Část ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř.
K ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. slovům "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" navrhovatel "dospívá k závěru, že tato část zákonného ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, který soud vykládá ve smyslu článku 1 a 112 odst. 1 Ústavy". Konkrétně uvádí rozpor s čl. 36 Listiny (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.) a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.), které zakotvují právo na spravedlivý proces. Podle názoru navrhovatele brání dotčená část ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. straně soudního sporu (v konkrétní cause žalovanému) seznámit se s podstatným důkazem ve věci, klást žalobci otázky a vyjádřit se k výpovědi žalobce, a tím se příčí právu na spravedlivý proces tak, jak ho garantuje čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy; dle názoru navrhovatele ve smyslu čl. 10 Ústavy by Ústavní soud měl dát přednost mezinárodní smlouvě před zákonem.
Podáním napadené ustanovení § 131 odst. 1 bylo do o. s. ř. "vráceno" zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (část první čl. I bod 173 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že soud může nařídit důkaz výslechem účastníka, jsou-li současně splněny dvě podmínky. Za prvé: nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak, a za druhé: souhlasí-li s tím účastník, který má být vyslechnut. To celé neplatí pro tzv. řízení nesporná a v řízení o rozvod manželství, která jsou ve sféře dokazování ovládána - na rozdíl od kontradiktorních řízení - vyšetřovací zásadou; v případě rozvodu proto, že jde o rozhodování specifického právního poměru.
K odmítnutí tvrzení navrhovatele o protiústavnosti ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. v části vyjádřené slovy "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" vedou Ústavní soud, jak blíže rozvedeno dále, dva zásadní argumenty. Argument první se odvíjí od klíčové zásady, dle níž sporné občanské soudní řízení vychází ze zásady projednací. Argument druhý je obsažen v důsledku plynoucím z citovaného ustanovení § 131 o. s. ř., v souladu s nímž je úspěch procesní strany podmíněn povinností tvrzení a na ni navazující povinností důkazní a jim odpovídajícími koreláty v podobě břemene tvrzení a břemene důkazního. Z této zásady potom plyne - zejména a tím spíše v situaci, kdy případně nastane procesní stav non liquet - ten důsledek, že každá procesní strana je povinna, není-li právním předpisem stanoveno jinak, dokazovat skutečnosti odpovídající znakům právní normy, která je této straně příznivá a které se dovolává. Pokud se jí to nepodaří, projeví se to tím, že je nucena strpět nepříznivé procesní důsledky v podobě neúspěchu v soudním sporu. Z takto naznačené argumentace vyplývá, že napadená část ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. vyjádřená slovy "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" není v rozporu s ústavním pořádkem, jak je rozvedeno dále [k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 364/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 27, nález č. 100; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 208/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 16]. Má-li navíc soud anebo protistrana ve sporu pochybnosti o existenci nebo totožnosti účastníka řízení, dává jí o. s. ř. k dispozici celou řadu jiných procesních prostředků, jak si totožnost účastníka ověřit - např. požadavkem na to, aby plná noc zvoleného právního zástupce byla ověřena.
Důkaz účastnickou výpovědí znalo již tradiční procesní právo a rovněž i teorie. Výslech účastníka řízení byl a je posuzován jako podpůrný důkaz, který má své místo tam, kde skutečnost, jež má být předmětem důkazního řízení, nelze prokázat provedením jiného důkazu. Zákon č. 30/2000 Sb. z této teorie vychází a bere v úvahu to, že ve sporném řízení, které je ovládáno projednací zásadou, má tento důkaz, jak již bylo uvedeno, podpůrnou povahu, a možnost prokázat jeho pomocí rozhodné skutečnosti závisí zejména na ochotě účastníka řízení ve věci vypovídat. Ve sporném řízení není proto žádný důvod k tomu, aby byl účastník řízení de facto "nucen" proti své vůli vypovídat. To, že se rozhodne nevypovídat, má případný dopad na jeho nároky, tzn. jeho tvrzení nebudou v řízení prokázána.
Výslech účastníka řízení je nezbytné rozlišovat od tvrzení účastníka, které může být součástí žaloby nebo jeho jiného podání soudu, nebo může být součástí ústního vyjádření při jednání. Proto z o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že i když účastník řízení nesouhlasí s provedením důkazu svou výpovědí, je povinen splnit svou povinnost tvrzení. Výslech účastníka řízení má sloužit k tomu, aby jeho provedením byl soud přesvědčen o pravdivosti skutkových tvrzení, které účastník řízení má zájem dokazovat. Důkaz výslechem účastníka řízení tak není určen k tomu, aby teprve při něm uváděl účastník řízení svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, naopak předpokládá, že potřebná tvrzení již byla přednesena a nyní tato tvrzení mají být prokázána. Jedná se v podstatě o poslední možnost, která účastníkovi řízení zůstává, pokud nelze jeho tvrzení prokázat jinak. Navíc o výslechu účastníka řízení by měl tedy soud rozhodnout tehdy, kdy bude přesně vědět, které skutečnosti mají být tímto důkazem prokázány. Nemělo by proto přicházet v úvahu, aby teprve výslechem účastníka řízení byla doplňována neúplná či chybějící skutková zjištění.
Proto podle názoru Ústavního soudu napadená část ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. vyjádřená slovy "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, protože právo na spravedlivý proces porušeno není, neboť v rámci tohoto spravedlivého procesu má každý právo se seznámit s každým důkazem, dokladem či tvrzením předloženým u soudu a má právo se k němu vyjádřit. Tím, že účastník řízení nedá souhlas ke svému výslechu, nejsou dotčena práva protistrany, je to pouze k tíži žalobce, který provedení svého výslechu odepřel, neboť se vystavuje riziku, že jeho tvrzení v řízení nebudou prokázána. Ústavní soud se otázkou provádění a hodnocení důkazů v civilním soudním řízení z hlediska ústavní zásady spravedlivého procesu opakovaně zabýval, srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 10. Na základě výše uvedeného se proto domnívá, že toto ustanovení není v rozporu ani s čl. 36 Listiny ani s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Účel takového důkazního prostředku je spatřován v tom, že výslechem účastníka řízení by měl soud nabýt přesvědčení o pravdivosti skutkových tvrzení, na jejichž prokázání má účastník řízení zájem.
Dikce ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. navrátila výslechu (výpovědi) účastníků tradiční místo v systému důkazních prostředků, tj. místo podpůrného prostředku, kdy nelze materiální pravdu ve sporu prokázat jinak. Část textu ustanovení ve slovech "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" pak jen jaksi zdůrazňuje psychologický aspekt této subsidiarity. Již prvorepublikoví civilní procesualisté postřehli, že "tento pramen (výpověď či výslech účastníka) není vždy nejčistší", a nabádali "používat ho jen s největší opatrností". Doporučovalo se sahat k němu až tehdy "když byly vyčerpány všechny ostatní, v tom kterém sporu vůbec po ruce jsoucí průvodní prostředky, ale nevedly k cíli, soudci nezjednaly žádoucího přesvědčení" (Hora, V.: Československé civilní právo procesní, díl I., Praha, Všehrd 1926, str. 365).
Problematickou se evidentně vždy jevila subjektivní stránka důkazního prostředku. Vyslýchaný účastník jako osoba přímo zainteresovaná na výsledku sporu nemůže - z psychologického hlediska - být totiž dokonale objektivním pramenem poznání pro soud. Z této premisy vyplynul i logicky správný právní důsledek, nemožnost sankcionovat účastníka, který poskytl nepravdivé svědectví. Přesto se civilní právo procesní nikdy nechtělo výslechu účastníka jako důkazního prostředku vzdát, neboť představoval pro soud poslední možnost, že by jistá skutečnost mohla být prokázána.
Až éra "socialistického zákonodárství", založená na odlišné koncepci materiální pravdy, postavila výslech účastníka - spíše z ideologických než doktrinárních důvodů - do jedné řady s ostatními důkazními prostředky. I v tehdy platném znění § 131 lze vysledovat, že legalita je více chtěná, než teoreticky uspokojivě zdůvodněná. Zatímco ostatní ustanovení týkající se důkazních prostředků si všímají stránky realizace dokazování použitím takových prostředků, u výslechu účastníků je stále explicitně vyjádřena možnost soudu i jen připustit provádění důkazu tímto prostředkem.
Novela o. s. ř. (zákon č. 30/2000 Sb.) srozumitelně a jasně vymezila legálními prostředky význam a postavení výslechu účastníka v procesu dokazování. Namítaná část ustanovení ve slovech "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" odráží a implikuje právě prevalenci onoho psychologického prvku, způsobilého sehrát svou roli v procesu zjišťování materiální pravdy. A proto právo tento důkazní prostředek posouvá až na samou hranici jeho přípustnosti v rámci soudního řízení tím, že rozhodnutí o nařízení tohoto důkazního prostředku ponechá v dispozici účastníka. Ani takový postup však není bezobsažný, neboť odmítnutí souhlasu účastníka se svým výslechem má svou vypovídací hodnotu a nepochybně ovlivňuje různé stránky procesu (ekonomiku řízení, spolehlivost základu pro rozhodování apod.).
Vyjdeme-li z předpokladu, že by mohl být proti vůli nařízen a proveden výslech coby "poslední a jediná záchrana" k prokázání materiální pravdy, je teoreticky diskutabilní, zda by taková výpověď mohla být určujícím kritériem pro míru jistoty umožňující soudci vydat rozhodnutí ve věci. Na druhou stranu si lze představit ze stávající dikce § 125 o. s. ř., že výslech účastníka nebude pro kontradiktorní soudní řízení upraven vůbec. Při takové představě však nelze spolehlivě dovozovat, že by byl proces spravedlivějším.
Jestliže navrhovatel tvrdí, že "souhlas účastníka s nařízením svého výslechu brání druhé straně seznámit se s podstatným důkazem ve věci, klást žalobci otázky a vyjadřovat se k výpovědi žalobce, a tím se příčí právu na spravedlivý proces", potom nezohledňuje základní materiální náplň principu "fair trial" ani význam výslechu účastníka pro zjištění materiální pravdy.
Jak již Ústavní soud několikrát ve svých nálezech judikoval, hovoří-li se o právu na spravedlivý proces, resp. o jeho obsahu, rozumí se tím "rovnost zbraní" účastníků soudního řízení, nárok na osobní účast a ústní jednání, dále právo na dodržování určitých pravidel v oblasti pořizování a hodnocení důkazů apod. (např. sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 105; vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.). Takto je chápán spravedlivý proces ústavně garantovaný čl. 36 Listiny i čl. 6 Úmluvy.
Ústavní garance spravedlivého procesu má zajistit rovnost příležitostí, nemůže však ingerovat až do problematiky důkazní nouze a jejích nepříznivých důsledků pro některou ze stran sporu. Úmluva i Listina nepochybně chrání právo vyjádřit se ke všem prováděným, tzn. již nařízeným důkazům. Jistě by bylo protiústavní, kdyby soud neumožnil účastníku seznámit se s důkazem či vyjádřit se k výpovědi svědka. To je však jiná rovina ústavní ochrany, rovina rovného zacházení s účastníky řízení. Z nastíněného pohledu je neopodstatněné očekávat, že ústavní normy budou chránit možnost nařízení podpůrného - a jak shora vysvětleno - "ne vždy nejčistšího pramene" pro zjišťování materiální pravdy. Zásada spravedlivého procesu nemůže nahrazovat odpovědnost stran za unesení břemene důkazního, a pokud zákonodárce podmínil nařízení výslechu účastníka jeho souhlasem, neučinil tak proto, aby znemožnil průchod spravedlnosti, ale přispěl k její maximální objektivitě.
Nelze přisvědčit tvrzení navrhovatele, že napadená část zákonného ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. věty první "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut" je v rozporu s ústavním pořádkem, takže není důvod tuto část ustanovení zrušit pro rozpor s čl. 36 Listiny a s čl. 6 Úmluvy.