II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení
14. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu po rekapitulaci zákonodárného procesu uvedl, že základním pramenem extradičního řízení je Evropská úmluva o vydávání sjednaná 13. prosince 1957 (č. 549/1992 Sb.). Ta v čl. 19 odst. 1 stanoví možnost dožádané strany odložit předání vyžádané osoby, aby ji mohla trestně stíhat nebo na ní vykonat trest za jiný trestný čin, než pro který je žádáno vydání. Předkladatel návrhu zákona č. 539/2004 Sb. provádějícího toto ustanovení odůvodnil návrh nového ustanovení potřebami praxe s tím, že by odklad neměl znemožnit cizím orgánům ukončit jejich trestní řízení v přiměřené době. Účelem předmětného ustanovení je nalézt rovnováhu mezi plněním mezinárodních závazků na straně jedné a požadavkem na objasnění trestné činnosti a spravedlivém potrestání pachatelů těchto činů spáchaných na území České republiky na straně druhé. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Závěrem nechal na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost zákona.
15. Předseda Senátu uvedl, že nová úprava extradičního řízení byla koncipována jako téměř úplná recepce závazků České republiky z mezinárodních smluv a z právních aktů Evropské unie v dané oblasti. Předchozí právní úprava se v zásadě nelišila, avšak obešla se bez výslovného popisu odkladu vydání a možnosti dočasného předání, které byly obsaženy pouze v čl. 19 Evropské úmluvy o vydávání. Tato smluvní pravidla byla přímo prováděna, i když nebyla zákonem explicitně stanovena působnost státních orgánů k rozhodování. Městský soud v Praze v té době judikoval, že oprávnění k odložení předání vyžádané osoby je v pravomoci ministra spravedlnosti (sp. zn. 1 Nt 120/92 in Sb.NS 96, 2: 85). Proto při projednávání novely byla akcentována problematika zcela nových "evropských" právních nástrojů a univerzální úprava byla vnímána jako pouhá legislativní redakce dosavadní úpravy, která je svým dlouhodobým užíváním prověřena co do funkčnosti i ústavní konformity.
16. Uvedl, že ač to zákon nevyžaduje, lze předpokládat, že k odkladu vydání dochází po posouzení a na návrh příslušných orgánů činných v trestním řízení, které jsou na rozdíl od ministra spravedlnosti schopny navrhnout a posoudit účelnost odložení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva nepovažuje rozhodnutí ministra spravedlnosti o odložení vydání za rozhodnutí o zbavení svobody, které by představovalo odnětí věci soudu bez jeho vědomí.
17. Konstatoval, že důvodem vydávací vazby je nepochybně zabezpečit vydání samo, a proto soud není při vzetí do této vazby podle § 397 odst. 3 vázán zákonnými vazebními důvody. K vydání má totiž dojít co nejrychleji, a proto absentuje i limit maximálního trvání této vazby. Přitom pokud odklad vydání není podložen argumentem, že ukončení tuzemského trestního řízení je finalizací v zásadě skončené věci, pak se takový odklad jeví být ve zřejmém rozporu se smyslem mezinárodního závazku k extradici. Proto důvodová zpráva k § 400 odst. 1 trestního řádu uvedla, že by mělo jít o případy, kdy dobu na ukončení tuzemského trestního řízení lze odhadnout velmi přesně, a to spíše v řádu týdnů než měsíců. I zde platí, že takovému trestnímu stíhání musí být dána přednost před stíháním osob, které jsou na svobodě, jak dovodil Evropský soud pro lidská práva ve věci Wemhoff proti Německu (rozsudek č. 2122/64 ze dne 27. června 1968). Proto se klade otázka, zda se v problematických případech odkladu vydání do ciziny spíše nejedná o vady zákonnosti postupu než o rozpor právní úpravy s ústavním pořádkem. Hypoteticky lze uvažovat o tom, že rozhodnutí ministra spravedlnosti je přezkoumatelné v režimu správního soudnictví.
18. Dodal, že vydávací vazba není vazbou absolutní, ale podléhá standardním procesním garancím, a i pro ni je v souladu s Úmluvou vyžadována kontrola trvající legálnosti zbavení svobody (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Weeks proti Spojenému království č. 9787/82 ze dne 2. března 1987). Je tedy podle § 396 odst. 6 trestního řádu možné i po odložení vydání do ciziny uplatňovat periodické žádosti o propuštění a navrhovat nahrazení vazby podle § 73 nebo § 73a trestního řádu. Ze schématu Huga Grotia aut dedere aut punire přitom nelze uspokojivě dovodit absolutní zbavení svobody osoby, o jejíž vydání jde, a to bez alternativy jiného způsobu zajištění nebo alternativy očekávání vydání na svobodě (nejspíše v případech odložení vydání z důvodu dokončení tuzemského trestního stíhání), i když alternativa pobytu vyžadovaných osob na svobodě nebude příliš častou.
19. Závěrem uvedl, že Senát Parlamentu projednal předmětný návrh novely ve většinovém přesvědčení, že je v souladu ústavním pořádkem a mezinárodními závazky. Ponechal na Ústavním soudu posouzení ústavnosti napadeného ustanovení.
20. Po rozšíření návrhu předseda Poslanecké sněmovny opětovně poukázal na legislativní proces, který vyústil v přijetí zákona č. 539/2004 Sb., s tím, že institut zkráceného vydávacího řízení byl zaveden již zákonem č. 150/1997 Sb., a následná úprava § 398 odst. 6 trestního řádu byla brána jako zpřesnění, s ohledem na dosavadní problémy spojené s určováním příslušnosti soudu rozhodujícího o žádostech a stížnostech osoby ve vydávací vazbě. Poukázal přitom na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 534/06 ze dne 3. ledna 2007 (http://nalus.usoud.cz) a sp. zn. III. ÚS 383/04 (U 52/35 SbNU 615), s tím, že obligatornost vydávací vazby je projevem vůle státu dodržovat mezinárodní závazky. Poukázal rovněž na zákonné podmínky institutu zkráceného vydávacího řízení a uzavřel, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení o souladu přijatého zákona s ústavním pořádkem.
21. Předseda Senátu po rozšíření návrhu poukázal na své vyjádření k původní části návrhu s tím, že jeho poznámky jsou přiměřeně použitelné i nadále. Ve vztahu k vývodům na této poznámkové úrovni nově připustil, že zabezpečení soudního přezkumu trvání vydávací vazby prostřednictvím více méně kompetenčního ustanovení § 73b odst. 3 trestního řádu (viz normativní odkaz v § 398 odst. 6 trestního řádu) vzbuzuje pochybnosti o možnosti vyhovět navrhovatelem namítaným ústavním požadavkům. Uzavřel, že Senát projednal návrh zákona obsahující kritizované ustanovení v mezích a způsobem stanoveným Ústavou ve většinovém přesvědčení, že je v souladu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky.