III.
Na výzvu Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil jako účastník řízení Nejvyšší soud. Předseda velkého senátu ve svém vyjádření uvedl, že stížnost pro porušení zákona ve prospěch V. W. (V.) byla postoupena k rozhodnutí velkému senátu z důvodu sjednocení rozhodovací praxe senátů trestního kolegia. Senáty Nejvyššího soudu zaujímají k dané otázce dva názory.
Podle jednoho nelze odsouzení za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. pokládat samo o sobě za neslučitelné s demokratickými a právními principy a bez dalšího v něm shledávat porušení zákona, třebaže k původnímu odsouzení došlo v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 za skutek spáchaný po 5. květnu 1945. Žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské, nezakládá podle tohoto názoru ani Deklarace ani mezinárodní smlouvy o lidských právech, a i v demokratických státech je takový trestní postih přípustný dokonce i v případech, kdy neexistuje možnost alternativní služby.
Druhý názor je postaven na přesvědčení, že za situace, kdy neexistovala alternativa k výkonu základní vojenské služby pro případ, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení občana, nebylo možno jeho čin, kterým realizoval ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný čin.
Jak dále uvedl předseda velkého senátu, skončila snaha o sjednocení dosavadní nejednotné praxe senátů vítězstvím prvního názoru, ač tento názor převážil v devítičlenném velkém senátu nejtěsnější možnou většinou. Předseda velkého senátu ve svém stanovisku vyjádřil pochybnost o dostatečné reprezentativnosti názoru, který v napadeném rozhodnutí převážil, zvláště s ohledem na skutečnost, že některé senáty byly ve velkém senátu zastoupeny více než jedním soudcem.