II.
Plénum Ústavního soudu dospělo k názoru, že návrh na zrušení § 871 odst. 1 občanského zákoníku byl podán včas. Rozhodné je, zda navrhovatelky podaly návrh na zrušení zákona jako první procesní úkon (ve smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti (§ 145 odst. 1 cit. zákona per analogiam). Tím se stěžovatelkám, jež podaly ústavní stížnost Ústavnímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky (který o ní nerozhodl), umožňuje v souladu s § 148 odst. 1 cit. zákona, aby použily ustanovení § 74 tohoto předpisu a aby v přiměřené lhůtě podaly návrh na zrušení zákona. Zákon č. 182/1993 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. 7. 1993 a v souzené věci byl návrh na zrušení § 871 odst. 1 občanského zákoníku podán na poštu dne 30. 8. 1993. Uvedenou 60 denní lhůtu považuje Ústavní soud za lhůtu procesní, neboť zákon č. 182/1993 Sb. - jenž ji upravuje - je procesním předpisem, který v případě opožděného podání návrhu přikazuje návrh odmítnout, zatímco v případě nedodržení lhůty hmotněprávní by bylo třeba podle obecných zásad návrh věcně zamítnout. Lhůta k podání návrhu na zrušení zákona byla tedy v souzené věci zachována.
V této otázce se Ústavní soud neopřel o argumentaci části nové odborné literatury, která se zabývá povahou lhůty 60 dnů k podání ústavní stížnosti (normované v ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a jež dovozuje, že jde o lhůtu hmotněprávní, neboť řízení je zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu (§ 27 odst. 2 zákona). Pro úplnost se poznamenává, že v souzené věci nejde o lhůtu k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 2 cit. zákona, nýbrž o lhůtu k podání návrhu na zrušení zákona ve smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb., a to ve zmíněném specifickém případě, kdy Ústavní soud použil ustanovení § 145 odst. 1 tohoto předpisu toliko analogicky.