II.
Ústavní soud si podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o Ústavním soudu") vyžádal od vlády České republiky coby účastníka řízení vyjádření k projednávanému návrhu. O vyjádření požádal podle ustanovení § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu též Ministerstvo zahraničních věcí a Národní bezpečnostní úřad.
Předseda vlády PhDr. Vladimír Špidla ve svém přípisu ze dne 12. 8. 2003 informoval Ústavní soud, že vláda České republiky schválila na schůzi dne 6. 8. 2003 usnesením své vyjádření k projednávanému návrhu. Vláda má za to, že seznamy utajovaných skutečností obsažené v nařízení vlády musí být stanoveny do určité míry obecnějšími formulacemi tak, aby byly ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. nezbytným právním podkladem pro možnost utajení určitých informací, a zároveň aby nebyly v důsledku případné kazuistické právní úpravy překážkou pro toto utajení. Obecná informace byla proto použita rovněž u napadeného ustanovení nařízení vlády. Zejména v podmínkách Ministerstva zahraničních věcí si kumulace podmínek obsažených v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. zařazení obecnějšího ustanovení do seznamu utajovaných skutečností "vynucuje". Při získání určité informace ze zahraničí, kterou nelze předem konkrétněji specifikovat a jejíž prozrazení by jednoznačně mohlo způsobit újmu zájmům České republiky, by jinak nebylo možné takovou informaci označit jako utajovanou skutečnost a utajit ji, pokud by ji zároveň nebylo možno podřadit pod nějaké ustanovení seznamu utajovaných skutečností v oboru působnosti Ministerstva zahraničních věcí. Nebezpečí, že bude způsobena újma zájmům České republiky v případě neutajování předem neurčitých zahraničních informací, je přitom značné. Otázka možnosti utajovat takové informace souvisí s otázkou důvěryhodnosti České republiky vůči zahraničním partnerům a s otázkou přístupu k těmto zahraničním informacím vůbec.
Podle vyjádření vlády napomáhá napadené ustanovení nařízení vlády v aplikační praxi chránit klíčový princip celého systému ochrany utajovaných skutečností, vyjádřený v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., tj. ochranu zájmů České republiky, aniž by bylo možno tvrdit, že je tím ohrožen princip přiměřenosti způsobu poskytování informací. Kritérium "citlivosti" informací je v praxi používaným výrazem, kterým má být blíže věcně naznačen a zdůrazněn specifický charakter příslušných utajovaných informací s tím, že teprve po posouzení souvislostí vyplývajících z ustanovení § 3 odst. 1 a ustanovení § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 148/1998 Sb. se ukáže, zda má být taková citlivá informace označena jako utajovaná skutečnost. Meze správního uvážení v napadeném ustanovení tak mohou být považovány za širší, než je obvyklé, nikoli však za neohraničené.
Vláda ve svém vyjádření připouští duplicitu, pokud jde o vymezení oblasti mezinárodních vztahů, jak vytkl Veřejný ochránce práv ve svém návrhu. Duplicita je však pro případné zrušení napadeného ustanovení právně bezvýznamná vzhledem k tomu, že jde o duplicitní vyjádření obsažené v rámci přílohy č. 3 nařízení vlády č. 246/1998 Sb. jako takové, neboť příloha č. 3 tohoto nařízení je uvozena nadpisem "Seznam utajovaných skutečností v působnosti Ministerstva zahraničních věcí". Uvedená duplicita vede k tomu, že ani po vypuštění slov "z oblasti mezinárodních vztahů" nemůže Ministerstvo zahraničních věcí podle napadeného ustanovení nařízení vlády utajovat z politických, bezpečnostních a ekonomických informací cokoli, ale pouze takové politické, bezpečnostní a ekonomické informace, které vzniknou v působnosti Ministerstva zahraničních věcí, tedy v oblasti mezinárodních vztahů. Rámcem uvedené přílohy je tedy opět blíže konkretizován obsah utajovaných citlivých informací, jak předpokládá ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb.
Vláda dále uvádí, že napadené ustanovení bylo na návrh Ministerstva zahraničních věcí do přílohy č. 3 nařízení vlády č. 246/1998 Sb. doplněno nařízením vlády č. 403/2001 Sb., jehož návrh zpracoval Národní bezpečnostní úřad. Uvedený postup odpovídá požadavkům ustanovení § 3 odst. 2 a 3 zákona č. 148/1998 Sb. Nelze tedy souhlasit s tím, že napadené ustanovení nesplňuje požadavky zákona, které jsou na seznam vydávaný vládou kladeny. Napadené ustanovení není v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 148/1998 Sb. ani v rozporu s čl. 78 Ústavy, neboť meze zákona nepřekračuje. Podle čl. 17 odst. 5 Listiny státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Tím je zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, který uznává omezení práva na informace v případě utajovaných skutečností. Vzhledem k tomu, že vláda zařazením napadeného ustanovení do nařízení vlády nepřekročila meze stanovené zákonem, nemůže utajování příslušných informací podle napadeného nařízení vlády vést ani k zásahu do práva na informace. Vláda považuje za diskutabilní, zda stanovení citlivých politických, bezpečnostních a ekonomických informací v oblasti mezinárodních vztahů jako skutečností utajovaných, resp. z tohoto ustanovení vyplývající meze správního uvážení lze v dnešní době s určitostí interpretovat jako nedodržení ústavního principu právní jistoty a předvídatelnosti aktů veřejné moci. U vědomí skutečnosti, že Česká republika patří již řadu let do mezinárodního demokratického společenství, lze předpokládat, že je možné v souvislosti s mezinárodním děním alespoň v obecné rovině dovodit a předvídat, jakého charakteru utajované skutečnosti spadající pod napadené ustanovení mohou být a jakou intenzitu informační hodnoty mohou mít. Rozpor napadeného ustanovení tedy neshledává ani ve vztahu ke smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy. Upozorňuje, že princip uvedení utajované skutečnosti v seznamu vydaném jako právní předpis v jiných zemích uplatňován není. Jedinou podmínkou, aby určitá skutečnost mohla být označena jako utajovaná, je, že při jejím vyzrazení může dojít k ohrožení zájmů příslušné země nebo k újmě. Věcný záměr nové právní úpravy oblasti utajovaných informací, schválený vládou České republiky, proto předpokládá, že klasifikaci utajované informace bude provádět její zpracovatel pouze na základě kvalifikovaného posouzení možnosti a rozsahu způsobení újmy zájmům České republiky nebo zájmům, k jejichž ochraně se Česká republika zavázala, v případě vyzrazení příslušné informace, jejího neoprávněného získání či neoprávněného využití, aniž by přitom byl seznam utajovaných informací vydáván.
Ministerstvo zahraničních věcí (dále též "ministerstvo") ve svém vyjádření sdělilo, že projednávaný návrh je zaměřen velmi jednostranně. Klade důraz pouze na umožnění co nejširšího přístupu k informacím a podstatně menší pozornost věnuje povinnosti zajistit ochranu utajovaných skutečností. Zaměřuje se také jen na jednu z podmínek pro označení určité skutečnosti příslušným stupněm utajení - proti konkrétnímu ustanovení ze seznamu utajovaných skutečností v oboru působnosti Ministerstva zahraničních věcí, kterou ministerstvo považuje za podmínku podpůrnou a v podstatě formální. Podle jeho názoru není vůbec brána v úvahu možnost, že v konkrétním případě nemusela být splněna primární a zásadní podmínka, tedy že mohlo dojít pouze k nesprávnému zhodnocení toho, zda a nakolik může neoprávněné nakládání s předmětnou informací způsobit újmu zájmům České republiky. Předmětný problém údajně nespočívá v napadeném ustanovení, ale v ustanovení § 3 zákona č. 148/1998 Sb., podle kterého mají obě uvedené podmínky kumulativní charakter. V podmínkách ministerstva si toto zákonné ustanovení vynucuje zařazení obecnějšího ustanovení do seznamu utajovaných skutečností. Při získání určité informace ze zahraničí (již nelze předem nijak konkrétněji specifikovat), jejíž prozrazení by mohlo způsobit újmu zájmům České republiky, by nebylo možné ji označit jako utajovanou skutečnost, pokud by ji nebylo současně možno podřadit pod nějaké ustanovení ze seznamu utajovaných skutečností v oboru působnosti Ministerstva zahraničních věcí. Nebezpečí, že by v takovýchto případech byla způsobena újma zájmům České republiky, je podstatně větší než riziko, že případně nebude zveřejněna nějaká informace, kde bylo možné riziko zhodnoceno nesprávně. Ministerstvo taktéž zdůrazňuje otázku důvěryhodnosti vůči zahraničním partnerům. Pokud by nebylo možné předem garantovat, že poskytnutá informace, o jejímž obsahu v daném okamžiku není nic známo, nemůže být chráněna v režimu utajovaných skutečností, lze předpokládat, že taková informace nebude poskytnuta. Ministerstvo se domnívá, že nemá-li dojít k ohrožení ochrany utajovaných skutečností v působnosti Ministerstva zahraničních věcí a k omezení možnosti získávat informace citlivého charakteru od zahraničních partnerů, musí být prvotně upraveno ustanovení § 3 zákona č. 148/1998 Sb. Pokud by z tohoto ustanovení byla vypuštěna formální podmínka, jež požaduje, aby skutečnost, která má být označena příslušným stupněm utajení, byla uvedena v seznamu utajovaných skutečností, pak by bylo možné nařízení vlády č. 246/1998 Sb. zrušit zcela.
Národní bezpečnostní úřad (dále též "NBÚ") ve svém vyjádření uvádí, že seznam utajovaných skutečností má do jisté míry pouze orientační charakter. Slouží především jako všeobecná pomůcka pro označení jednotlivých skutečností jako utajovaných a pro klasifikaci jednotlivých druhů utajovaných skutečností do stupňů utajení. Proto seznamy utajovaných skutečností užívají v některých případech obecné formulace, tak jako v napadeném ustanovení. NBÚ nesouhlasí s tím, že by napadené ustanovení bylo v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 148/1998 Sb. Sám zákon bližší požadavky na obsah seznamu nestanoví. Napadené ustanovení proto není ani v rozporu s čl. 78 Ústavy, neboť nepřekračuje meze zákona a není formulováno natolik vágně a obecně, aby se jeho znění nelišilo od základní definice obsažené v zákoně, jak je naznačováno v návrhu. Znění napadeného ustanovení není ani v rozporu s ustanovením čl. 17 odst. 5 Listiny, neboť to svěřuje podmínky a provedení práva na informace zákonu, a je zřejmé, že právo na informace je omezeno, pokud se jedná o utajované skutečnosti, jak uznává i ustanovení § 7 zákona č. 106/1999 Sb. Napadené ustanovení, stejně jako další položky seznamu utajovaných skutečností v aplikační praxi, napomáhají v ochraně klíčového principu systému ochrany utajovaných skutečností - ochrany zájmů České republiky. V praxi údajně nedochází k větším problémům. NBÚ dále dodává, že klasifikace utajovaných skutečností závisí na konkrétních případech, neboť rozhodnutí o správném stanovení a označení příslušného stupně utajení je povinností a odpovědností statutárního orgánu [§ 12 odst. 2 písm. l) zákona č. 148/1998 Sb.]. Utajovanou skutečností však může být pouze taková skutečnost, která je uvedena v seznamu utajovaných skutečností. Stupněm utajení proto nelze označit skutečnost, která sice obsahově podmínky utajované skutečnosti splňuje, ale nelze ji podřadit pod některý z okruhů uvedených v seznamu. V jiných zemích tento princip uplatňován není a jedinou podmínkou, aby určitá skutečnost byla označena jako utajovaná, je možnost, že při jejím vyzrazení může dojít k ohrožení zájmů země nebo k její újmě. Věcný záměr nové právní úpravy, schválený vládou, a potažmo návrh nového zákona o ochraně utajovaných informací, proto předpokládá, že klasifikaci utajované skutečnosti bude provádět její zpracovatel (autor), a to pouze na základě kvalifikovaného posouzení možnosti rozsahu způsobení újmy zájmům (resp. nevýhody pro zájmy) České republiky nebo zájmům, k jejichž ochraně se Česká republika zavázala, při jejím vyzrazení, neoprávněném získání či neoprávněném využití.