ČÁST II
Důvodové zprávy k napadeným zákonům, z nichž je zřejmý úmysl zákonodárce, se odvolávají na § 2 odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Podle tohoto ustanovení byla KSČ zločinnou a zavrženíhodnou organizací, obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratickému systému. Takovou organizací byla nepochybně i tajná služba komunistického režimu a další organizace, útvary a činnosti, založené na ideologii KSČ, jako byla Státní bezpečnost (zejména její složky na úseku s kontrarozvědným a rozvědným zařazením), Hlavní politická správa ČSLA, jakož i útvary a činnosti zaměřené k tzv. politickovýchovné práci v bývalé ČSLA, SNB či SNV.
Zákony č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb. jsou v kontextu s trendem vyjádřeným již v zákoně č. 198/1993 Sb., zákoně č. 451/1991 Sb., zákonech restitučních a dalších a tvoří spolu s nimi systém právního vyrovnávání se s komunistickým režimem.
Stěžejní je v této souvislosti zákon č. 198/1993 Sb. Jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, zákon hovoří o "spoluodpovědnosti těch, kteří komunistický režim aktivně prosazovali". Osoby vykonávající funkce označené napadenými zákony nepochybně aktivně prosazovaly komunistický režim a jeho totalitní principy, bez ohledu na to, zda byly členy KSČ nebo ne, a také v zásadě bez ohledu na to, zda byly přímo důležitým, zásadním a určujícím činitelem či pouze nástrojem (zcela jistě vědomým) nebo i svého druhu zajatcem těch, kteří režim aktivně prosazovali. Jak vyplývá z výše citovaných dokumentů, měli to "v náplni práce".
Ústava není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří. To znamená i při kontinuitě se "starým právem" hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem". Toto pojetí ústavního státu odmítá formálně racionální legitimitu režimu a formální právní stát. Ať jsou zákony státu jakékoliv, ve státě, který se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní než režim demokratický.
Příspěvek za službu i výsluhový příspěvek jsou koncipovány v právním řádu České republiky spolu s jinými dávkami jako určitá kompenzace práce vykonávané ve ztížených podmínkách a určitých osobních omezení vyplývajících z charakteru práce v ozbrojených složkách státu. Náleží všem, kteří splnili zákonem stanovené podmínky. Jsou součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního poměru. Vedle příspěvku za službu to jsou odchodné a platové vyrovnání (viz § 114 - 119 zákona č. 186/1992 Sb. a § 33a zákona č. 76/1959 Sb.). Nárok na všechny tyto dávky se zachovává.
Pokud jde o výsluhový příspěvek, ten navíc, na rozdíl od návrhu skupiny poslanců, nelze chápat jako součást odměny za práci, nýbrž podle stanoviska ministra práce a sociálních věcí, s nímž se Ústavní soud ztotožnil, jako samostatný příjem, který nebyl součástí tzv. služebního příjmu a není ani součástí platu příslušníků ozbrojených sil podle platných předpisů. Jde o zvláštní kategorii peněžního příjmu odůvodněnou do určité míry sociálními důvody.
I když odůvodnění poslaneckého návrhu výslovně zmiňuje pouze tajné služby, vlastní text zákona evidentně dopadá i na politický aparát. Tento závěr potvrzuje např. i dikce zákonného opatření Předsednictva Národního shromáždění č. 165/1964 Sb., které příspěvek za službu, později přejmenovaný na výsluhový příspěvek, pro vojáky z povolání zavedlo. Podle jeho § 33 odst. 2 "Příspěvek nenáleží vojákům z povolání přeloženým do zálohy na vlastní žádost nebo z morálně politických důvodů; nenáleží rovněž při odnětí nebo ztrátě vojenské hodnosti". Jinými slovy řečeno, splňoval-li tehdy voják z povolání všechny věcné podmínky pro přiznání příspěvku za službu, nebyl-li však morálně politicky spolehlivý, příspěvek nedostal, na rozdíl od ostatních. Důvodová zpráva k tomuto zákonnému opatření neobsahovala vyjádření k morálně politickým důvodům. Ty byly ve své době natolik známé, že je patrně nebylo třeba komentovat. Zároveň se tím umožňovalo zmíněné hledisko vykládat velmi široce, účelově, a tak vlastně prohlubovat již tímto obecně závazným právním předpisem od počátku založenou nerovnost mezi "spolehlivými a nespolehlivými".
Jestliže se v současné době zákonodárný sbor rozhodl zastavit či krátit výplatu výsluhového příspěvku právě těm, kteří svojí morálně politickou spolehlivostí přispívali k potlačování lidských práv a demokratického systému, protože působili ve složkách vyjmenovaných v napadených zákonech, stanovil ve srovnání se zákonným opatřením č. 165/1964 Sb. daleko objektivnější kritérium pro přiznání tohoto příspěvku.
Zmenšení nebo odnětí prospěchu jedné skupině občanů v důsledku přijetí zákonů č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb. zároveň neznamená, že by zákonodárce takto stanovil neúměrné povinnosti této skupině.
Výsluhový příspěvek se přiznává a vyplácí z rozpočtových prostředků, tedy z peněz daňových poplatníků (viz např. § 33c odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb.). Bylo by proto nemorální, aby z veřejných prostředků, na které přispívají všichni občané (i v minulosti persekuovaní), byly honorovány bývalé opory komunistického režimu. Politický aparát a tajné služby patřily jistě k základním pilířům, bez kterých totalitní moc nemohla existovat. Ústavní soud je přesvědčen o správnosti úvahy zákonodárce, vyjádřené v napadeném zákoně, že neexistují žádné důvody (morální, politické) vedoucí k tomu, aby nový demokratický stát vyplácel nadstandardní sociální dávky těm, kteří znemožňovali jeho vznik.
Bylo by absurdní a protismyslné, kdyby demokratický stát zhodnocoval činnost výše uvedených osob (zákonem č. 198/1993 Sb. odsouzenou a zavrženou) jako činnost mimořádně náročnou pro účely zvýhodnění v oblasti sociálního zabezpečení. Jestliže příslušné osoby byly prověřeny občanskými komisemi a shledány jako způsobilé výkonu služby v nově se tvořícím politickém systému, je to projevem velkorysosti a humánnosti demokratického systému vůči svým odpůrcům. Neznamená to však nic víc a nic méně než to, že tyto osoby byly shledány způsobilými výkonu další služby v již demokratickém státě (jak uvádí ve svém vyjádření Ministerstvo obrany "dostatečně prokázaly svoji loajalitu vůči demokratickému zřízení") a nikoliv schválení jejich činnosti ve prospěch komunistickému režimu, či zvýšeného ocenění jejich činnosti v exponovaných organizacích a na exponovaných místech, která představovala důležité opory tohoto režimu samotného, schválení takového významu, že za popsanou činnost by měly být demokratickou společností zvýhodněny.
Bez povšimnutí k výše uvedenému nemůže zůstat ani skutečnost, že profese "voják z povolání" či "příslušník SNB" závisely pouze a jenom na dobrovolném rozhodnutí každého jedince a byly vždy, vzhledem k ostatním profesím, nadprůměrně honorovány.
Ustanovení napadených zákonů se nevztahují na všechny příslušníky SNB, SNV či vojáky ČSLA, ale pouze na některé funkce, a to na ty, jejichž činnost je neslučitelná s principy demokratického státu. Je sice pravdou, že oba zákony se plošně vztahují na všechny osoby, které sloužily v inkriminovaných funkcích, jak na to poukazují i vyjádření ministerstev obrany a vnitra. Jak však vyplývá z výše uvedených interních předpisů (rozkazů), všechny osoby, které v těchto oblastech činnosti působily, byly těmito předpisy zavázány k činnostem neslučitelným s demokratickým řádem a lze jen stěží předpokládat, že své povinnosti "řádně" neplnily. Zákony č. 33/1995 Sb. a č. 34/1995 Sb. mají přímý vztah ke speciálním orgánům ministerstev vnitra, obrany a spravedlnosti, provádějícími sociální zabezpečení (§ 3 zákona č. 582/1991 Sb.), které jsou tak přímým adresátem úkolů, jež z uvedených zákonů vyplývají, a tyto orgány posuzují, zda a jakou dobu v konkrétní funkci příslušné osoby působily.
Na základě zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, který stanoví její vnitřní strukturu, resp. zákona č. 76/1959 Sb. jsou pak uvedené zákony rozvedeny rozkazy příslušných ministrů (tedy vnitřní normativní instrukcí, nikoliv obecně závazným právním předpisem). Ty zavazují pouze zmíněné orgány sociálního zabezpečení a jsou východiskem při aplikaci činností uvedených v napadených zákonech, a to právě jen pro potřeby těchto orgánů, které pak mohou samozřejmě v případech pochybnosti či nejasnosti učinit dotaz na ministerstvo. Nutno totiž v těchto souvislostech uvést, že funkční zařazení popsané v příslušných rozkazech (MV, MO, BIS, MS) je zcela odlišný pojem, než popis jednotlivých činností uvedených v samotných napadených zákonech. V zákonech jde jednoznačně o náplň činnosti, která je dostatečně zřetelná a jednoznačná, když bezpochyby ukazuje ve všech směrech rysy činnosti, která je po právu odsouzena demokratickou společností jako činnost výrazně podporující předchozí nedemokratický režim (viz zákon č. 198/1993 Sb.).
Obecně lze konstatovat, že neurčitost některého z ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy) toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů. V daném případě tomu tak není a nutno znovu poukázat na to, že popsané činnosti v rámci doby služby jsou z hlediska jejich náplně označeny určitě. Jejich další vymezení interními předpisy (rozkazy příslušných ministrů, jak jsou uvedeny v přílohách), koresponduje s vymezením provedeným v napadeném zákoně samotném. Je třeba vycházet z toho, že terminologie zákona, jako je např. "na úseku s kontrarozvědným nebo rozvědným zařazením..." apod., je věcným a naprosto jasným vymezením určitých činností. Rozkazy ministrů a prozatímního ředitele BIS (které se nepochybně drží přesného zákonného vymezení) konkretizují, ve kterých organizačních útvarech (odbory, správy, event. jiné články) byla tato činnost vykonávána.
I kdyby se Ústavní soud se zákonným vymezením okruhu dotčených osob neztotožňoval a viděl důvody pro vymezení širšího stanovení okruhu osob, které se intenzivněji v posuzované souvislosti podílely na fungování komunistického režimu, bylo by věcí zákonodárce se touto skutečností zabývat.
Jak je uvedeno na jiném místě tohoto odůvodnění, vláda České republiky svými usneseními č. 729 a 730 ze dne 21. prosince 1994 vyslovila nesouhlas se zněním poslaneckých návrhů napadených zákonů. Vycházeje z předmětných usnesení, dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.
Přestože se v mnoha směrech jedná o námitky věcně velmi závažné, zejména ohledně kolize se zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nemohl k nim Ústavní soud přihlédnout, neboť svým charakterem vybočují z rámce jeho kompetence. Nicméně, pokud by v důsledku nepřímé novelizace § 30 zákona č. 87/1991 Sb. napadenými zákony došlo v konkrétních případech k tvrdostem (tzn. v případech mimosoudně rehabilitovaných vojáků, jakož i bývalých vojáků, jejichž služební poměr neplatně skončil v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 a kteří vykonávali službu v útvarech VKR nebo rozvědky ČSLA, pokud byli posléze reaktivováni), mají možnost ministři zmírnit tvrdost zákona svým individuálním rozhodnutím. Z RMO č. 35/1995 písm. E) např. plyne, že toto své moderační oprávnění ve vztahu k zákonům č. 119/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ministr vnitra použil. Další využitelný prostředek je regulován v § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jenž umožňuje vojákům z povolání, propouštěným ze stanovených důvodů ze služebního poměru, rekvalifikaci na náklady Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra apod. Naznačený problém rovněž nespadá do kompetence Ústavního soudu.
Přes shora uvedené je ovšem potřebné na tomto místě dodat, že nic přirozeně nebrání tomu, aby jednotliví občané, kterých se aplikace zákona č. 186/1992 Sb., ve znění zákona č. 33/1995 Sb., a zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb., případně dotkne a kteří se domnívají, že byli poškozeni na svých právech, protože ve skutečnosti nevykonávali inkriminovanou funkci, se obrátili na obecný soud.
Jak již bylo uvedeno výše, v průběhu řízení před Ústavním soudem upozornil zástupce skupiny poslanců na potřebu posoudit RMO č. 35/1995 k jednotné aplikaci § 33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb., podle § 70 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.
RMO č. 35/1995 je interní normativní směrnicí (instrukcí). Jimi lze zavazovat v příslušných oblastech podřízené subjekty. Z hlediska právní teorie jde o podřízené orgány či úřady a osoby ve veřejné službě. Tyto instrukce nemusí být veřejně vyhlášeny; stačí, když jsou vhodným způsobem sděleny těm, jichž se týkají. Interní instrukce nejsou prameny práva. Jejich vydávání je uskutečňováním oprávnění řídit činnost podřízených, jejich plnění je zachováním právní povinnosti řídit se pokyny nadřízených. Toto oprávnění a povinnost vyplývá z obecně závazných právních aktů, jež jsou prameny práva; v případě ministra obrany se jedná o ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1949 Sb., branný zákon, ve znění pozdějších předpisů. Na základě tohoto zákonného zmocnění Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra v oboru své působnosti upraví podrobnosti o právních poměrech příslušníků ozbrojených sil služebními předpisy. Řád vnitřní služby (Zákl-Ř-1/4), jakožto konkrétní služební předpis, potom v čl. 7 stanoví, že nadřízení mají právo dávat podřízeným rozkazy a jsou povinni kontrolovat jejich provedení. Ve skutečnosti mají mnohé interní instrukce fakticky externí důsledky, neboť často obsahují pokyny, jak postupovat při aplikaci obecně závazných předpisů. To je i případ RMO č. 35/1995.
Při ochraně práv fyzických a právnických osob je podstatné, že interními instrukcemi nejsou vázány orgány nepodřízené a orgány uplatňující určité právní záruky zákonnosti (např. obecné soudy). To má význam pro případy nesouladu mezi obecně závaznými právními předpisy a interními instrukcemi.
Ustanovení § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. hovoří o prováděcích předpisech k zákonu, jenž byl Ústavním soudem zrušen. Tímto prováděcím předpisem třeba rozumět prováděcí právní předpis, tj. předpis, jehož obsahem je obecně závazný normativní akt obsahující vlastní právní normu. Jen takovéto normativní akty jsou pramenem práva, v nichž se uvedené akty konkretizují.
Jelikož interní normativní instrukce pramenem práva nejsou, nemůže jít v jejich případě ani o právní předpis. Na tom nic nemění ani jejich normativní povaha, jakož ani zmíněné externí důsledky těchto instrukcí.
Nejsou-li interní normativní instrukce právním předpisem, nedopadá na ně ani ustanovení § 70 odst. 3 citovaného zákona. Ústavní soud jako orgán soudní ochrany ústavnosti v případě zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení řeší v té návaznosti pouze otázku další platnosti prováděcích předpisů. Nemůže se zabývat též otázkou další platnosti navazujících interních normativních instrukcí, neboť k tomu nemá zákonné zmocnění. Řešit uvedený problém je úkolem subjektů, které v rámci vztahů nadřízenosti a podřízenosti příslušné interní normativní instrukce vydaly.
Osobám, které byly postupem příslušných orgánů uskutečňovaným na základě interní normativní instrukce dotčeny ve svých právech a právem chráněných zájmech, zůstávají zachovány všechny instrumenty právní ochrany, včetně možnosti podat ústavní stížnost.