VI.
52. Svaz průmyslu a dopravy České republiky ve svém stanovisku konstatuje, že obsah předloženého návrhu na zrušení zákoníku práce je v zásadě shodný s jeho názory, které uplatňoval již v době přípravy a při projednávání návrhu tohoto zákona. Vzhledem k celkově problematickému obsahu zákoníku práce považuje výčet jeho ustanovení navrhovaných ke zrušení za minimální. Svaz průmyslu a dopravy věnoval maximální pozornost přípravě návrhu NZP v očekávání, že bude připraven návrh zákona, který bude odpovídat požadavkům 21. století a plně reflektovat ekonomické a společenské změny v naší zemi. Oproti tomu byl schválen návrh zákona, který neodráží společenskou potřebu zásadně nové koncepční úpravy, neboť do jeho obsahu byla zapracována téměř doslovně právní úprava dosavadní bez výrazné modernizace. V NZP jsou i nadále zakonzervovány právní principy vycházející ze zcela odlišných ekonomických a společenských podmínek let šedesátých minulého století. Pokud jde o přípravu návrhu NZP, lze ji podle stanoviska označit za absolutně nestandardní, zejména proto, že se jednalo o návrh zákona kodexového typu. Předkladatel prý neprovedl žádnou analýzu ani vyhodnocení stávající právní úpravy, chyběla odborná diskuse, včetně posouzení možnosti využití zahraničních zkušeností. Při přípravě návrhu paragrafovaného znění NZP nebyl využit již schválený věcný záměr zákoníku práce, neboť připomínky k němu byly zcela opomenuty. Nebylo tedy dosaženo konsenzu sociálních partnerů nad základními přístupy a koncepcí nového předpisu. V rámci přípravy NZP dále vůbec nebyla řešena situace, kdy jeden ze sociálních partnerů (zástupce zaměstnavatelů, zastoupený v Radě hospodářské a sociální dohody České republiky) s návrhem předmětného zákona zásadně nesouhlasil, a přesto byl takový návrh dále předkládán a projednáván, aniž by bylo dosaženo sociálního smíru. Takový postup Svaz průmyslu a dopravy považuje za zcela bezprecedentní a s Ústavou nekonformní. Svaz průmyslu a dopravy jak v období příprav nového zákoníku práce, tak i v jednotlivých fázích legislativního procesu uplatňoval požadavky na zásadně koncepčně novou, jednoduchou a srozumitelnou právní úpravu, která by stanovila jen základní práva a povinnosti pro zaměstnavatele a zaměstnance v návaznosti na právní pořádek České republiky, na příslušné mezinárodní dokumenty, umožňující vysokou míru dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, vyhovující požadavkům na flexibilitu při výkonu zaměstnání. Prostřednictvím svých zástupců se účastnil též mnoha jednání v legislativních orgánech vlády, ve výborech Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, včetně 8. veřejného slyšení Senátu na téma "Nová úprava pracovního práva (Rekodifikace zákoníku práce)". Na těchto jednáních byla prezentována jeho zásadní nesouhlasná stanoviska s obsahem návrhu NZP, včetně pochybností o ústavní konformnosti tohoto návrhu. Podkladem pro tato vyjádření byla věcná argumentace předních odborníků působících v pracovněprávní oblasti, včetně členů Legislativní rady vlády. Při konečném rozhodování o obsahu NZP však byla rozhodující pouze hlediska politická, a nikoli věcná a odborná.
53. Svaz průmyslu a dopravy považuje za jeden ze základních problémů celého NZP zejména to, že se v něm nepodařilo fakticky naplnit základní ústavní zásadu, uvedenou v ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, tj. že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, tedy "co není zakázáno, je dovoleno". Tato ústavní zásada měla být plně promítnuta do obsahu NZP, jak je proklamováno v důvodové zprávě k vládnímu návrhu tohoto zákona, a měl být posílen princip liberalizace a rozšířena smluvní volnost. Proklamované ambice však NZP nenaplňuje, neboť v 396 paragrafech je jednomu z účastníků pracovněprávních vztahů, tj. zaměstnavateli, uloženo cca 450 povinností, zatímco právní postavení druhé strany a jejích zástupců, odborových organizací, je asymetricky posíleno. Rovněž tak proklamovaná liberalizace a rozšíření smluvní volnosti účastníků pracovněprávních vztahů jsou vzhledem k ustanovení § 2 odst. 1 předmětného zákona v podstatě nerealizovatelné, neboť zákon deklarovanou smluvní volnost neumožňuje již tím, že přímo stanoví pro téměř polovinu ustanovení zákaz odchylné úpravy. V ustanovení § 2 odst. 1 je sice dále možnost odchýlení od zákoníku práce připuštěna v případech, kdy "z povahy ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit", avšak tato právní úprava je pro aplikační praxi téměř nepoužitelná, protože je neurčitá a nesrozumitelná. Za další ústavně nekonformní ustanovení zákoníku práce považuje Svaz průmyslu a dopravy zejména ustanovení § 33 odst. 3, § 305 odst. 1, § 306 odst. 4 a § 364 odst. 3 zákoníku práce, která zakládají nerovné postavení mezi zaměstnavateli, a v důsledku toho i mezi zaměstnanci obecně, specificky pak podle toho, zda u zaměstnavatele působí či nepůsobí odborová organizace. Ústavně nekonformní jsou prý i ustanovení vymezující působnost odborových organizací, zejména z pohledu jejich reprezentativnosti, jejich působnosti při kolektivním vyjednávání a následně i závaznosti kolektivní smlouvy pro všechny zaměstnance. Ponechání monopolního postavení odborovým organizacím i pro zastupování nečlenů odborů nejen v oblasti kolektivního vyjednávání a v oblasti informování a projednávání obecných otázek, ale i u otázek ryze individuálních (např. při výpovědi, okamžitém zrušení pracovního poměru, při převedení na jinou práci), a to i proti vůli nečlena odborů, lze považovat za protiústavní. Zákoník práce tedy zasahuje do ústavně zaručených práv a svobod, aniž to vyžadoval obecný zájem. Výrazně porušuje zásadu rovnosti mezi všemi zúčastněnými subjekty pracovněprávních vztahů. Přes proklamované původní záměry je nová úprava zákoníku práce v převážné míře kogentní povahy a opomíjí princip autonomie vůle a smluvní volnosti. V těchto souvislostech Svaz průmyslu a dopravy České republiky dále zdůrazňuje, že nová právní úprava neodůvodněně zasahuje do celé řady ústavně zaručených základních práv a svobod, popírá princip právní jistoty, požadavek stability a předvídatelnosti práva a není v potřebném souladu s ústavní garancí demokratického právního státu, jak stanoví čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.