VI. d)
Věcný přezkum - aplikace ústavněprávních východisek na projednávanou věc
30. Napadené ustanovení upravuje náhradu nemajetkové újmy na zdraví, tj. odčinění újmy na přirozeném právu člověka, které požívá zvláštní ochrany, včetně ochrany ústavněprávní. Ústavní soud si je vědom, že život a zdraví patří k nejdůležitějším právem chráněným statkům. Tomu odpovídá i hodnotové (právně-politické) rozhodnutí zákonodárce, aby byla těmto statkům poskytnuta co nejširší a nejefektivnější ochrana.
31. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Tím je chráněna tělesná a duševní integrita člověka, jejíž základní součástí je zdraví jednotlivce. Zásahem do zdraví je způsobení zranění, způsobení či zhoršení choroby (a to i choroby, resp. poruchy psychické), jakož i pouhé způsobení bolesti. Z práva na ochranu tělesné a duševní integrity plyne princip plné náhrady majetkové i nemajetkové újmy tomu, kdo utrpěl újmu na zdraví, někdy též označovaný jako princip plného odškodnění (nález sp. zn. I. ÚS 2410/23 ze dne 20. 12. 2023, bod 32 a násl.). Tím je mj. zdůrazněno, že zásadně nemá dojít ke snižování takové náhrady, a zároveň, že má být náhrada poskytnuta ve společensky akceptované výši (byť tyto mantinely jsou velmi široké a umožňují značný prostor pro úvahu soudu). Ústavní soud se k povinnosti škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu za veškeré utrpěné majetkové a nemajetkové újmy přihlásil opakovaně [viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573), bod 17, sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 205/75 SbNU 297), bod 42, nebo sp. zn. I. ÚS 2370/22 ze dne 21. 2. 2023, bod 18]. Poukázal přitom i na skutečnost, že tělesná a duševní integrita jednotlivce je chráněna též čl. 8 Úmluvy chránícím soukromý život, který v pojetí ESLP zahrnuje i tělesnou a duševní integritu jedince (viz např. rozsudek ve věci Milićević proti Černé Hoře ze dne 6. 11. 2018, stížnost č. 27821/16, bod 54). Vedle negativních závazků (ochrany před zásahy ze strany státu) vyžaduje naplnění čl. 8 Úmluvy i přijetí pozitivních opatření na ochranu chráněných hodnot v horizontálních vztazích. Takovými opatřeními jsou i občanskoprávní prostředky náhrady újmy v případě zásahu do sféry chráněné čl. 8 Úmluvy (srov. rozsudek velkého senátu ESLP Söderman proti Švédsku ze dne 12. 11. 2013, stížnost č. 5786/08).
32. Dnes platný a účinný občanský zákoník vychází při odškodňování újmy na zdraví z koncepce, že se poškozenému odčiní majetkové i nemajetkové újmy, včetně duševních útrap (§ 2956 občanského zákoníku). Došlo tak k podstatné koncepční změně oproti právní úpravě účinné do konce roku 2013, kdy byl určující tzv. etiologický přístup, vycházející z klasifikace bolestivých stavů podle postižení jednotlivých orgánů či částí těla a vyjadřující míru bolesti jako tělesného a duševního strádání (viz blíže Doležal, T., Melzer, F., in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář, opětovně citováno, s. 1009; obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, bod 13). Od nabytí účinnosti občanského zákoníku se stanovování výše náhrady újmy ve vztahu ke snížení společenského uplatnění nově hodnotí podle toho, jakým způsobem se poškození zdraví projeví v (budoucím) životě člověka (poškozeného v konkrétním případě).
33. Do nabytí účinnosti občanského zákoníku (do konce roku 2013) byla výše náhrady újmy na zdraví určována na základě § 444 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a jeho podzákonného prováděcího předpisu - vyhlášky č. 440/2001 Sb. Tato koncepce byla opakovaně předmětem kritiky Ústavního soudu i právní doktríny. Proto byla vyhláška č. 440/2001 Sb. v souvislosti s rekodifikací zrušena (viz bod 237 v § 3080 občanského zákoníku) a (v případě sporu) je dnes ponecháno plně na úvaze soudu, aby určil spravedlivou výši zadostiučinění za bolest, snížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy.
34. Toto nové pojetí není nijak revoluční; navázalo na již existující soudní praxi. Obecné soudy různých instancí se již za účinnosti předchozí právní úpravy nezřídka odchylovaly od výše náhrad uvedených ve vyhlášce č. 440/2001 Sb. na základě čl. 95 odst. 1 Ústavy, případně využívaly § 7 odst. 3 této vyhlášky umožňující přiměřeně zvýšit výši určené náhrady ve "zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele". Takový postup shledal Ústavní soud opakovaně ústavně konformním v případech, kdy podle prováděcího předpisu určená výše náhrady nebyla přiměřená utrpěné újmě [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16. 10. 2007 (N 161/47 SbNU 133; 2/2008 Sb.), bod 14 a násl., nebo sp. zn. IV. ÚS 3122/15 ze dne 2. 2. 2016 (N 23/80 SbNU 275)].
35. Smyslem a účelem § 2958 občanského zákoníku je poskytnout poškozenému náhradu (zadostiučinění) za všechno strádání a utrpení, které musel v důsledku ublížení na zdraví snášet. Proto se při ublížení na zdraví penězi odčiňuje bolest, ztížení společenského uplatnění a jiné nemajetkové újmy.
36. Smyslem věty druhé § 2958 občanského zákoníku tak není stanovit "sekundární pravidlo", jak se má při náhradě újmy na zdraví postupovat. Postup zohledňující zásady slušnosti - ekvitu či spravedlnost v konkrétním případě, respektive spravedlivé posouzení, při kterém se zohledňují všechny individuální okolnosti, včetně toho, jakým způsobem se újma na zdraví promítá do života poškozeného - je a musí být integrální součástí jakéhokoli nahrazování újmy na zdraví. Proto není požadavek slušné náhrady v případě náhrady za snížení společenského uplatnění (trvalých následků) slučitelný s výše uvedeným etiologickým přístupem.
37. Ústavní soud nepochybuje, že slušnost v sobě zahrnuje zejména požadavek ohleduplnosti vůči poškozenému, tolerance k jeho utrpení a taktéž akcent na výši náhrady újmy odpovídající konkrétním okolnostem případu [shodně Bezouška, P. § 2958 (Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví) in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1709 - 1710, body 29 - 30]. Zásady slušnosti jsou tedy nedílnou součástí stanovení výše náhrady i podle § 2958 občanského zákoníku (jako celku); představují neopomenutelné "primární pravidlo". Odškodnění poskytované na základě § 2958 občanského zákoníku musí být plné a spravedlivé, a musí tedy respektovat zásady distributivní a korektivní spravedlnosti včetně zásad slušnosti jako spravedlnosti v rámci posouzení konkrétního případu (blíže Doležal, T., Melzer, F., in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář, opětovně citováno, s. 998).
38. Samostatně stojící zdůraznění zásad slušnosti ve větě druhé § 2958 občanského zákoníku je proto třeba chápat především jako připomenutí, že by soudy měly mít při stanovování konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví vždy na paměti - a to i při užití objektivizujících kritérií - právě individuální okolnosti. Ustanovení § 2958 občanského zákoníku by bylo nutné vykládat v duchu zásad slušnosti vždy, a to i bez výslovného normativního odkazu v jeho větě druhé.
39. Z výše uvedeného je zřejmé, že právě a jedině za užití zásad slušnosti lze při řešení konkrétní věci obecným soudem dosáhnout ústavně konformního posouzení výše náhrady újmy respektující základní práva poškozeného. Jelikož se zároveň jedná o derivát jiných, obecnějších právních principů (zejména přiměřenosti a spravedlnosti soudního rozhodování), i v případě zrušení napadeného ustanovení by musely být obecnými soudy respektovány.
40. Nelze proto přisvědčit názoru navrhovatele, že je napadené ustanovení nepřípustně neurčité a vede k nepředvídatelnosti práva a soudního rozhodování v míře odporující principům demokratického právního státu (tedy k rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy). Naopak. Slovní spojení "zásady slušnosti" ve větě druhé § 2958 občanského zákoníku sice vymezuje výše popsanou právní zásadu relativně neurčitě, nikoli však tak, že by ji nebylo možno vyložit - tzn. za pomoci obvyklých interpretačních postupů [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/17 ze dne 25. 9. 2018 (N 156/90 SbNU 525; 261/2018 Sb.), bod 39].
41. Co se týče stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví při zohlednění zásad slušnosti, nelze opomíjet, že se soud nikdy nepohybuje v interpretačním vakuu, v němž by mohlo docházet k tomu, že soudci jednotlivých obecných soudů budou do přiznané výše náhrady promítat své subjektivní, dramaticky odlišné představy o spravedlivé výši náhrady. Soudní rozhodování je co do nástrojů interpretace a aplikace právních norem omezeno mimo jiné nutností přihlížet k požadavku zajistit předvídatelnost soudního rozhodování (§ 13 občanského zákoníku a ústavní principy předvídatelnosti práva a právní jistoty), což vyžaduje brát do úvahy ustálený (nebo ustalující se) výklad soudní praxe.
42. Již z výše řečeného přitom vyplývá, že princip plné náhrady újmy a princip přiměřenosti, jako další principy pramenící z ústavního pořádku, vedly zákonodárce k přijetí úpravy, která záměrně ponechala širokou úvahu soudům rozhodujícím o - s ohledem na konkrétní okolnosti případu spravedlivé - výši náhrady újmy na zdraví a učinila tak i pomocí zdůraznění právních zásad slušnosti v napadeném ustanovení. Výsledek, k němuž zákonodárce dospěl, není neurčitý v míře, jež by dokonce odporovala principům právního státu.
43. Také příbuzné právní řády zakotvují pro stanovení výše náhrady újmy na zdraví pouze obecná pravidla, která jsou mnohdy i stručnější než "české" řešení. Lze odkázat např. na § 1325 rakouského občanského zákoníku ABGB (a k němu související ustálenou judikaturu rakouského nejvyššího soudu, viz např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora č. OGH 2 Ob 94/09a ze dne 15. 10. 2009, které uvádí, že pokud jde o výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění, nevypočítává se podle rigidních pravidel, ale je ji třeba posoudit podle celkového dopadu konkrétních okolností jednotlivého případu a na tomto základě provést posouzení). Dnes platný a účinný § 253 odst. 2 německého občanského zákoníku (do roku 2002 § 847 BGB) používá německý výraz billige Entschädigung, který lze vnímat jako spravedlnost, uměřenost a slušnost (tj. ekvivalent českým zákonodárcem užitých "zásad slušnosti").
44. Navrhovatel navíc nepřímo připustil, že problém nespatřuje přímo v zákonném zakotvení povinnosti zohlednit zásady slušnosti. Do návrhu zahrnul svou představu ústavně konformního znění § 2958 občanského zákoníku, v němž k zásadám slušnosti ve větě druhé připojil zákonné zmocnění pro vydání prováděcí vyhlášky stanovící minimální výši náhrady. Z tohoto pohledu tedy shledává protiústavní nikoli to, co v zákoně je, jako spíše to, co v něm není, totiž požadavek vydání prováděcího předpisu.
45. K tomu Ústavní soud především uvádí, že plní ústavní roli tzv. negativního zákonodárce, jemuž nepřísluší vyjadřovat se k tomu, co by v zákoně mělo být, ale není, nedosahuje-li absence zákonné úpravy sama roviny rozporu s ústavním pořádkem [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/15 ze dne 3. 5. 2017 (N 69/85 SbNU 193; 185/2017 Sb.), bod 103]. Již z výše uvedeného plyne, že o takový případ nejde. Přijetí navrhovatelem prosazovaného řešení by naopak popřelo principy, na nichž je účinná úprava náhrady újmy založena a které naplňují ústavní východiska náhrady újmy na zdraví. Opuštění "bodového" systému přeneslo odpovědnost na soudce, aby vždy s ohledem na individuální okolnosti věci přiznali slušnou a plnou náhradu vyvažující vzniklou újmu. Navrhovaný "návrat k bodové vyhlášce" by naopak těžiště rozhodování o výši náhrad znovu nepřípustně vychýlil směrem k moci výkonné, jejíž úvaha by rozhodovala o hodnotě "bodu" i "bodovém ohodnocení" různých újem. O výši náhrady má rozhodovat nezávislý soud na základě volného hodnocení důkazů. Ústavní soud neshledává důvod nic měnit na svých dřívějších závěrech, v nichž byl kritický k mechanickému posuzování výše náhrad újmy na zdraví, k jakému vybízela "bodová" vyhláška č. 440/2001 Sb. (viz již dříve odkazovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 50/05) a které zůstává zachováno v oblasti pracovního práva (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2925/20 ze dne 15. 11. 2021, zejm. bod 58).
46. Ostatně i dříve vyslovené připomínky Ústavního soudu k převažující interpretaci § 2958 občanského zákoníku zohledňující Metodiku mířily přesně opačným směrem než argumentace navrhovatele. Ústavní soud již dříve konstatoval, že "z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické i omezené bodové hodnocení podle metodiky Nejvyššího soudu, neboť o odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž je třeba výhradně vycházet z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal ostatně s účinností od 1. 1. 2014 jasně najevo i zákonodárce" (nález sp. zn. IV. ÚS 3122/15, bod 24). Proto Ústavní soud kritizoval i faktický odklon od deklarované podpůrnosti a obecné nezávaznosti Metodiky směrem k její stále rigidnější aplikaci (obsáhle nález sp. zn. I. ÚS 1010/22). Takový postup je totiž rozporný se smyslem a účelem zákonné úpravy náhrady nemajetkové újmy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2706/19 ze dne 21. 4. 2020 (N 72/99 SbNU 392), bod 24]. Jinak řečeno, Ústavní soud zdůrazňuje nutnost individualizace náhrady újmy před snahou o její unifikaci (srov. přiměřeně nález sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 58, k odškodňování pracovních úrazů podle "bodové vyhlášky"). A právě tomuto přístupu odpovídá (zákonodárcem zamýšlená) relativní neurčitost zákonné úpravy, která poskytuje dostatečnou flexibilitu posoudit každý případ podle jeho individuálních okolností v rámci soudcovského uvážení.
47. Ústavní soud tedy neshledal, že by bylo napadené ustanovení občanského zákoníku rozporné s principy právního státu v jeho formální dimenzi, a jako takové by muselo být zrušeno.
48. Druhá rovina navrhovatelovy argumentace se vztahuje k Metodice a faktickým i právním problémům s ní spojeným.
49. Je zřejmé, že s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů. Soudní praxe i odborná veřejnost si toho byly vědomy již v období diskusí o změně koncepce určování výše náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, dávno před nabytím účinnosti občanského zákoníku. Z důvodů snahy o posílení právní jistoty a předvídatelnosti práva v období těsně před a po nabytí účinnosti občanského zákoníku a dalších souvisejících právních předpisů v roce 2014 bylo proto přistoupeno (v souladu s předpokladem uvedeným v důvodové zprávě k občanskému zákoníku, že si soudní praxe vytvoří vlastní zásady pro odškodňování) k vytvoření nezávazné Metodiky. Ta se stala pomůckou a oporou pro (potenciální) poškozené a jejich právní zástupce i pro soudy při stanovování výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví. Význam Metodiky však nebyl omezen na soudní řízení. Určité vodítko poskytla i těm poškozeným, kteří z nejrůznějších důvodů (např. kvůli obavám z dalšího prohloubení traumatu) o náhradu újmy usilují mimosoudní cestou, ale i např. pro pojišťovny, které v jejím duchu mohly nastavit adekvátní pojistná schémata pro řešení škodných událostí. Právní praxi tak pomohla snáze přijmout změnu koncepce a nezávazně objektivizovat utrpěnou újmu na zdraví, včetně kvantifikace výše náhrady [obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 1010/22, především v jeho části VI. c) k obsahu Metodiky a v bodě 44]. Zároveň Metodika reprezentuje chtěný odklon od paušalizujícího pohledu vyhlášky č. 440/2001 Sb., která ignorovala dopady do budoucího života člověka (poškozeného) a stanovením fixní "hodnoty bodu" již neodrážela ekonomickou realitu.
50. Z judikatury Ústavního soudu ovšem jasně plyne, že vzhledem ke smyslu a účelu § 2958 občanského zákoníku i povaze Metodiky je nutno Metodiku chápat jako nikoli závazný, ale pouze podpůrný podklad pro stanovení výše náhrady nemateriální újmy za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění (k tomu viz např. navrhovatelem zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 1010/22 nebo sp. zn. IV. ÚS 3122/15, bod 24). Stanovení výše náhrady nesmí jen mechanicky kopírovat výpočet podle Metodiky (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2221/22 ze dne 2. 5. 2023, bod 29). Nejde o "zastřený" závazný prováděcí předpis k větě druhé § 2958 občanského zákoníku a soudy s ní nemohou jako se závazným právním předpisem nakládat. Obecné soudy nejsou povinny věrně Metodiku aplikovat, ale dbát o předvídatelnost vlastního rozhodování o náhradě újmy na zdraví v souladu s principem plné náhrady újmy a zásadami slušnosti. Právě tyto principy jsou obecné soudy povinny ve svých rozhodnutích promítnout, k čemuž je Nejvyšší soud vede mj. v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2207/2020.
51. V současné době praktický význam samotné Metodiky částečně klesá, neboť se během již více než desetileté aplikace "propsala" do rozhodovací praxe jak Nejvyššího soudu, tak i obecných soudů tím, že byla aprobována její kritéria (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, usnesení sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 ze dne 1. 11. 2017, publikované pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2635/2018 ze dne 2. 5. 2019, publikovaný pod č. 12/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecné soudy by měly být schopny zajistit naplnění principů právní jistoty a předvídatelnosti práva standardními nástroji, včetně nástrojů Nejvyššího soudu pro sjednocování judikatury (srov. apel Ústavního soudu na zvážení využití oprávnění k přijetí sjednocovacího stanoviska Nejvyšším soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1010/22, bodě 43).
52. Navrhovatel vybídl Ústavní soud k posouzení řady praktických problémů spojených s používáním Metodiky v praxi, ale také okolností vzniku Metodiky v roce 2013 či postupu Ministerstva spravedlnosti při úpravě znaleckých odvětví. Ústavní soud však, s ohledem na výše uvedené, připomíná, že předmětem jeho přezkumu mohla být pouze napadená část zákona, a to pouze z hlediska referenčního rámce pro přezkum ústavnosti, jímž je primárně ústavní pořádek. Není-li právní předpis interpretován v souladu s ústavním pořádkem, není to důvodem pro jeho zrušení, ale musí být prosazena jeho ústavně konformní interpretace [tzv. princip priority ústavně konformního výkladu před derogací, viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) nebo sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 70].
53. K požadavkům na ústavně konformní výklad § 2958 občanského zákoníku zohledňující Metodiku se Ústavní soud vyjádřil výše. Ovšem sama existence Metodiky jako nezávazné pomůcky pro aplikační praxi vztahující se ke konkrétnímu ustanovení zákona a její tvrzené vady (postup některých soudců Nejvyššího soudu, postup Ministerstva spravedlnosti atp.) by nemohly být důvodem pro zásah Ústavního soudu v podobě zrušení napadeného ustanovení zákona. Proto se Ústavní soud navrhovatelem tvrzenými nedostatky Metodiky podrobněji nezabýval. I kdyby totiž některé navrhovatelovy výhrady byly oprávněné (k čemuž se Ústavní soud nijak nevyjadřuje), nemohlo by to vést ke zrušení napadeného ustanovení.