A.
Rozhodování Ústavního soudu
5. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31) konstatoval, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí porušil § 224 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "o. s. ř.") tím, že bez návrhu účastníků změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, aniž by změnil odvoláním napadené rozhodnutí. Porušení ustanovení občanského soudního řádu, v důsledku něhož v rozporu s jednoduchým právem dochází k rozšíření aplikace zásady oficiality na úkor zásady dispoziční, je v rozporu s principy řádného procesu, což zakládá dotčení na základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. V nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03 (N 27/32 SbNU 255) Ústavní soud uvedl, že "o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud ex officio a že náhrada nákladů je kogentně upravena v ustanoveních § 142-150 o. s. ř.", a proto se "přezkumná činnost odvolacího soudu vztahuje na celý napadený výrok o nákladech řízení bez ohledu na to, v jakém rozsahu byl tento výrok napaden odvoláním, případně jak bylo odvolání odůvodněno".
7. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1238/23, body 36, 39, 40 a 58, dospěl Ústavní soud k závěru, že i v případě, kdy napadne odvolatel pouze výrok o nákladech prvostupňového řízení, odvolací soud může po přezkoumání tento výrok změnit jen ve prospěch odvolatele, shledá-li odvolání důvodným. V opačném případě musí výrok o nákladech prvostupňového řízení potvrdit. Nemůže v důsledku působení zákazu změny k horšímu o nákladech prvostupňového řízení rozhodnout v neprospěch odvolatele pouze na základě odvolatelem podaného odvolání. Pokud odvolatel napadne pouze výrok ve věci samé, který odvolací soud potvrdí, není již důvod přezkoumávat nákladový výrok jako závislý výrok. Z povahy věci totiž plyne, že by se odvolací soud již neměl správností nákladového výroku prvostupňového rozhodnutí zabývat, neprojevila-li k tomu svou vůli protistrana svým dispozičním úkonem. V případě změny rozhodnutí ve věci samé odvolací soud tedy v duchu zásady zákazu změny k horšímu přezkoumá nákladový výrok jako závislý výrok, ačkoli nebyl odvoláním napaden, avšak může jej změnit pouze ve prospěch odvolatele společně s výrokem ve věci samé (§ 212 a § 224 odst. 2 o. s. ř.). Nerespektování tohoto požadavku představuje porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s jeho právem na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, protože došlo k bezdůvodnému zvýhodnění účastníků, kteří k takovému postupu neprojevili vůli řádným dispozičním úkonem. Tyto závěry byly následně aplikovány i v nálezu ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1145/24.
8. Pro úplnost je možné uvést, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1238/23 posuzoval případ, v němž bylo rozhodováno o žalobě na náhradu ztížení společenského uplatnění v důsledku pracovního úrazu. Odvolání proti výroku ve věci samé podal stěžovatel, který se domáhal vyšší náhrady. Soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, avšak po zjištění pochybení soudu prvního stupně, který vycházel z nesprávné tarifní hodnoty sporu, snížil náhradu nákladů (ex officio) v neprospěch stěžovatele o více než polovinu. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1145/24 obecné soudy rozhodovaly o návrhu na rozvod manželství, stěžovatelka byla soudem částečně (v rozsahu 25 %) osvobozena od placení soudních poplatků a byla jí ustanovena advokátka. Soud prvního stupně rozhodl, že Česká republika - městský soud nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů vynaložených na odměnu ustanovené zástupkyně stěžovatelky. Odvolací soud, rozhodující o odvolání stěžovatelky proti meritornímu výroku, však změnil rozhodnutí o nákladech řízení ex officio. Vycházel z částečného osvobození od soudních poplatků a neúspěchu stěžovatelky a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 8 100 Kč představující 75 % nákladů státu vynaložených na její právní zastoupení v řízení.
9. Naznačená "nejednotnost" v přístupu Ústavního soudu k aplikaci zákazu změny k horšímu při rozhodování civilních soudů o nákladech řízení je patrná z poměrně nedávného nálezu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 3192/23 (bod 21). Ústavní soud v něm - k námitce stěžovatele o porušení zásady zákazu změny k horšímu - konstatoval, že tato zásada - obecně platná v trestním řízení - z občanského soudního řádu nikterak nevyplývá a v jeho působnosti se neuplatní. Stěžejní problematikou tohoto nálezu je nesprávné určení výše náhrady nákladů s ohledem na neadekvátně zvolenou tarifní hodnotu ve vztahu k předmětu sporu.
10. Nález sp. zn. II. ÚS 3192/23 v uvedeném bodě 21 dále odkázal na starší rozhodnutí Ústavního soudu směřující k obdobnému závěru. Jde například o usnesení ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 727/17, ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 14/04, ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 596/07, ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. III. ÚS 1691/09 či ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 230/04, ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 380/04, ze dne 25. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 603/06. Konkrétně v usnesení sp. zn. III. ÚS 596/07 Ústavní soud přitom rovněž uvedl, že odvolací soud je oprávněn změnit, resp. zvýšit, náhradu nákladů řízení i v neprospěch účastníka řízení, který byl jediným odvolatelem [odkaz na § 212 písm. b) o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013]. V usnesení sp. zn. I. ÚS 380/04 Ústavní soud poukázal na to, že v minulosti akceptoval, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud ex officio a že náhrada nákladů je kogentně upravena v § 142 až 150 o. s. ř., tedy že v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení se uplatňuje princip oficiality a legality, přičemž zásada zákazu změny k horšímu není v takovém případě uplatnitelná (k obdobným závěrům dospěl s odkazem na § 151 o. s. ř. Ústavní soud i v usnesení sp. zn. IV. ÚS 603/06).
11. Obecně je přitom Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (podobně jako u rozhodnutí v tzv. bagatelních sporech) zdrženlivý. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou. Jde například o nálezy ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821), usnesení ze dne 5. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 1078/24, ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 556/24, ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1332/23 či nedávný nález ze dne 9. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 3241/23 (body 19 a násl.).