VII.
54. Ve stanovisku Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů České republiky (dále "KZPS") je k ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce zejména uvedeno, že zaměstnanci nejsou schopni vést odborné diskuse o právní povaze jednotlivých ustanovení zákoníku práce, tedy zda se od daného ustanovení mohou či nemohou odchýlit. Ani od zaměstnavatelů nelze žádat, aby při běžném pracovním procesu, pokud to z dikce zákona zcela jasně nevyplývá, zkoumali, zda má konkrétní ustanovení povahu kogentní či dispozitivní. Věc je komplikovanější o to, že zákon omezuje možnost odchylek několika vzájemně neprovázanými způsoby. Mj. k této otázce dále stanoví, že odchýlení není možné od ustanovení ukládajících povinnost, což však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Autorům stanoviska pak není jasné, kdo bude v jednotlivých případech a u konkrétních zaměstnanců posuzovat "prospěch zaměstnance". Dále vzhledem k tomu, že v ustanovení § 4 zákoníku práce je výslovně stanoveno, že "občanský zákoník se na pracovněprávní vztahy podle tohoto zákona použije jen tehdy, jestliže to tento zákon výslovně stanoví", je otázkou, jak tedy mohou být práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích upravena odchylně od zákoníku práce, a podle kterého právního předpisu v těchto případech odchylné úpravy postupovat, jestliže podle občanského zákoníku (jako základní soukromoprávní normy) to jde jen v případech, kdy to zákoník práce výslovně povoluje, a v žádných jiných. Z toho podle stanoviska plyne jediné - odchýlení se není vůbec možné a věta prvá § 2 odst. 1 NZP je pouze proklamací směřující k tomu, aby byla formálně naplněna nutnost postavit zákoník práce na zásadě "co není zakázáno, je dovoleno".
55. Zákoník práce podle stanoviska nejenom nepřináší právní jistotu všem účastníkům pracovněprávních vztahů, ale naopak ji v nepřijatelné míře narušuje. Jde o nesrozumitelnost, neurčitost, vzájemně nepropojenou úpravu a o faktickou nemožnost aplikace se všemi důsledky, které takový stav má (narušení principu seznatelnosti právního stavu a předvídatelnosti právního předpisu. Nikdo prý nebude mít ani pomyšlení na proklamovanou možnost odchýlení se od právní úpravy, a bude dělat přesně jen to, co zákoník práce výslovně dovoluje; ani to však v mnoha případech není jasné, protože zákon není provázán nejen s ostatní úpravou, ale ani sám se sebou.
56. Stanovisko KZPS dále uvádí - k ustanovení § 13 odst. 2 písm. g) zákoníku práce, podle něhož zaměstnavatel nesmí požadovat ani sjednat zajištění závazku v pracovněprávním vztahu, s výjimkou konkurenční doložky a srážek z příjmu z pracovněprávního vztahu - že toto ustanovení je hrubým zásahem do vlastnického práva a do zásady rovnosti. Zajištění závazku je obecně jedním z nejúčinnějších právních instrumentů závazkového práva, a to zejména z hlediska prevence porušování závazků. Není prý žádný oprávněný důvod, proč by tomu tak nemělo být mezi osobami, které jsou v pracovněprávním vztahu, a proč by zde měla být ochrana vlastnictví narušena ve prospěch dlužníka ve vztahu závazkovém.
57. K ustanovení § 20 zákoníku práce je ve stanovisku uvedeno, že v právním státě není přijatelné, aby byla zcela vyloučena absolutní neplatnost právních úkonů. Navíc odstavec 2 § 19 říká, že "neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám"; neplatnost by neměla být na újmu nikomu, kdo ji nezpůsobil, tedy nejen zaměstnanci.
58. Stanovisko KZPS souhlasí s argumenty ke způsobu přijetí zákoníku práce. Zákon byl prý přijat uspěchaně, bez zřetele na argumenty oponentů a bez vazby na související právní předpisy; to např. v otázce rovného zacházení a zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích. Dosavadní komplexní úprava, která byla v souladu s požadavky Evropské unie, vyplývajícími z příslušných směrnic, byla zrušena s odkazem na neexistující právní předpis. Jiným příkladem je to, že zákon zavedl nový pojem, a to "zařízení pracovnělékařské péče"; aniž by existovala návaznost v jakémkoli jiném souvisejícím právním předpisu, začalo se používat něco, co neexistuje. Přitom s touto otázkou souvisejí významné úkony a právní důsledky v pracovněprávních vztazích. Lékařské posudky vydané "zařízením pracovnělékařské péče" mají být podkladem pro povinnost převést zaměstnance na jinou práci [§ 41 odst. 1 písm. a), b) a d)], možnost rozvázání pracovního poměru výpovědí [§ 52 písm. d)], když současně jiné ustanovení [§ 103 odst. 1 písm. a)] zakazuje přidělovat zaměstnanci práci, která neodpovídá jeho zdravotní způsobilosti. Pokud by tedy zaměstnanec předložil zaměstnavateli lékařský posudek, vydaný jakýmkoli příslušným zdravotnickým zařízením, z něhož by vyplynula jeho zdravotní nezpůsobilost k doposud vykonávané práci, tento posudek by musel zaměstnavatel respektovat a zaměstnanci již nadále dosavadní práci nepřidělovat. Zároveň by však tento posudek nebyl podkladem pro převedení na jinou práci, případně pro výpověď dle § 52 písm. d) nebo e) zákoníku. Jak tuto otázku řešit, včetně toho, zda by měl zaměstnanec v takovém případě právo na náhradu mzdy (na čí straně by byla překážka v práci), to je otázkou značné právní nejistoty.
59. Stanovisko KZPS kritizuje, že dalším důsledkem neprovázanosti s právním řádem je nově zavedená nemožnost zrušit pracovní poměr ve zkušební době po dobu prvních 14 dní nemoci. Souvisí to s tím, že podle původního návrhu (účinnost byla odsunuta o jeden rok) měl stát platit nemocenskou až od 15 dne pracovní neschopnosti. Stát si takto pro sebe jednoduše vyřešil otázku, kdo bude platit oněch prvních 14 dnů pracovní neschopnosti dotčeného zaměstnance, a přenesl tuto povinnost na zaměstnavatele. V praxi tak může nastat případ, kdy zaměstnanec onemocní v den sjednaný jako den nástupu do práce a aniž by pro zaměstnavatele cokoli udělal, je zaměstnavatel povinen zaplatit mu prvních 14 dnů jeho nemoci; po jejich uplynutí může sám zaměstnanec rozvázat okamžitě pracovní poměr.
60. Podle stanoviska KZPS přinesla účinnost zákoníku práce značnou právní nejistotu v zásadních otázkách pracovněprávních vztahů, v některých případech až nemožnost postupovat v souladu s ním, anebo nejistotu v tom, co je vůbec v souladu se zákonem. Výše uvedené jsou pouze flagrantní nedostatky a právní vady nové právní úpravy, vedle řady dalších. Jakákoliv věcná připomínka ze strany zaměstnavatelů byla prý interpretována jako snaha omezit ochranu zaměstnanců. NZP však obsahuje řadu ustanovení, které jsou naopak překážkou zaměstnanosti.
61. Stanovisko dále namítá - aniž by byla jakkoli zaručena minimální odborná fundovanost - že odbory mohou vydávat jakési blíže nespecifikované a nikde neupravené "závazné pokyny" týkající se závad v provozu na strojích a zařízeních, při pracovních postupech, a ve stanovených případech mohou zakázat další práci. Přezkoumávání těchto opatření provádí inspektorát práce pouze na žádost zaměstnavatele a až do jeho rozhodnutí platí opatření odborové organizace. Co se stane v případě, jestliže inspektorát zjistí, že "závazný pokyn" nebo zákaz práce nemusel být vydán, zákon neřeší.
62. Stanovisko napadá i ustanovení § 24 odst. 2 a § 278 a násl. zákoníku práce, zakládající nerovné postavení zástupců zaměstnanců (odborové organizace a rady zaměstnanců, odborových organizací navzájem). Nerovnost subjektů a sympatie k jedné z forem zastupování zaměstnanců (resp. k jednomu subjektu) provází prý celý NZP, takže se dotýká i vzájemné konkurence zaměstnavatelů.
63. K ustanovení § 33 odst. 3 zákoníku práce stanovisko uvádí, že toto ustanovení zakládá neodůvodněné nerovné postavení zaměstnavatelů "státních" (či se státem nějak spojených) a zaměstnavatelů ostatních ("nestátních, soukromých") při uzavírání pracovních poměrů. Zatímco stát si pro sebe ponechal jmenování jako způsob vzniku pracovního poměru u vedoucích zaměstnanců (se všemi souvisejícími důsledky, tj. možnosti odvolání z takového místa a možnosti odstoupení), pro ostatní zaměstnavatele tento způsob zrušil. Učinil tak zpětně, neboť pracovní poměry založené před účinností zákoníku práce se nyní považují za pracovní poměry založené smlouvou, s výjimkou pracovních poměrů, kde je zaměstnavatelem stát, státní podnik, státní fond atd.). To platí se všemi důsledky, takže od 1. 1. 2007 nadále neexistuje možnost odvolání (a odstoupení) z takového místa. Tedy pro pracovní poměry, které byly založeny jmenováním za určitých podmínek, o kterých obě strany věděly (možnost odvolání), se najednou tyto podmínky změnily, a odvolat takového zaměstnance již nelze; to však platí pouze pro určité zaměstnavatele. Toto je podle stanoviska zcela flagrantní porušení rovného postavení účastníků právních vztahů a právní jistoty vůbec. Námitka, že odvolání z pracovního místa lze dohodnout, neobstojí, neboť dohoda předpokládá souhlasnou vůli obou stran a stávající vedoucí zaměstnance, kteří byli na pracovní místo jmenováni, samozřejmě nelze k takové dohodě přinutit. Odvoláním sice pracovní poměr nekončil, jde však o to, že se jedná o pracovní místa ve vrcholných funkcích, kde se často projevuje potřeba provést velmi flexibilně změnu; byť třeba zaměstnanec neporuší žádnou svoji pracovněprávní povinnost, přesto může činit nesprávná a nevhodná opatření mající vliv na hospodářský výsledek zaměstnavatele, a tím i na jistoty zaměstnanců ostatních.
64. Stanovisko KZPS k § 305 odst. 1 a § 306 odst. 4 zákoníku práce, pojednávajících o rozdílu v postavení zaměstnavatelů, u kterých působí odborová organizace, a zaměstnavatelů, u kterých nepůsobí, konstatuje, že zaměstnavatel může vydat vnitřní předpis ve stanovených případech jen tehdy, jestliže u něj nepůsobí odborová organizace, nebo v rámci jejího zmocnění. Samotné působení odborové organizace však ještě neznamená, že bude o daných otázkách uzavřena kolektivní smlouva. Tato nerovnost není odůvodněna ani v případě, že by kolektivní smlouva upravovala tyto otázky vedle vnitřního předpisu.
65. Stanovisko KZPS se konečně vyjadřuje k ustanovením § 46 a § 61 odst. 1 zákoníku práce, týkajících se povinnosti projednat s odborovou organizací převedení na jinou práci nebo výpověď či okamžité zrušení pracovního poměru, a to i pro zaměstnance, "kteří nejsou zastupováni odborovou organizací". Bez ohledu na to je však otázkou, proč je vůbec třeba projednávat výpověď či okamžité zrušení s odborovou organizací. Pro oba právní úkony je nutné přesně naplnit podmínky stanovené zákonem, které jsou poměrně složité a přísné, jinak to totiž učinit nelze. Není tedy jasné, jaký je praktický smysl předchozího projednání uvedených právních úkonů s odborovou organizací.