I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. prosince 2005 se S. H. (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 449/2004 ze dne 9. září 2005, kterým nebyla přijata jeho nabídka peněžité záruky ve výši 100 000 Kč, nebyla přijata nabídka jeho písemného slibu a byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 To 43/2005 ze dne 4. listopadu 2005, kterým byla jeho stížnost zamítnuta. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 449/2004 Ústavní soud zjistil, že Úřední soud v Hofu (Spolková republika Německo) vydal na stěžovatele dne 8. listopadu 2004 pod sp. zn. 1 Gs 1914/04 příkaz k zatčení. Důvodem bylo obvinění, že měl v devíti případech úplatně napomoci jiným cizincům, aby v rozporu se zákonem přicestovali v období od srpna 2003 do srpna 2004 na území Spolkové republiky Německo, a to ku prospěchu více cizinců a jako člen organizované skupiny, a ve dvou případech se o totéž jednání v téže době měl pokusit. Tím se měl dopustit trestného činu podle § 92 odst. 1 číslo 1, číslo 6, § 92a odst. 1 číslo 1, číslo 2, § 92a odst. 3 a § 92b odst. 1 cizineckého zákona Spolkové republiky Německo a podle § 22, § 23, § 53 trestního zákona Spolkové republiky Německo. Byl u něj shledán útěkový důvod vazby.
3. Na základě tohoto příkazu k zatčení byl stěžovatel od 27. prosince 2004 omezen na svobodě a usnesením předsedkyně senátu Městského soudu v Praze č. j. Nt 449/2004-23 ze dne 29. prosince 2004 byl vzat do předběžné vazby. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 1 To 3/2005-97 ze dne 3. února 2005 byla jeho stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Přípisem ze dne 14. března 2005 stěžovatel souhlasil se svým vydáním k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo a tentýž souhlas zopakoval i při svém výslechu konaném u Městského soudu v Praze dne 22. dubna 2005, kdy bylo poté usnesením č. j. Nt 449/2004-217 rozhodnuto o přeměně vazby předběžné na vazbu vydávací. Dne 29. dubna 2005 navrhla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, aby ministr spravedlnosti povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo.
4. Rozhodnutím ministra spravedlnosti č. j. 2352/2004-MO-M/13 ze dne 12. května 2005 bylo jednak povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, a současně byla realizace vydání odložena do doby skončení trestního řízení, které je proti němu vedeno u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 T 93/2003, resp. do doby po skončení případného výkonu trestu odnětí svobody. O tomto rozhodnutí byl městský soud informován přípisem Ministerstva spravedlnosti doručeným dne 17. května 2005. Přípisem doručeným dne 11. srpna 2005 byl Městský soud v Praze informován o tom, že rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 12. května 2005 bylo nahrazeno rozhodnutím ministra spravedlnosti č. j. 2352/2004-MO-M/25 ze dne 5. srpna 2005, přičemž změna spočívala v úpravě spisové značky řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně na sp. zn. 6 T 93/2002. Telefaxem doručeným dne 19. září 2005 byl konečně Městský soud v Praze informován o tom, že rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 5. srpna 2005 bylo nahrazeno rozhodnutím ministra spravedlnosti č. j. 3352/2004-MO-M/31 ze dne 12. září 2005, jímž bylo odložení realizace vydání rozšířeno o dobu do skončení řízení vedeného Policií České republiky, Službou kriminální policie a vyšetřování, útvarem pro odhalování organizovaného zločinu pod ČTS: ÚOOZ-148/V7-2003-E2, resp. do doby po skončení případného výkonu trestu odnětí svobody.
5. Podáním ze dne 15. června 2005 požádal stěžovatel o propuštění z vydávací vazby a přitom nabídl peněžitou záruku ve výši 100 000 Kč a písemný slib. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. Nt 449/2004-264 ze dne 9. září 2005 nebyla přijata nabídka peněžité záruky a nabídka písemného slibu a návrh na propuštění z vydávací vazby byl zamítnut. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 1 To 43/2005-282 ze dne 4. listopadu 2005 byla stížnost stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v řízení vedeném Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 6 T 93/2002 dochází k průtahům, že v této věci figuruje třináct spoluobžalovaných, a konečné rozhodnutí lze tedy očekávat spíše v horizontu let. Ohledně nově zahájeného trestního stíhání namítá, že ohledně osmi z devíti vytýkaných skutků je stíhán ve Spolkové republice Německo v řízení, pro něž se nachází ve vydávací vazbě. Obává se proto, že může být na území obou států souběžně odsouzen pro identickou trestnou činnost. Toto trestní stíhání přitom mělo být zahájeno "jen pro jistotu", kdyby trestní stíhání ve Spolkové republice Německo bylo zmařeno. Zároveň je toho názoru, že od zahájení posledního trestního stíhání pominuly důvody vydávací vazby a paradoxně orgány Spolkové republiky Německo čekají na jeho vydání a orgány činné v trestním řízení čekají na ukončení trestního stíhání ve Spolkové republice Německo. Stěžovatel se tak již déle než rok nachází ve vazbě, aniž by v jeho řízeních nastal jakýkoliv pokrok. Setrváváním ve vydávací vazbě je mu znemožňována obhajoba v trestním řízení vedeném proti němu ve Spolkové republice Německo, přestože právě pro možnost jejího efektivního vykonávání souhlasil se svým vydáním. K samotné obavě z útěku uvádí, že se před několika lety oženil s občankou České republiky, se kterou má nyní čtyřletou dceru, o kterou se řádně stará, a nemá v úmyslu Českou republiku opustit. Přitom řízení před Okresním soudem v Děčíně probíhá již několik let, aniž by se pokusil kvůli tomu utéci.
7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze, který se jediný vyjádřil, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Má za to, že vzhledem k závažnosti trestní věci, pro kterou Spolková republika Německo o vydání žádá, je nepochybně dána obava z útěku, a tím i ze zmaření vydání. Upozorňuje, že stěžovatel s vydáním souhlasil a práva podat stížnost proti rozhodnutí o přeměně vazby předběžné na vydávací se výslovně vzdal. Pokud stěžovatel neobdržel rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým bylo povoleno vydání, je třeba, aby se obrátil přímo na Ministerstvo spravedlnosti.
8. V replice stěžovatel zdůraznil, že je nyní policejním orgánem stíhán pro identickou činnost, pro kterou se nachází ve vydávací vazbě. V té souvislosti opakovaně bezvýsledně žádal, aby proti němu policejní orgán zahájil trestní stíhání i pro další skutky, pro které je stíhán rovněž ve Spolkové republice Německo. Domnívá se, že vydávací vazba ve skutečnosti nahrazuje vazbu vyšetřovací, pro kterou však není žádný zákonný důvod, neboť vazba trvá již více než šestnáct měsíců.
9. Na výzvu Ústavního soudu ministr spravedlnosti sdělil, že s ohledem na skutečnost, že realizace vydání byla odložena z důvodu dosud pravomocně neukončeného trestního stíhání, nebylo uvažováno o žádném konkrétním časovém omezení tohoto odložení. Nedomnívá se, že by zákonná úprava byla na újmu základních práv osoby, o jejíž vydání jde, a to zejména s ohledem na skutečnost, že má právo požádat o propuštění z vydávací vazby. K odložení provedení vydání došlo s ohledem na informace o trestních řízeních, která jsou proti stěžovateli vedena v tuzemsku.
10. Na výzvu Ústavního soudu sdělil Okresní soud v Děčíně, že pod sp. zn. 6 T 93/2002 je proti stěžovateli a dalším osobám vedeno trestní řízení pro trestné činy zločinného spolčení podle § 163a odst. 1 trestního zákona a nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákona, spočívající v organizování nedovoleného převedení osob do Spolkové republiky Německo. Stěžovatel byl nepravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. listopadu 2002 pro jeden útok vytýkaného trestného činu k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Stěžovatel byl v této věci ve vazbě od 26. června 2001 do 12. listopadu 2002. O odvolání proti rozsudku doposud nebylo věcně rozhodnuto a prognóza časového průběhu dalšího řízení byla dána tímto soudem do horizontu měsíců s ohledem na to, že se jedná o trestnou činnost spáchanou ve čtyřiceti dílčích skutcích kladenou za vinu celkem patnácti osobám. Ústavní soud k tomu připomíná, že se nejedná o věcně a časově identické skutky jako ty, pro něž je stíhán ve Spolkové republice Německo.
11. Policie České republiky sdělila Ústavnímu soudu, že ve věci dalšího stíhání stěžovatele byly úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákona stěžovatelem zahájeny již dne 7. července 2003. Po zahájení trestního stíhání v srpnu 2005 byl stěžovatel vyslechnut a od února 2006 proběhly výslechy pěti osob (z toho na výpovědích dvou z nich je založen zatýkací rozkaz, pro nějž je stěžovatel ve vydávací vazbě), které musely být předvolávány opakovaně. Další úkony prováděny nebyly.
12. II. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že neexistuje důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s odkladem jeho vydání k trestnímu stíhání, o kterém podle § 400 odst. 1 trestního řádu rozhodl ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti je formálně součástí moci výkonné, tedy zcela vně moci soudní, aniž by v jeho pozici bylo možné shledat nezbytné materiální podmínky soudního orgánu. Obecné soudy přitom podle tohoto a navazujících ustanovení trestního řádu nezkoumají oprávněnost trvání omezení osobní svobody vydávací vazbou z jiných důvodů, než je existence důvodu vydání. V neposlední řadě není v podústavním právu obecně u vydávací vazby, tedy ani v případě odložení vydání, stanovena maximální možná délka trvání této vazby, jako je tomu v případě vazby podle § 67 a násl. trestního řádu. II. senát Ústavního soudu proto dospěl k závěru, že ustanovení § 400 odst. 1 trestního řádu evidentně stojí v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
13. Následně dospěl II. senát k závěru, že zákonné meze soudního přezkumu ve zkráceném vydávacím řízení k žádosti o propuštění z vazby na svobodu, které vylučují mimo jiné i přezkum všech rozhodnutí navazujících na rozhodnutí o vzetí do vazby podle § 398 odst. 5 trestního řádu, tedy včetně rozhodnutí o odkladu vydání podle § 400 odst. 1 trestního řádu, jsou výslovně zakotveny v § 398 odst. 6 trestního řádu. Proto rozšířil návrh i o návrh na zrušení § 398 odst. 6 trestního řádu.