 odst. 2 písm. f) stanoví: "Zaměstnavatel nesmí zaměstnanci za porušení povinnosti vyplývající mu z pracovněprávního vztahu ukládat peněžní postihy ani je od něho požadovat; to se nevztahuje na škodu, za kterou zaměstnanec odpovídá". Z důvodu legislativní ekonomie tato norma postrádá dovětek: "nestanoví-li zákon jinak", který je pochopitelně při její interpretaci třeba doplnit. Úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 OZ) ovšem zaměstnavatel na zaměstnanci (a naopak) požadovat smí.

95. Pokud tedy navrhovatelé namítají v tomto bodě neseznatelnost právní normy a nepředvídatelnost právního rozhodování, ČMKOS pouze konstatuje, že jde o chybu interpreta, nikoli o vadu právní normy. Správný výklad právní normy je takový, který používá všech standardních interpretačních metod. Není vázán na autoritativní výrok soudu, nýbrž je přístupný každému adresátu právní normy.

96. ČMKOS dodává, že navrhovatelé považují za flagrantní zásah do vlastnického práva (chráněného čl. 11 Listiny) ustanovení § 13 odst. 2 písm. g) NZP, dle kterého "zaměstnavatel nesmí požadovat ani sjednat zajištění závazku v pracovněprávním vztahu s výjimkou konkurenční doložky a srážek z příjmu z pracovněprávního vztahu"; tuto úpravu považují rovněž za rozpornou s ústavně zakotvenou zásadou rovnosti a dále v ní spatřují výrazný zásah do smluvní volnosti jako takové. Podle ČMKOS je omezení zajištění závazků výrazem ochrany ekonomicky slabší smluvní strany - zaměstnance, a proto je v souladu s Ústavou (srov. nález sp. zn. I. ÚS 27/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 59). Vyloučení jiných způsobů zajištění dluhu zaměstnance než smluvní pokutou nebo srážkami ze mzdy (§ 327 NZP) v žádném případě nechrání protiprávní jednání zaměstnance, ale je ochranou řádného zaměstnance, aby nebyl zatěžován nepřiměřenými břemeny. Sama dohoda o srážkách ze mzdy plní nejen funkci zajištění závazku zaměstnance vůči zaměstnavateli, ale zároveň i funkci uhrazovací, takže je nejúčinnějším způsobem zajištění takových závazků.

97. ČMKOS k námitce nerovnosti mezi zaměstnavatelem (který nemá možnost zajistit svou pohledávku třeba hypotékou) a jinými věřiteli, např. bankou (kteří tuto možnost mají), uvádí, že taková "rovnost" by naopak byla nerovností, protože by se s odlišnými případy zacházelo stejně. Vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je mnohem intimnější než mezi bankou a jejím klientem, protože pracovní poměr má obvykle alimentační funkci. Proto je zaměstnanec mnohem méně odolný extralegálnímu nátlaku zaměstnavatele a v rámci prevence mu zákon předchází zákazem jednání, které by mohlo být snadno zneužitelné.

98. Pokud jde o další tvrzení navrhovatelů o nerovném postavení zaměstnavatele (jako věřitele) vůči vlastnictví jiných osob, spočívajícího v tom, že "zaměstnavatel nemá možnost si sjednat zajištění závazků jeho dlužníků", ČMKOS konstatuje, že tvrzení navrhovatelů není koherentní. Obecně je totiž třeba považovat za porušení principu rovnosti nejen neodůvodněné znevýhodnění jedněch na úkor druhých, ale také neodůvodněné zvýhodnění jedněch na úkor druhých. Považují-li tedy navrhovatelé omezení zajištění závazků zaměstnance vůči zaměstnavateli za porušení principu rovnosti (znevýhodnění oproti ostatním věřitelům), za porušení toho již nepovažují zvýhodnění zaměstnavatelů vůči ostatním vlastníkům, pokud jde o přímou ochranu majetku zaměstnavatele. Podle ustanovení § 249 odst. 1 NZP je zaměstnanec povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Zaměstnanec je dále povinen upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu, která hrozí, a podle ustanovení § 249 odst. 2 NZP je povinen zaměstnanec zakročit, je-li neodkladně třeba jeho zákroku k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli. Podle ustanovení § 251 odst. 1 NZP může zaměstnavatel požadovat na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoli by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak. Podle ustanovení § 415 OZ je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Podle ustanovení § 417 odst. 1 OZ je ten, komu hrozí škoda, povinen k jejímu odvracení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Zatímco OZ upravuje obecnou povinnost fyzických i právnických osob odvracet porušování právních povinností, které podle nabytých zkušeností mohou mít za následek vznik škody, popřípadě vznik bezdůvodného obohacení (tzv. všeobecnou občanskoprávní prevenci), posiluje NZP postavení zaměstnavatele jako vlastníka tím, že stanoví speciální "signalizační" povinnost všem jeho zaměstnancům a speciální povinnost k odvracení již určité konkrétní hrozby vzniku škody či bezdůvodného obohacení. Zaměstnavatel navíc může od zaměstnance požadovat uzavření dohody o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách (§ 252 a násl. NZP), podle které přenáší odpovědnost za ochranu svého majetku na zaměstnance, aniž se sám vzdává dispozice se svým majetkem. Občanskoprávní předpisy žádnou takovou dohodu "o hmotné odpovědnosti" jako zvláštní druh odpovědnosti za škodu nepřipouštějí.

99. Omezení zajištění závazků zaměstnance vůči zaměstnavateli a zvýhodnění zaměstnavatele jako vlastníka tedy ČMKOS považuje za důvodné a zejména v souladu s obecnou zásadou proporcionality, kterou lze rovněž považovat za součást ústavně konformních principů (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 41, nález č. 125, vyhlášen pod č. 409/2006 Sb., a nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 105, vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.).

100. Navrhovatelé dále navrhli - jak uvádí ČMKOS - zrušení ustanovení § 321 odst. 2, § 321 odst. 3, § 321 odst. 4 a 322 NZP - "kontrolní pravomoc odborové organizace". Návrh napadá ustanovení § 321 a 322 NZP (výkon kontroly odborovými organizacemi, možnost požadovat závazným pokynem odstranění závad v provozu a v případě bezprostředního ohrožení života a zdraví zakázat pokračování v práci včetně možnosti zakázat práci přesčas a v noci, jež by ohrožovala bezpečnost a zdraví zaměstnanců) jako ustanovení zakládající nerovnost v postavení zaměstnavatele a odborové organizace spojenou se zásahem do vlastnických práv zaměstnavatele. ČMKOS poukazuje na to, že kontrolní oprávnění odborových organizací (kontrola dodržování právních předpisů a kontrola bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) patří mezi tradiční činnosti vykonávané odbory jako zástupci zaměstnanců reagující na převládající masivní vliv na pracovní provoz, který mají zaměstnavatelé. Tato "nerovnost" je tedy svou podstatou výjimkou z nerovnosti dominantní (sociální), k jejímuž překonání či vyrovnávání se v minulosti odbory i zrodily. ČMKOS je přesvědčena, že právo kontroly odborových orgánů, tj. § 321 a 322 NZP, nelze kvalifikovat jako výkon státní správy. Jedná se totiž o výkon práv odborových organizací daných jim speciálním zákonem (NZP), které odborové organizace vykonávají jako zástupci zaměstnanců. Kontrolu v těchto oblastech jako výkon státní správy vykonávají za stát příslušné správní úřady, konkrétně Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, v hornictví orgány státní báňské správy (Český báňský úřad a obvodní báňské úřady) podle zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů, orgány ochrany veřejného zdraví (hlavní hygienik České republiky a územní pracoviště krajských hygienických stanic) podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a dále orgány dozoru na úseku obrany, jaderné bezpečnosti, dopravy, spojů a Ministerstva vnitra. Před přijetím zákona o inspekci práce existoval pro všechny tyto kontroly výstižný souhrnný název "státní odborný dozor nad bezpečností práce" a důsledně se odlišovala kontrola odborových orgánů na straně jedné a státní odborný dozor nad bezpečností práce na straně druhé (Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 279). Skutečnost, že zákon o inspekci práce zavedl pojem "kontrola" i pro orgány inspekce práce (sloučil kontrolní činnost dříve vykonávanou úřady práce podle zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, s výkonem státního odborného dozoru nad bezpečností práce podle zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce), způsobila, že byla zdánlivě posunuta hlavní náplň činnosti těchto orgánů od dozoru vykonávaného státem ke kontrole. Tento ryze sémantický výklad však prý není přesný. Kontrola vykonávaná všemi výše vyjmenovanými orgány státu je tradičním způsobem dozoru státu nad bezpečností a ochranou zdraví při práci, které se stát nemůže v žádném případě zprostit, neboť by tak rezignoval na své ústavní povinnosti stanovené v čl. 28 Listiny (zajistit zaměstnancům právo na uspokojivé pracovní podmínky) a v čl. 31 Listiny (zajistit každému občanu právo na ochranu zdraví), a nelze ji směšovat s kontrolou prováděnou odborovými organizacemi. Z toho podle stanoviska ČMKOS vyplývá, že se nejedná o konkurenční výkon kontrolní činnosti vůči orgánům inspekce práce, resp. všem orgánům vykonávajícím kontrolu na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Jedná se pouze o realizaci práva zástupců zaměstnanců, které souvisí se základním posláním odborů, jak je vyjádřeno v čl. 27 odst. 2 Listiny - ochranou hospodářských a sociálních zájmů jejich členů, respektive všech zaměstnanců.

101. Zásadním ústavněprávním východiskem k posouzení ústavnosti těchto ustanovení musí být podle názoru ČMKOS čl. 3 odst. 1 písm. d) Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě (vyhlášeného pod č. 15/2000 Sb. m. s.), podle něhož se smluvní strany zavazují přijmout nebo podporovat opatření, která umožní pracovníkům nebo jejich zástupcům, v souladu s vnitrostátním právním řádem a praxí, přispívat: ke stanovování a zlepšování pracovních podmínek, organizace práce a pracovního prostředí; k ochraně zdraví a bezpečnosti v podniku; k organizování sociálních a společensko-kulturních služeb a zařízení v podniku; k dozoru nad dodržováním pravidel v těchto záležitostech.

102. Podle názoru ČMKOS je kontrola dodržování pracovněprávních předpisů, vnitřních předpisů a závazků vyplývajících z kolektivních smluv (§ 321 NZP) založena na tom, že odborové organizace jsou ustanoveny k obhajobě hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců. V tomto smyslu je tato svoboda garantována Úmluvou MOP č. 87 a Listinou. Projevem této svobody je též dozor a dohled nad dodržováním pracovněprávních předpisů, vnitřních předpisů a závazků vyplývajících z kolektivních smluv. Účelem úpravy práva kontroly odborových organizací v NZP je stanovit minimální povinnosti zaměstnavatelů vůči odborovým organizacím na tomto úseku tak, aby své poslání mohly naplňovat. Tento typ kontroly není v žádném případě kontrolou, jak je chápána zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, protože jejím výsledkem není rozhodnutí zasahující do práv a povinností zaměstnavatele, které je zaměstnavatel povinen respektovat. I v současné době jde o doporučení k odstranění případně zjištěných nedostatků. Zákon pouze upravuje povinnost účinné součinnosti zaměstnavatele. V tomto smyslu je výkon této kontroly prevencí a je směřován také ve prospěch zaměstnavatele; tento typ kontroly není namířen toliko a jen vůči zaměstnavateli, ale týká se i zaměstnanců.

103. Podle názoru ČMKOS se rovněž nelze ztotožnit s názorem, že úprava kontrolních oprávnění odborových organizací v oblasti pracovněprávních vztahů ve svém důsledku neodůvodněně zvýhodňuje odborové organizace při kolektivním vyjednávání, a narušuje tak rovné postavení zaměstnavatelů a odborových organizací ve smluvních vztazích a tím zasahuje i do vlastnických práv zaměstnavatele. Naopak, uplatnění kontrolních oprávnění odborovými organizacemi přispívá k vytváření rovnováhy mezi silnějším zaměstnavatelem a slabším zaměstnancem (jeho ochranou) při výkonu práce, proto jejich existence nezakládá protiústavnost. Zde se lze dovolat již citovaného čl. 3 odst. 1 písm. d) Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě.

104. ČMKOS k argumentaci ratione legis připomíná, že § 321 NZP je převzatým § 22 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. a že navazuje na obdobný § 20 dekretu prezidenta republiky č. 104/1945 Sb., o závodních a podnikových radách, že obdobné právo odborů lze vysledovat již před válkou v § 3 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 330/1921 Sb., o závodních výborech, ve znění 181/1934 Sb., a konečně, že k této otázce existuje i obsáhlá judikatura v Bohuslavově Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu první Československé republiky. Lze tedy shrnout, že právo odborů, slovy § 20 bodu 3 dekretu prezidenta republiky č. 104/1945 Sb., "dohlížeti, zda hospodářská činnost závodu (podniku) je vykonávána tak, aby při zachování zřetelů obecného prospěchu hospodářského a platných předpisů o hospodaření byly spravedlivě uspokojovány hospodářské, sociální, zdravotní a kulturní zájmy zaměstnanců závodu (podniku)", bylo součástí našeho právního řádu již od roku 1945. Základ právní úpravy kontroly odborů je však obsažen již v zákoně č. 330/1921 Sb., o závodních výborech, kde je v ustanovení § 3 mimo jiné stanoveno "Závodní výbory jsou povolány, aby hájily a povzbuzovaly hospodářské, sociální a kulturní zájmy zaměstnanců, zejména mají dozírati na zachování mzdových a pracovních smluv a řádů, spolupůsobiti při sjednávání pracovních řádů, pokud nebyly stanoveny kolektivní smlouvou, sjednanou mezi odborovými organizacemi, a nahlížeti podle potřeby jedním členem závodního výboru k tomu určeným za účasti zástupce závodu do mzdových a platových listin závodem vedených.". Na základě výše uvedeného ČMKOS dovozuje, že právo kontroly odborů nad dodržováním pracovněprávních a bezpečnostních předpisů obsahoval náš právní řád od roku 1921. Tím pomíjí zákon č. 144/1920 Sb., o závodních a revírních radách při hornictví, který obsahoval také obdobná práva, ale byl přijat pouze s působností na hornické závody.

105. Podle ČMKOS navrhovatelé dále požadují zrušení ustanovení § 322 NZP, upravujícího kontrolu nad dodržováním předpisů o bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Toto ustanovení (totožnou právní úpravu obsahoval § 136 starého zákoníku práce) však není s článkem 2 Ústavy v rozporu. Právní úprava odborové kontroly naopak vychází z práv upravených Listinou a závaznými mezinárodních úmluvami, a nemůže být tedy považována za diskriminační a rozpornou s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Proto také po celou dobu účinnosti starého zákoníku práce a zejména v posledních 15 letech demokratického státu nebyla ústavnost tohoto ustanovení orgány státní moci zpochybněna. ČMKOS zde vychází ze skutečnosti, že zákonodárce při tvorbě NZP respektoval závazky, které pro Českou republiku vyplývají z Úmluvy MOP č. 155 o bezpečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním prostředí (publikována pod č. 20/1989 Sb.). Její článek 19 písm. e) totiž stanoví, že "je třeba učinit opatření na úrovni podniku, podle nichž pracovníci nebo jejich zástupci, a popř. jejich reprezentativní organizace v podniku, budou oprávněni podle vnitrostátních právních předpisů a zvyklostí přešetřovat všechny stránky bezpečnosti a ochrany zdraví související s jejich prací a zaměstnavatel bude s nimi tyto věci projednávat". Ustanovení § 322 NZP je pak ústavně konformním provedením citovaného článku Úmluvy MOP č. 155. Kontrola prováděná odbory je zde nejrychlejším a nejúčinnějším, nástrojem Jak vyplývá z důvodové zprávy k NZP i z řady teoretických prací, není pochyb o tom, že část pátá zákoníku práce (Bezpečnost a ochrana zdraví při práci) směřuje k jedinému cíli - zajistit ústavní právo občana konajícího práci na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny). Pokud se týká prevence rizik, resp. ochrany zdraví zaměstnanců, ČMKOS připomíná i směrnici Rady č. 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci. Podle jejího článku 11 odst. 3 "Zástupci zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci mají právo požádat zaměstnavatele, aby přijal vhodná opatření, a předložit mu k tomuto účelu návrhy ke zmírnění rizik pro zaměstnance nebo k odstranění zdrojů nebezpečí." a podle odstavce 6 "Zaměstnanci nebo jejich zástupci jsou oprávněni obracet se v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi na orgány příslušné pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci, považují-li zaměstnavatelem přijatá opatření a poskytnuté prostředky za nedostatečné pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.".

106. Podle názoru ČMKOS se jedná v tomto případě o situaci, kdy komunitární legislativa ponechala řešení konkrétní otázky, jak mají v případech zjištění rizik nebo zdrojů nebezpečí postupovat zástupci zaměstnanců vůči zaměstnavateli, v kompetenci členského státu. Je toho názoru, že § 322 NZP představuje legitimní a ústavně konformní řešení této problematiky vycházející z citovaného článku směrnice Rady č. 89/391/EHS. "Kdo jiný než odbory jako zástupci zaměstnanců, kteří působí u zaměstnavatele a jsou bezprostředně znalí všech právních a ostatních předpisů dopadajících na činnost zaměstnavatele, by měl jménem zaměstnanců navrhovat opatření ke zmírnění rizik Je nutné zdůraznit, že odborové organizace jsou nezávislé jak na státu, tak na zaměstnavateli, což vyplývá z Úmluvy MOP č. 87 i z Listiny. Tím je zaručeno, že rozhodování odborových inspektorů BOZP bude nepodjaté. I přesto zákon upravuje opravný prostředek proti rozhodnutí odborového inspektora BOZP.

107. ČMKOS zdůrazňuje, že právo kontroly odborů nad bezpečností a ochranou zdraví při práci je rovněž právem historickým, neboť bylo před § 136 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. obsaženo v § 14 a 15 zákona č. 65/1961 Sb., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, a před tím ještě v § 5 zákona č. 67/1951 Sb., o bezpečnosti práce (pozn. - správně: o bezpečnosti při práci). V předpisech první republiky československé bylo obsaženo obdobné právo v § 2 odst. 1 zákona č. 144/1920 Sb., o závodních a revírních radách při hornictví, a v § 3 odst. 1 písm. e) zákona č. 330/1921 Sb., o závodních výborech. Historicky nejstarší ustanovení výslovně pojednávající o kontrole odborů nad ochranou zdraví zaměstnanců je ustanovení § 139 odst. 2 zákona č. 1/1888 ř. z., o úrazovém pojištění dělníků, ve znění pozdějších předpisů, platné ke dni 1. 1. 1944, podle kterého "Členové závodního výboru, popřípadě závodní rady, jsou povinni spolupůsobiti na zábraně úrazů." (sic - pozn. red.).

108. ČMKOS nesouhlasí s tvrzením navrhovatelů, že informace získané při kontrole využívá odborová organizace při kolektivním vyjednávání, a tak narušuje onu "rovnováhu" smluvních partnerů kolektivního vyjednávání. Jde totiž výhradně o prevenci rizik, ke které je kontrolní činnost odborů směřována, a ne o nelegální získávání informací o problémech zaměstnavatele. Ustanovení § 322 NZP totiž věcně úzce souvisí s celou částí pátou NZP a zejména s jejími § 101 a 102 o prevenci rizik. Podle čl. 11 výše uvedené směrnice Rady č. 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci "zástupci zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci mají právo požádat zaměstnavatele, aby přijal vhodná opatření, a předložit mu k tomuto účelu návrhy ke zmírnění rizik pro zaměstnance nebo k odstranění zdrojů nebezpečí.". ČMKOS s ohledem na dlouholeté zkušenosti odborových organizací v této oblasti zdůrazňuje mimořádnou společenskou prospěšnost a význam této odborové kontrolní činnosti, která ve svých důsledcích v minulosti významně přispěla k ochraně zdraví a záchraně životů řady zaměstnanců. Odborová kontrolní činnost není konkurenční ke "státní" kontrole (nedisponuje sankčním oprávněním); inspektoráty práce na druhé straně nemohou vykonávat takovou kontrolu soustavně, bezprostředně a v takovém rozsahu jako odborové organizace, které působí "zevnitř" se zevrubnou znalostí situace na pracovištích zaměstnavatele, což je mimořádně naléhavé zejména v případě bezprostředního ohrožení života nebo zdraví zaměstnanců. Zejména tím napomáhá tato kontrola k naplnění ústavně zaručeného práva na ochranu zdraví při práci (viz čl. 29 a 31 Listiny).

109. ČMKOS odmítá, že právní úprava obsažená v § 321 a 322 nerespektuje princip proporcionality. Jak NZP, tak starý zákoník práce ukládají zaměstnanci zákonnou povinnost v § 249 odst. 1 a 2 a § 251 NZP, resp. v § 171 odst. 1 a 2 a § 175 starého zákoníku práce upozornit zaměstnavatele na hrozící škodu na jeho majetku a povinnost zakročit k odvrácení hrozící škody. V důsledku porušení uvedených povinností má zaměstnavatel právo požadovat na zaměstnanci, aby přispěl k úhradě škody v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možno uhradit jinak. Ochrana majetku zaměstnavatele je tak oproti obecné úpravě obsažené v OZ značně posílena. Z toho vyplývá, že sám NZP není přitom důsledný, pokud jde o "váhu" chráněných zájmů. Zatímco hmotný majetek zaměstnavatele je chráněn upozorňovací a zakročovací povinností zaměstnance (jejíž nesplnění může vést až k odpovědnosti za škodu), život a zdraví zaměstnanců, což jsou nepochybně hodnoty vyšší než hmotné statky, by stejným způsobem v případě vypuštění předmětných ustanovení z textu zákona chráněny nebyly.

110. K návrhu na zrušení ustanovení § 278 odst. 1, § 281 odst. 1, § 282 odst. 2, § 286 odst. 2 a § 287 NZP, týkajících se údajné nerovnosti v postavení zástupců zaměstnanců, ČMKOS vychází z toho, že v rámci Evropské unie přísluší řešení této otázky výlučně vnitrostátním úpravám. Evropské právo vztah odborových organizací a podnikových rad (v českém pracovním právu rad zaměstnanců), popřípadě jiných zástupců zaměstnanců neupravuje. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/14/ES ze dne 11. března 2002, kterou se stanoví obecný rámec pro informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v Evropském společenství, ani Směrnice Rady č. 94/45/ES ze dne 22. září 1994 o zřízení evropské rady zaměstnanců nebo vytvoření postupu pro informování zaměstnanců a projednání se zaměstnanci v podnicích působících na území Společenství a skupinách podniků působících na území Společenství neurčují, jaký subjekt by měl v uvedených záležitostech zaměstnance zastupovat. Zástupci zaměstnanců jsou v obou směrnicích označeni jako "zástupci zaměstnanců stanovení vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi". Z evropské právní úpravy však vyplývá, že pro účely informování a projednávání zaměstnanci určitým způsobem zastoupeni být mají, a je proto nezbytné, aby u zaměstnavatelů, kde nepůsobí odborová organizace, působil jiný kolektivní orgán zastupující zaměstnance v těchto záležitostech. Pokud jde o rozsah informování a projednání, vychází NZP z právní úpravy obsažené v předpisech Evropských společenství, zejména z již zmíněné Směrnice č. 2002/14/ES. Z dalších směrnic pak vyplývá právo na informování a projednání v souvislosti s hromadným propouštěním, převody podniků a bezpečností a ochranou zdraví při práci. Konkrétní způsob a rozsah práva na informování a projednání v takto vymezeném rámci je opět ponechán vnitrostátní úpravě. Evropské právo tak plně respektuje národní specifika a potřeby, které odůvodňují i různý přístup k institucionálnímu zabezpečení práva na informace a projednání v jednotlivých členských státech. Do českého právního řádu byl institut volených zástupců zaměstnanců vložen v roce 2000 novelou zákoníku práce provedenou zákonem č. 155/2000 Sb., kterou bylo české pracovní právo harmonizováno s právem evropským. Důvodem zavedení těchto nových typů zástupců zaměstnanců nebyla ani tak společenská poptávka po takové právní úpravě, jako nová úprava práva zaměstnanců na informace a projednání a zabezpečení přístupu zaměstnanců k těmto informacím, která reagovala zejména na požadavky uvedených směrnic ES týkajících se sociálního dialogu (kolektivní propouštění, převod zaměstnavatele a Evropské podnikové rady) a Evropské sociální charty.

111. Podle ČMKOS námitky uvedené v návrhu by byly oprávněné za předpokladu kvalitativní (právně a obsahově) rovnosti odborů a rad zaměstnanců; tu však z normativních textů vyvodit nelze. Reprezentativnost rady zaměstnanců se liší od té, kterou koaliční svoboda svěřuje odborům; jejich nerovnost tedy nezavádí NZP, ten ji jen přejímá. Je tedy neporozuměním představa, že touto nerovností "dochází k nepřímému donucování k členství v odborových organizacích". Normativně se reprezentativnost odborů vztahuje na celý komplex světa práce, což je mimo možnosti rad zaměstnanců. Rada zaměstnanců a zástupci zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou zástupci zaměstnanců sui generis. Nejedná se o jiná sdružení ve smyslu čl. 27 odst. 3 Listiny, protože nejsou založena na členském principu, jako je tomu u odborových organizací a organizací zaměstnavatelů. Zaměstnanci se prostřednictvím těchto zástupců svobodně nesdružují na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů zakotvené v čl. 27 Listiny je rozvedeno zákonem č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, který blíže upravuje právo občanů zakládat různá sdružení. Podle § 9a tohoto zákona vznikají i odborové organizace. Zákon o sdružování občanů se však neaplikuje při vzniku rad zaměstnanců a zástupců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci; ty vznikají podle ustanovení § 281 až 285 zákoníku práce, nikoli na základě svobodného sdružování se zaměstnanců, ale volbou zaměstnanců. Jedná se tedy o volené zástupce zaměstnanců, kteří představují pouhou platformu realizace jejich práva na informace a projednání a plní úlohu prostředníka mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci pro usnadnění informování a projednávání v podniku. Rada zaměstnanců a zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nemají právní subjektivitu. Z toho vyplývá, že ustavení rad zaměstnanců, popř. zástupců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, není v žádném případě realizací koaličního práva, jako je tomu při ustavení odborové organizace. Také mezinárodní úprava (Úmluva MOP č. 87) tento zásadní rozdíl respektuje, neboť pod svoji ochranu zahrnuje pouze a jen "organizaci pracovníků nebo zaměstnavatelů, která má za cíl podporovat a hájit zájmy pracovníků nebo zaměstnavatelů" (čl. 10 citované Úmluvy). Postavení rad zaměstnanců a zástupců pro oblast BOZP je tedy od postavení odborové organizace nutně rozdílné, a to ze své podstaty. Pokud by měly být rady zaměstnanců a zástupci pro BOZP realizací koaličního práva, bylo by nezbytné nejprve definovat koalici, která je oprávněna uskutečnit volbu rady zaměstnanců či zástupce pro BOZP jako svého orgánu. Touto koalicí nepochybně není a ani nemůže být kolektiv zaměstnanců; přitom není nikoho jiného, kdo by byl oprávněn ustavit volbou radu zaměstnanců či zástupce pro BOZP.

112. Pokud by se mělo přistoupit na argumentaci navrhovatelů, bylo by podle ČMKOS nezbytné za koalici (sdružení) uznat i zaměstnance zaměstnavatele. V takovém případě by však šlo o porušení svobody sdružování, neboť postavení zaměstnance určitého zaměstnavatele vzniká na základě jiného právního úkonu, než je přihlášení se k členství v koalici (vůle vstoupit do koalice), a to na základě vůle uzavřít pracovněprávní vztah. ČMKOS trvá na tom, že svoboda každého sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů garantovaná čl. 27 Listiny tedy není NZP nikterak dotčena. Pravdivé prý není ani tvrzení navrhovatelů, že právní úprava NZP nepřipouští, aby vedle sebe působily rady zaměstnanců a odborové organizace. Podle NZP spolu mohou všichni zástupci zaměstnanců za určitých podmínek koexistovat. Jak vyplývá z ustanovení § 282 odst. 1 a 2 NZP, v případě, že u zaměstnavatele bude působit rada zaměstnanců nebo zástupce pro BOZP a následně u tohoto zaměstnavatele vznikne také odborová organizace, nebude to znamenat okamžitý zánik volených zástupců zaměstnanců. Všichni zástupci zaměstnanců budou působit vedle sebe, dokud voleným zástupcům zaměstnanců neskončí jejich volební období, a zaměstnavatel bude muset vůči všem plnit povinnosti, které mu ukládá zákon, nedohodnou-li se mezi sebou a se zaměstnavatelem jinak. Tato koexistence odborové organizace a volených zástupců zaměstnanců může skončit ještě před uplynutím jejich volebního období, jestliže bude u zaměstnavatele uzavřena podniková kolektivní smlouva nebo pokud by počet členů rady zaměstnanců klesl na méně než tři. Uzavření kolektivní smlouvy je rozumnou a objektivní podmínkou zániku (pozn.: funkce) volených zástupců zaměstnanců. Jestliže totiž bude uzavřena kolektivní smlouva, svědčí to o tom, že odborová organizace si již získala dostatečnou autoritu. Bylo by pak nadbytečné, aby u zaměstnavatele působily dva druhy zástupců zaměstnanců, které by se v části činností dublovaly. Navíc Úmluva MOP č. 135 [pozn. red.: Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 135 o ochraně zástupců pracovníků v podniku a úlevách, které jim mají být poskytnuty (vyhlášena pod č. 108/2001 Sb. m. s.)] v čl. 5 požaduje, "aby bylo zajištěno, že zvolených zástupců nebude užito k oslabení postavení zúčastněných odborů nebo jejich zástupců". K takovému zneužití by snadno mohlo dojít v případě, pokud by oba druhy zástupců zaměstnanců mohly existovat vedle sebe naprosto bez omezení. Faktem navíc je, že praxe si nový typ zástupců zaměstnanců během uplynulých let nijak významně neosvojila. Stále existuje početná skupina zaměstnavatelů, u nichž nepůsobí odborová organizace, a přesto je počet rad zaměstnanců, příp. zástupců pro oblast BOZP prakticky mizivý.

113. ČMKOS dále uvádí, že pokud jde o různý rozsah oprávnění, které NZP přiznává odborové organizaci a voleným zástupcům zaměstnanců, je důležité si uvědomit, že odborová organizace je na rozdíl od rady zaměstnanců, příp. zástupce pro BOZP, subjektem, který vznikl na základě Listinou zaručené koaliční svobody. Odborové organizace tak mají zvláštní postavení, které vyplývá ze samotné jejich podstaty a účelu, ke kterému byly založeny. S jejich zvláštním postavením souvisejí i zvláštní oprávnění, která jsou jim jako zákonným zástupcům zaměstnanců garantována právním řádem (zejména úmluvami MOP). Aby mohly tato svá oprávnění (případně povinnosti) řádně plnit, náleží jim navíc některé další informace (viz § 287), které volení zástupci zaměstnanců ke své činnosti nepotřebují. Navíc, jak již bylo řečeno, se reprezentativnost odborů normativně vztahuje na celý komplex světa práce, což je mimo možnosti rad zaměstnanců. Odbory nejsou pouhým prostředníkem mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci v oblasti informování a projednání. Odborová organizace je nadána vlastní právní subjektivitou a může vystupovat v pracovněprávních vztazích jménem všech zaměstnanců, jednat za ně a hájit jejich zájmy. Stěžejní role odborů pak spočívá v kolektivním vyjednávání, kdy jako představitelé kolektivu všech zaměstnanců dojednávají se zaměstnavatelem kolektivní smlouvu, která upravuje hromadné podmínky výkonu práce, zejména pak otázky odměňování. Proto jsou odborům v § 287 dána navíc některá další oprávnění (např. právo na informace o vývoji mezd, právo projednání ekonomické situace zaměstnavatele, systém odměňování a některé další). Účast pracujících na řízení podniku, čili demokracie na pracovišti, je neodlučitelnou součástí demokratického státu a nelze ji vnímat jako porušování vlastnických práv zaměstnavatele. Zaměstnanci mají nesporně právo podílet se na dobrých ekonomických výsledcích zaměstnavatele, ke kterým svou prací především přispěli. Tato myšlenka je nedílnou součástí konceptu tzv. Corporate social responsibility (CSR), tedy sociální odpovědnosti podniků, podle kterého mají obchodní korporace povinnost brát ohledy na všechny zúčastněné subjekty (tedy i na zaměstnance) ve všech aspektech svých obchodních operací. Jde o etické chování podniků, které nezohledňuje pouze dosažení zisku, ale přispívá také ke zlepšení kvality života zaměstnanců a jejich rodin. Koncept CSR je dlouhodobě jedním ze stěžejních témat Evropské unie a všech jejích členů. ČMKOS zdůrazňuje, že tvrzení navrhovatelů, že zvýhodněním odborových organizací oproti ostatním zástupcům zaměstnanců, kteří odborově organizováni nejsou, dochází k nepřímému donucování k členství v odborových organizacích, není podloženo žádným relevantním důkazem a neopírá se ani o žádné ustanovení NZP. Poskytování lepších pracovních podmínek odborově organizovaným než odborově neorganizovaným zaměstnancům, kvůli kterému údajně dochází (příp. by mohlo docházet) k nepřímému donucování k členství v odborových organizacích a k rozporu se svobodou sdružování, by bylo protiprávní. Jednou ze základních zásad dosavadního i NZP je zásada rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jakékoli diskriminace zaměstnanců, jakož i fyzických osob ucházejících se o zaměstnání [§ 13 odst. 2 písm. b)]. Zaměstnavatel tedy nemůže rozdílně zacházet se zaměstnanci pouze na základě toho, zda jsou, či nejsou členy odborové organizace. Proto ČMKOS zastává názor, že platná právní úprava postavení odborové organizace nezpůsobuje nepřímé donucování k členství v odborech, a nemůže tedy představovat porušení ústavně zaručeného práva svobodně se sdružovat zakotveného v čl. 27, ani práv garantovaných v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.

114. ČMKOS se dále vyjadřuje k návrhu na zrušení ustanovení § 24 odst. 2 NZP, pokud jde o údajné nerovné postavení mezi odborovými organizacemi. Co se týče požadavku vysloveného ve druhé větě čl. 27 odst. 2 Listiny ("Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo odvětví."), i právní teorie uznává, že oprávnění odborové organizace jednat i jménem nečlenů může v krajním případě, tj. nedojde-li k dohodě o společném postupu, svědčit nejreprezentativnější odborové organizaci: "Pokud jde o druhou větu, její ustanovení jsou provedena jednak již zmíněným zákonem č. 83/1990 Sb., ve znění zákona č. 300/1990 Sb., jednak tzv. zákonem o pluralitě odborů, tj. zákonem č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, ve znění zákona č. 3/1991 Sb., (tj. ve znění 11. novely zákoníku práce). Tyto předpisy byly vydány jako reakce na dřívější výlučné postavení jednotné odborové organizace - Revolučního odborového hnutí (ROH) - a vyznačují se snahou zajistit absolutní odborovou pluralitu. To se projevilo již v novele zákona o sdružování občanů (provedené zákonem č. 300/1990 Sb.), která sice vyžaduje u odborových organizací pouhou evidenci namísto registrace, neuvádí však žádné určovací znaky, podle nichž by bylo možno je odlišit od jiných sdružení; za odborovou organizaci je tedy nutno považovat každou organizaci občanů, která se za takovou sama prohlásí a je jako taková evidována Ministerstvem vnitra, což dává možnost případného zneužití. Umožňuje je zejména též zákon o pluralitě odborů, který zaměstnavatelům ukládá součinnost a spolurozhodování se všemi u něj působícími odborovými organizacemi. Nedohodne-li se s nimi jinak, a také při sjednávání podnikových kolektivních smluv, všechny tyto organizace s ním jednají jen společně a ve vzájemné shodě, pokud se mezi sebou a s ním nedohodnou jinak; to umožňuje, aby zaměstnavatel vytvořením pseudoodborové organizace jen z několika málo členů fakticky blokoval kolektivní vyjednávání. Proto se uvažuje o uplatnění tzv. principu reprezentativnosti odborů, který uznává oprávnění každé odborové organizace vystupovat jménem svých členů, avšak oprávnění jednat i jménem nečlenů dává jen odborové organizaci nejreprezentativnější, přičemž zákon stanoví kritéria, podle nichž se tato reprezentativnost zjišťuje (počet členů, proporcionalita zastoupení aj.). Takové oprávnění - pokud by bylo uzákoněno - by neznevýhodňovalo tuto nejreprezentativnější organizaci ve smyslu Listiny, pokud by reprezentativnost byla pravidelně ověřována a každá další odborová organizace měla možnost se o ni ucházet." (Pavlíček, V., Hřebejk, J., Knapp, V., Kostečka, J., Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl. Práva a Svobody. Linde Praha, a. s., Praha 1996, s. 210 - 211).

115. ČMKOS vychází ve svém názoru na § 24 odst. 2 NZP také ze skutečnosti, že i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 88, vyhlášen pod č. 199/2003 Sb.) konstatoval, že "jestliže je účelem kolektivního vyjednávání být mechanismem sociální komunikace a demokratického procedurálního řešení potenciálních konfliktů ohrožujících vnitřní mír, pak je spjat i s požadavkem legitimity (reprezentativnosti)". Ústavní soud tak vyjádřil, že dřívější právní úprava založená na absolutní pluralitě odborů neodůvodněně zvýhodňovala nejmenší (nejméně reprezentativní) odborové organizace na úkor větších (reprezentativních) odborových organizací, kterým tak bylo omezeno, popř. znemožněno uplatňování hospodářských a sociálních zájmů, pro jejichž ochranu se zaměstnanci v odborových organizacích sdružují (odborová organizace s nepatrnou členskou základnou, zastupující menšinu zaměstnanců mohla zablokovat kolektivní vyjednávání proti zájmu většiny zastupované reprezentativní odborovou organizací) v rozporu s účelem práva na kolektivní vyjednávání. ČMKOS zdůrazňuje, že § 24 odst. 2 NZP úpravou reprezentativnosti tyto nereprezentativní odborové organizace z kolektivního vyjednávání nevylučuje. Zákon předpokládá, že jednotlivé odborové organizace jednají společně a ve vzájemné shodě, pokud se mezi sebou a se zaměstnavatelem nedohodnou na jiném postupu. Zaměstnavatel tedy může s nejreprezentativnější odborovou organizací uzavřít kolektivní smlouvu teprve v případě, kdy k takové dohodě nedojde. Tím zákonodárce sledoval naplnění smyslu a cíle kolektivního vyjednávání vyplývajícího z úmluv MOP (zejména Úmluv č. 98 a č. 154). Reprezentativnost určená prostřednictvím největšího počtu členů odborové organizace (organizací) působící u zaměstnavatele je jasné a objektivní kritérium. Je plně v souladu s Ústavou. Ustanovení čl. 27 odst. 2 Listiny zní: "Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví.". Tento pokyn ústavodárce stanoví rovnost šancí, nikoliv rovnost ve výsledku. Ustanovení § 24 odst. 2 NZP tedy není s tímto článkem Listiny v rozporu, neboť šanci dosáhnout výsledku, tedy sdružovat většinu z odborově organizovaných zaměstnanců podniku, popřípadě prosadit své názory, představy či zájmy vůči zaměstnavateli, má kterákoliv odborová organizace.

116. Podle názoru ČMKOS je tedy ustanovení § 24 odst. 2 NZP v souladu s Ústavou a neodporuje čl. 27 odst. 2 Listiny. Podle čl. 6 Evropské sociální charty má stát povinnost podporovat kolektivní vyjednávání. Dosavadní princip, že kterákoli odborová organizace mohla vetovat uzavření kolektivní smlouvy, s tím byl v rozporu. Nová právní úprava obsažená v § 24 odst. 2 NZP je tak významným opatřením na podporu kolektivního vyjednávání a uzavírání kolektivních smluv, k níž jednotlivé státy zavazuje také Úmluva MOP č. 154. Česká republika si tak touto cestou vytváří i důležitý předpoklad pro ratifikaci uvedené úmluvy. Pokud se konečně týká námitky navrhovatelů, že ustanovení § 24 odst. 2 vykazuje známky neurčitosti či neúplnosti, ČMKOS ji odmítá, neboť tuto námitku by bylo možné překlenout pouze za cenu nevhodně kasuistické úpravy.

117. K dalšímu návrhu na zrušení ustanovení § 33 odst. 3, § 73 odst. 1, § 73 odst. 2 počátku věty prvé ve znění "Jestliže je zaměstnavatelem jiná právnická osoba než uvedená v § 33 odst. 3" ČMKOS konstatuje, že návrh napadá novou právní úpravu jmenování a odvolávání vedoucích zaměstnanců z hlediska zachování rovného postavení mezi zaměstnavateli (zaměstnanci); NZP totiž umožňuje založit pracovní poměr jmenováním jen u "státních" zaměstnavatelů a tak prý diskriminuje zaměstnavatele tzv. soukromé sféry. Oproti předchozí právní úpravě obsažené v § 27 odst. 4 starého zákoníku práce, kdy pracovní poměr mohl být založen u vedoucích zaměstnanců jmenováním u kteréhokoliv zaměstnavatele, mají tuto možnost podle § 33 odst. 3 NZP skutečně jen někteří z nich, a to jen pokud jde o "vedoucí organizačních složek státu, vedoucí organizačních jednotek organizačních složek státu, ředitele státních podniků, vedoucí organizačních jednotek státních podniků, vedoucí státních fondů, jestliže je v jejich čele individuální orgán, vedoucí příspěvkových organizací, vedoucí organizačních jednotek příspěvkových organizací a ředitele školské právnické osoby, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak". ČMKOS vychází z toho, že Ústavní soud v minulosti opakovaně odmítl absolutní chápání principu rovnosti s tím, že rovnost "občanů" nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, která požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů (např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 3, vyhlášen pod č. 34/1994 Sb.). ČMKOS je názoru, že k narušení rovnosti intenzity požadované Ústavním soudem nedochází, tj. nedochází k znevýhodnění "soukromých" zaměstnavatelů oproti "státním" zaměstnavatelům tím, že ti mohou zaměstnance na tzv. jmenované pozici odvolat i za situace, kdy tento zaměstnanec neporušil svou pracovněprávní povinnost. Tento názor se opírá o právní úpravu obsaženou v § 73 odst. 2 a 3 NZP umožňující dohodu jiné právnické osoby než osoby uvedené v § 33 odst. 3 s jejím vedoucím zaměstnancem (§ 73 odst. 3) o tom, že i tento zaměstnavatel může vedoucího zaměstnance z jeho funkce odvolat s následky uvedenými v § 73 NZP, je-li zároveň dohodnuto, že se vedoucí zaměstnanec může tohoto místa vzdát (tato úprava platí obecně, aniž by byl u takového zaměstnance založen pracovní poměr jmenováním). Odchylné zacházení v otázce odvolávání vedoucích zaměstnanců "soukromých" a "státních" zaměstnavatelů je odůvodněno mj. právě s ohledem na jejich obecně odlišný charakter oproti "státním" zaměstnavatelům. Soukromým subjektům poskytuje NZP v této otázce (oproti předchozí právní úpravě) větší smluvní prostor v souladu s požadavkem liberalizace pracovněprávní úpravy v soukromém sektoru a větší svobodu těchto zaměstnavatelů při regulaci pracovněprávních vztahů. Pro odchylnou úpravu mezi soukromou a státní sférou existují i věcné argumenty. Pokud jde o zaměstnance, na které se možnost jmenování podle NZP vztahuje, je třeba vzít v úvahu to, že jde zejména o zaměstnance, jejichž pracovní vztahy (služební poměr) upravuje (dosud neúčinný) zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Dominantním znakem zaměstnaneckého vztahu státních zaměstnanců podle tohoto zákona je, že státní zaměstnanec činný pro stát je povinen zachovat státu coby svému zaměstnavateli věrnost, musí splňovat zákonem stanovené předpoklady, z nichž nemůže přicházet v úvahu výjimka, podléhá zvýšeným povinnostem, zejména povinnosti dodržovat služební kázeň, a kárné odpovědnosti a také možnosti svého přeložení k výkonu státní služby do jiného služebního úřadu. Právní úprava státní služby obsahuje zákonné omezení některých práv státních zaměstnanců, jako je úplný zákaz jiné výdělečné činnosti, než je výkon státní služby, s určitými výjimkami, omezení práva na stávku a omezení podnikatelské činnosti; na zaměstnanecké (pracovní) poměry zaměstnanců ministerstev a jiných správních úřadů se vztahuje tzv. lustrační zákon (zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů). Z uvedených důvodů zaměstnanecký vztah (služební poměr) mezi fyzickou osobou (státním zaměstnancem) a státem nebude zakládán dvoustranným právním úkonem (smlouvou), nýbrž jednostranným jmenováním státem. Vzhledem k tomu, že účinnost zákona č. 218/2002 Sb. byla již několikrát odložena, bylo odůvodněné zachovat alespoň u vedoucích "státních" zaměstnanců, kteří i po dni účinnosti NZP vykonávají své zaměstnání stále ještě v pracovním poměru, právní režim "jmenování". Ze všech uvedených důvodů takto založenou diferenciaci mezi tzv. "státními" a "soukromými" zaměstnavateli, která umožňuje dosáhnout různými právními prostředky odpovídajícími specifickým rysům "soukromého" a "státního" sektoru téhož právního důsledku (odvolání vedoucího zaměstnance z jeho funkce), je podle názoru ČMKOS třeba považovat za odůvodněný odlišný přístup, který i kdyby byl posouzen jako nerovné zacházení, v žádném případě nedosahuje intenzity, o jaké hovoří Ústavní soud a která by opodstatňovala zrušení výše uvedených napadených ustanovení NZP.

118. ČMKOS dále uvádí k návrhu na zrušení ustanovení § 305 odst. 1 a § 306 odst. 4 NZP (vnitřní předpisy), že podle navrhovatelů je nerovnost zapříčiněna tím, že zaměstnavatel může vnitřním předpisem upravit práva zaměstnanců uvedená v § 305 odst. 1 jen tehdy, pokud u něj nepůsobí odborová organizace. V opačném případě musí být tato úprava obsažena v kolektivní smlouvě, popř. může být kolektivní smlouvou přenesena na vnitřní předpis zaměstnavatele. Tento rozdíl úpravy považují navrhovatelé za příčinu nerovného zacházení se zaměstnavateli, způsobující rozpor dotčené úpravy s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.

119. S touto interpretací ČMKOS nesouhlasí. Vychází přitom z judikatury Ústavního soudu, podle níž je rovnost kategorií nikoli abstraktní (absolutní), ale toliko relativní, a nelze ji chápat mechanicky a egalitářsky (nález Pl. ÚS 5/95 - viz výše). V daném případě je jistá rozdílnost v zacházení naprosto odůvodněná. ČMKOS dále upozorňuje, že uplatňování argumentu o "nerovném" postavení zaměstnavatelů, u nichž působí odborová organizace a u nichž nepůsobí, by ve svém důsledku mohlo vést až ke zpochybnění práva se sdružovat v odborových organizacích, zaručeného vedle čl. 27 Listiny i čl. 8 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a dalšími mezinárodněprávními instrumenty. Z faktu působení odborové organizace u zaměstnavatele totiž i v mnoha dalších ohledech vyplývá odlišné postavení oproti zaměstnavateli, u něhož odbory nepůsobí (např. povinnost kolektivně vyjednávat, povinnost projednávat, poskytovat informace aj.). S ohledem na právo na svobodné sdružování v odborových organizacích však nelze tyto příklady odlišného zacházení považovat za porušení ústavně zaručeného principu rovnosti, neboť se s ohledem na zásadu proporcionality, pod jejímž zorným úhlem je třeba chápat i princip rovnosti, jedná o zcela odůvodněné rozdílnosti. Navrhovatelé mimo to uvádějí, že zaměstnavatelé, u nichž nepůsobí odborová organizace, jsou vystaveni menším "zásahům do vlastnických práv" a dalším "omezením zaměstnavatele" (str. 32) než zaměstnavatelé, u nichž odbory působí. Tato tvrzení navrhovatelů považuje ČMKOS za výraz jisté ideologické platformy, založené na odmítání sociálních práv zaměstnanců jako objektivní báze podnikatelské aktivity, reprezentované určitou sociální skupinou ve společnosti, která neuspěla se svou vizí o úpravě pracovněprávních vztahů v legislativním procesu a střet idejí přenáší před Ústavní soud.

120. ČMKOS má za to, že normu, ukládající zaměstnavatelům povinnost upravovat mzdová, platová a jiná práva zaměstnanců zejména kolektivními smlouvami, a nikoli vnitřními předpisy, je třeba interpretovat i s ohledem na právní povahu těchto vnitřních předpisů. Ty totiž obecně nejsou teorií českého pracovního práva považovány za právní úkony, a ohledně jejich vydávání tak platí jiná pravidla než pro právní úkony. Vzhledem k tomu, že vnitřní předpisy zaměstnavatele upravují blíže neurčený počet případů téhož druhu (jsou závazné pro všechny zaměstnance zaměstnavatele, který vnitřní předpis vydal) a že za splnění požadavků na jejich platnost mohou být práva a povinnosti v nich obsažená vymahatelná, jsou vnitřní předpisy považovány za quasi normativní akty, resp. za právní akty hybridní povahy, mající znaky jak právního úkonu, tak i normativního aktu (Galvas, M. a kol. Pracovní právo. 2. vyd. Brno: Doplněk Brno, 2004, s. 447; Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 58).

121. Podle ČMKOS je třeba si dále uvědomit, že podstata jednostranného rozhodování zaměstnavatele o právech zaměstnanců, zejména pokud se jedná o práva tak významná, jakými jsou práva mzdová a platová, je teoreticky přinejmenším sporná. V soukromém právu, za jehož součást lze moderní pracovní právo, resp. jeho část týkající se těchto práv a povinností zaměstnavatele a zaměstnance považovat, totiž platí, že práva a povinnosti jeho subjektů jsou stanovovány na základě projevů vůle obou těchto subjektů v postavení smluvních stran, nikoli na základě jednostranného určení. Tento způsob stanovení práv a povinností je typický pro právo veřejné, resp. byl typický pro totalitní právo, za jehož reminiscenci lze úpravu vnitřních předpisů v českém pracovním právu považovat. [Pro srovnání odlišného chápání podstaty vnitřních předpisů zaměstnavatele lze přitom uvést právo německé, v němž jsou tato opatření považována za jednostranné přísliby zaměstnavatele, jaké hodlá vyplácet platy, mzdy a ostatní platby za výkony, považované za zavazující smluvní nabídku pro každého jednotlivého zaměstnance. Zaměstnanec má možnost přijmout jednostranný příslib zaměstnavatele buď výslovně anebo konkludentně tím, že danou platbu přijme. Příslib se potom stane součástí jednotlivé pracovní smlouvy a již nemůže být zaměstnavatelem jednostranně zrušen. Zároveň má pro svoji všeobecnou platnost kolektivněprávní charakter a stejnou hodnotu jako závodní dohoda, a dá se proto touto dohodou zase zrušit". (Lexikon práce. Lexikon der Arbeit. Nadace Friedricha Eberta, 1994, s. 48)].

122. Podle ČMKOS to, že zaměstnavatel nemá neomezenou volnost stanovit mzdová a platová práva zaměstnanců, nelze vzhledem k výše uvedenému považovat za omezení rovnosti nebo za zásah do ústavně zaručené ochrany vlastnického práva zaměstnavatele. Porušením rovnosti mezi subjekty soukromého práva by naopak byl stav opačný, kdyby jednomu subjektu (zaměstnavateli) bylo přiznáno jednostranně a neomezeně rozhodovat o zásadních právech subjektu jiného (zaměstnance) při vyloučení a popření stěžejních zásad soukromého práva. Jestliže NZP rozdílně od starého zákoníku práce klade důraz na posílení smluvních prvků v pracovním právu a na určování základních práv zaměstnanců na základě dohody s nimi, resp. s jejich zástupci, je třeba tento krok vnímat jako významné opatření na podporu liberalizace pracovněprávní regulace a rozšiřování smluvní svobody. NZP prý tímto posílením smluvních prvků odstraňuje dosavadní nerovné postavení zaměstnanců vůči zaměstnavatelům v tak důležitých otázkách, jaké představují jejich mzdová, platová a ostatní práva v pracovněprávních vztazích, neboť mzdové vnitřní předpisy nebo vnitřní předpisy upravující poskytování cestovních náhrad mohly dříve existovat nezávisle na existenci kolektivní smlouvy, tj. i nezávisle na vůli zaměstnanců. Podle ČMKOS je přitom s podivem, že navrhovatelé, ač v jiných oblastech rozhodně zastávají prosazování smluvní volnosti v pracovněprávních vztazích, v případě vnitřních předpisů zaměstnavatele zastávají pozici zcela protichůdnou; požadují, aby zaměstnavatel disponoval neomezenou rozhodovací pravomocí ohledně práv zaměstnanců, a chtějí mu tak přiznat ve vztahu k zaměstnancům velmi nerovné postavení.

123. ČMKOS zdůrazňuje, že povinnost podporovat a prosazovat kolektivní vyjednávání vyplývá pro Českou republiku z řady mezinárodněprávních instrumentů, zejména z Úmluvy MOP č. 98 o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat (čl. 4) nebo z Evropské sociální charty (čl. 6). Jestliže tedy zákonodárce tato východiska respektoval a příslušná práva zaměstnanců a jejich odborových organizací do NZP vtělil, nelze to považovat za porušení rovnosti mezi zaměstnavateli (odůvodňované tvrzením, že zaměstnavatelé, u kterých odborová organizace nepůsobí, jsou tím ušetřeni určitých omezení z kolektivního vyjednávání pramenících), nýbrž za legitimní respektování ústavně i mezinárodněprávně zakotvených práv zaměstnanců a jejich zástupců.

124. ČMKOS uzavřela, že vnitřní předpisy vydávané zaměstnavatelem je třeba v podmínkách českého pracovního práva považovat za institut, jehož právní povaha se blíží normativnímu právnímu aktu. Vzhledem k tomu, že vnitřní předpis je aktem, kterým jsou jednostranně určována práva v pracovněprávních vztazích jiným subjektům (zaměstnancům), je třeba jeho vydávání připustit spíše výjimečně, při splnění určitých podmínek. V tomto ohledu se ČMKOS jeví úprava provedená v ustanovení § 305 odst. 1 NZP jako vyhovující, neboť v souladu s prosazováním smluvní svobody v pracovněprávních vztazích a i s právem na odborové sdružování a kolektivní vyjednávání stanoví základní pravidlo, že mzdová, platová a jiná práva zaměstnanců mají být upravována v kolektivních smlouvách, tedy na základě volních projevů zaměstnavatele a zástupců zaměstnanců. Úprava ve vnitřním předpisu zaměstnavatele pak připadá v úvahu pouze v případě, kdy u zaměstnavatele odborová organizace nepůsobí, a nelze tedy uzavřít kolektivní smlouvu, resp. je-li oprávnění provést příslušnou úpravu ve vnitřním předpisu obsaženo v kolektivní smlouvě.

125. Návrh požaduje rovněž zrušení ustanovení § 306 odst. 4 NZP, obsahující povinnost zaměstnavatele, u kterého působí odborová organizace, získat její souhlas k vydání nebo změně pracovního řádu. Argumentem navrhovatelů je, že tato úprava stejně jako v případě § 305 odst. 1 způsobuje nerovnost mezi zaměstnavateli. Pokud se týká tohoto mechanického uplatňování principu rovnosti, odkazuje ČMKOS na názor uvedený k tomu výše. Poněvadž je pracovní řád vnitřním předpisem sui generis, lze v mnohém odkázat rovněž na argumentaci uvedenou k návrhu na zrušení § 305 odst. 1 NZP. I v případě spolurozhodování odborové organizace o vydání pracovního řádu se jedná o projev práva na odborové sdružování a podpory kolektivního vyjednávání, jež mají směřovat k dosažení a udržení sociálního smíru mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci.

126. ČMKOS dále poukazuje na to, že pracovní řád je institutem, který rozvádí a konkretizuje povinnosti zaměstnavatele a zaměstnanců vyplývající z platných právních předpisů. Příslušné odborové organizace přitom mají podle § 320 odst. 1 NZP právo projednávat, a tedy spolupodílet se na vzniku návrhů zákonů a ostatních právních předpisů týkajících se důležitých zájmů pracujících. Ustanovení § 306 odst. 4, které zakotvuje spolurozhodování příslušné odborové organizace při provádění a specifikaci těchto přijatých právních norem na konkrétní podmínky u zaměstnavatele, tedy toto oprávnění upravuje v návaznosti na spolupráci odborových organizací při jejich vzniku. Tento mechanismus, spočívající v tom, že zaměstnanci, resp. jejich reprezentanti v určité míře participují jak na vzniku právních norem, které se jich obecně týkají, tak i na jejich specifikaci u konkrétního zaměstnavatele, lze považovat za další legitimní vyjádření respektu zákonodárce vůči základním hospodářským a sociálním právům zaměstnanců, tedy zejména právům na odborové sdružování a svobodné kolektivní vyjednávání. Souhlas odborové organizace s vydáním pracovního řádu rovněž souvisí s oprávněním odborové organizace kontrolovat dodržování právních předpisů u zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že pracovní řád je institutem konkretizujícím povinnosti z těchto právních předpisů vyplývající, lze souhlas odborové organizace s jeho vydáním považovat za významný prostředek prevence porušování právních předpisů u zaměstnavatele.

127. ČMKOS dále nesouhlasí s námitkami navrhovatelů - navrhujících zrušení ustanovení § 46 a § 61 odst. 1 NZP - že uvedená ustanovení NZP, která stanoví povinnost zaměstnavatele předem projednat s odborovou organizací přeložení (§ 46 NZP) nebo výpověď či okamžité zrušení pracovního poměru (§ 61 odst. 1 NZP) i v případě zaměstnanců, kteří nejsou členy odborové organizace, zasahují do individuálních práv zaměstnanců, zejména do jejich soukromí a osobní svobody. Odborová organizace tu v individuálním případě realizuje svou obecnou ochrannou funkci a je vázána ustanoveními o ochraně lidské svobody a důstojnosti. V obou napadených ustanoveních jde o situace, kdy má být zaměstnavatelem významným způsobem jednostranně zasaženo do pracovněprávního vztahu mezi ním a zaměstnancem. Odborová organizace jako zástupce všech zaměstnanců zaměstnavatele zde vystupuje do jisté míry jako "pojistka"; odbory dobře znají jak poměry zaměstnavatele, tak i zaměstnanců, které zastupují, a mohou se v obou případech relevantně vyjadřovat. ČMKOS je názoru, že tímto postupem se dá předejít nejen jednostrannému převádění na jinou práci (v rozporu s pracovní smlouvou), ale i výpovědím, popř. okamžitým zrušením pracovních poměrů ještě před jejich realizací. Odborová organizace tak do jisté míry vystupuje jako prostředník, který může pomoci nalézt jiná vhodná řešení. Není možné tato oprávnění odborů vytrhávat z kontextu celkového působení odborové organizace v pracovněprávních vztazích jménem všech zaměstnanců. Činnost odborů zde úzce souvisí s odborovými kontrolními oprávněními (§ 321 NZP) a právem odborové organizace na informace a projednání (§ 287 NZP). Zákon tyto případy jednostranných zásahů zaměstnavatele do pracovního poměru se zaměstnancem považuje za natolik závažné, že pro tyto situace výslovně upravuje povinnost projednání s odborovou organizací, tedy vlastně zvláštní kontrolu postupu zaměstnavatele.

128. Podle názoru ČMKOS jsou tato odborová oprávnění důsledkem ochranné funkce pracovního práva a souvisí se samotnou podstatou činnosti odborových organizací, kterou je hájení hospodářských a sociálních zájmů nejen jejich členů, ale i ostatních zaměstnanců. Záruky koaliční svobody (čl. 8 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 27 Listiny) legitimizují obrannou aktivitu odborových organizací, jež by bez možnosti aktivního vstupu do pracovněprávních vztahů byla pouze proklamativní. Pokud jde o legitimitu odborů nejen v poměru k jejich členům, ale k souhrnu všech zaměstnanců, je nutné konstatovat, že to, co vzniklo v historickém procesu jako objektivní nutnost obrany práce vnějšími silami (stát, odbory), je v individuálním a obecném zájmu legalizováno. Navíc obdobná oprávnění nejsou ojedinělá ani v cizích právních řádech. Například v Německu má podniková rada dokonce právo spolurozhodovat při převádění zaměstnanců na jinou práci v podnicích, kde pravidelně pracuje více než dvacet zaměstnanců s právem volit, jakož i tam, kde jsou vytvořeny předpisy o výběru uchazečů o místo (viz Lexikon práce. Lexikon der Arbeit. Nadace Friedricha Eberta, 1994, s. 170).

129. ČMKOS dodává, že ustanovení § 286 odst. 2 NZP (podle něhož mj. jedná za zaměstnance, který není odborově organizován, v pracovněprávních vztazích odborová organizace s největším počtem členů, kteří jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, neurčí-li tento zaměstnanec jinak) dává zaměstnanci, který není odborově organizován, možnost určit jinou odborovou organizaci, aby za něj v pracovněprávních vztazích jednala. V souladu s garantovanou koaliční svobodou a odborovou pluralitou se takový zaměstnanec může rovněž sdružit v jiné odborové organizaci. Tím, že zaměstnavatel s odborovou organizací projedná převedení zaměstnance na jinou práci, výpověď, kterou hodlá zaměstnanci dát, nebo okamžité zrušení pracovního poměru, nijak podle stanoviska nezasahuje do nedotknutelnosti osoby zaměstnance a jeho soukromí ani do jeho osobní svobody. Veškeré informace, které jsou v těchto případech předmětem projednání a které jsou tak odborové organizaci zpřístupněny, souvisejí s výkonem práce (pracovním poměrem zaměstnance), a jejich projednání není tedy způsobilé osobní svobodu a soukromí zaměstnance narušit.

130. Podle ČMKOS však zaměstnanec nemůže s ohledem na charakter ustanovení § 46 a § 61 odst. 1 NZP a uplatnění zásady rovného zacházení v pracovněprávních vztazích vyloučit jakoukoliv odborovou organizaci. Jednostranným prohlášením zaměstnance, že nechce být v pracovněprávních vztazích zastupován žádnou odborovou organizací, nemůže zaniknout zákonem garantované oprávnění odborů ani povinnost zaměstnavatele. Totéž platí o dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jejímž předmětem by bylo vyloučení odborové organizace z projednání, neboť by šlo o smlouvu k tíži třetí osoby, která není přípustná.

131. ČMKOS má s ohledem na výše uvedenou argumentaci za to, že by Ústavní soud neměl předloženému návrhu na zrušení některých ustanovení nového zákoníku práce vyhovět.