II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že Nejvyšší soud se nezabýval konkrétním trestním případem, nýbrž vyslovoval obecné úvahy o tom, zda v dané době mohlo dojít k oprávněnému trestnímu postihu za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti, že zcela přehlédl právní názor Ústavního soudu vyjádřený zejména v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 285/97, zcela pominul otázku speciálního subjektu a skládal se i ze soudců, kteří měli být z jednání vyloučeni.
Podle názoru stěžovatele není existence zákonné povinnosti sama o sobě dostatečným důvodem k omezení náboženské svobody. Podle stěžovatele musí být splněny další předpoklady, tj. že vojenská služba by musela sloužit k zajištění práv a svobod ostatních lidí a musela by odpovídat spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti. Těmto požadavkům však vojenská služba v komunistickém režimu nemohla vyhovět. Vojenská služba, jak stěžovatel uvedl, vůbec nesloužila k zajištění práv a svobod ostatních lidí, ale měla sloužit k ozbrojené ochraně režimu, který systematicky a trvale porušoval lidská práva, byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Z tohoto hlediska byla podle názoru stěžovatele jeho náboženská svoboda nadměrně omezena nejen ve smyslu čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace"), ale také čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel se dále domnívá, že pro posouzení jeho případu není rozhodující, zda ministr spravedlnosti podal nebo nepodal stížnost i v jiných případech ve prospěch osob, které jednaly stejně jako on, nicméně z jiných pohnutek. Nejvyšší soud sice ve svém rozhodnutí odkazuje na čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nicméně podle názoru stěžovatele svým rozhodnutím právě tato ustanovení porušil, když je aplikoval tak, jako by se stěžovatel domáhal výhod na úkor jiných subjektů. Naopak stěžovatel se cítí být diskriminován, přičemž v ústavní stížnosti poznamenal, že žádná mezinárodní smlouva ani vnitrostátní úprava nerozlišují, zda někdo odmítl vojenskou službu kvůli tomu, že má určité náboženské přesvědčení, či nikoliv.
Stěžovatel se rovněž domnívá, že Nejvyšší soud porušil napadeným rozhodnutím právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle jeho názoru měl velký senát, jemuž byla věc předložena za účelem sjednocení právního názoru zastávaného různými senáty Nejvyššího soudu, analyzovat právní závěry v obdobných dřívějších rozhodnutích, nikoliv jen "opsat" předchozí zamítavá rozhodnutí 5. senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož mu postupem náčelníka Vojenského obvodového soudu v Brně, který na dotaz stěžovatelovy právní zástupkyně uvedl zavádějící informaci o soudní rehabilitaci, nebylo bráněno v uplatnění jeho práva na soudní rehabilitaci. Stěžovatel se domnívá, že jeho tehdejší právní zástupkyně neučinila neformální dotaz, ale dotaz oficiální, a povinností náčelníka bylo jednat podle ustanovení § 52 trestního řádu, tj. jednat tak, jak to vyžaduje význam a výchovný účel trestního řízení. Stěžovatel proto jednal v dobré víře, že náčelníkova odpověď je správná, a návrh na soudní rehabilitaci nepodal.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti se stěžovatel domnívá, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva podle čl. 18 a čl. 29 Deklarace, čl. 9 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podáním ze dne 17. 3. 2003 doplnil stěžovatel svou ústavní stížnost tak, že vytkl také porušení práva na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny, a to z důvodů, které jsou rozvedeny v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01.