IV.
Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, ministr spravedlnosti, vyjádřil s napadeným rozhodnutím ve svém stanovisku ze dne 16. 1. 2003 nesouhlas. Ministr spravedlnosti se domnívá, že v případě stěžovatele došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve vztahu k ust. § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., a to z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Ministr spravedlnosti se domnívá, že došlo k porušení rovnosti podle čl. (správně §) 1 tehdy platné Ústavy, neboť nerovnoměrnost mezi přiznanými právy a uloženými povinnostmi zcela jednoznačně stavěla do nevýhodné pozice všechny občany, kteří chtěli výkon ústavně zaručené náboženské svobody prakticky realizovat oproti těm, jejichž přesvědčení postrádalo duchovní dimenze. V té době platný ústavní zákon č. 150/1948 Sb., tzv. Ústava 9. května, přiznávala v čl. (správně §) 16 odst. 1 každému občanu státu právo volby jakékoliv náboženské víry; na druhé straně striktně vymezila v § 34 odst. 1 a 2 i základní povinnosti občana ke státu, mezi nimiž je i povinnost související s obranou vlasti. Za tohoto stavu měl stěžovatel možnost dostát svému náboženskému přesvědčení pouze za cenu trestněprávních důsledků, při nichž se jako věřící dostal do rozporu se svými povinnostmi občana při obraně státu.