Článek 21
1. Všechny spory vzniklé z přeprav podléhajících této Úmluvě může žalobce vést podle svého výběru, pokud je nevede u soudů smluvních států určených dohodou stran, u soudů státu, na jehož území leží:
a) hlavní kancelář odpůrce, jeho obvyklé sídlo nebo kancelář, jejímž prostřednictvím byla uzavřena přepravní smlouva, nebo
b) místo, kde došlo ke škodě, nebo
c) místo odjezdu nebo cílové místo přepravy;
u jiných soudů nemůže spor vést.
2. Je-li při vzniku sporu, na který se vztahuje odstavec 1 tohoto článku, věc projednávána u soudu, příslušného podle tohoto odstavce, nebo jestliže v takovém sporu byl tímto soudem vynesen rozsudek, nelze podat mezi týmiž stranami z téhož důvodu novou žalobu, ledaže rozhodnutí soudu, u kterého byla podána první žaloba, není vykonatelné ve státě, v němž se podává nová žaloba.
3. Stal-li se ve sporu, uvedeném v odstavci 1 tohoto článku, rozsudek, vynesený soudem jednoho ze smluvních států příslušným podle tohoto odstavce, vykonatelným v tomto státě, stává se vykonatelným i ve všech ostatních státech, jakmile byly splněny formality předepsané v příslušném státě. Přezkoumání podstaty věci je vyloučeno.
4. Ustanovení předchozího odstavce se vztahuje na rozsudky vynesené ve sporném řízení, v nepřítomnosti stran a na soudní smíry; nevztahuje se však na mezitímní rozsudky ani na soudní rozhodnutí, jimiž se při úplném nebo částečném zamítnutí žaloby ukládá žalobci kromě náhrady nákladů řízení i náhrada škody a úroků.
5. Od občanů smluvních států, kteří mají sídlo nebo kancelář v jednom z těchto států, nelze požadovat složení záruky k zajištění nákladů soudního řízení, souvisejícího s uplatněním nároků z přeprav podle této Úmluvy.