A. 16. Relativní teplota vznícení tuhých látek
1 Metoda
1.1 Úvod
Tato zkouška není určená pro látky výbušné a látky, které se spontánně vznítí při kontaktu se vzduchem a teplotě okolí.
Účelem této zkoušky je poskytnout předběžnou informaci o samovolné vznětlivosti tuhých látek za zvýšených teplot (1.6.3).
Pokud teplo uvolňované buď reakcí látky s kyslíkem, nebo exotermním rozkladem není dostatečně rychle odváděno do okolí, nastává samozahřívání látky, které může vést až k jejímu vznícení.
Zkušební postup je užitečný jako předběžná informativní zkouška pro tuhé látky. Z hlediska komplexní povahy vznícení a hoření tuhých látek se teplota vznícení stanovená podle této metody používá pouze ke srovnávacím účelům.
1.2 Definice a jednotky
Teplota vznícení podle této metody je minimální teplota bezprostředního okolí látky vyjádřená ve °C, při které se určité množství látky vznítí za definovaných podmínek.
1.3 Referenční látka
Není určena.
1.4 Princip metody
Určité množství vzorku látky (1.6.3) je při zkoušce vloženo do pícky za pokojové teploty. Zaznamenává se křivka teplota - čas vztahující se na podmínky ve středu zkušebního vzorku, zatímco teplota pícky se zvyšuje do 400°C nebo na teplotu bodu tání vzorku (pokud je nižší), a to rychlostí 0,5°C.min-1. Pro účely této zkoušky se za relativní teplotu vznícení látky považuje teplota pícky, při které teplota zkušebního vzorku dosáhne samozahříváním 400°C.
1.5 Kvalitativní kritéria
Nejsou určena.
1.6 Popis metody
Zkouška je podrobně popsána v NF T 20-036 Chemické výrobky pro průmyslové použití - Stanovení relativní teploty vznícení tuhých látek.
1.6.1 Zkušební zařízení
1.6.1.1 Pícka
Laboratorní pícka o obsahu přibližně 2 dm3 je vybavena programovatelnou regulací teploty, pojistným přetlakovým zařízením a přirozenou cirkulací vzduchu. Aby se předešlo potenciálnímu nebezpečí výbuchu, musí se zabránit kontaktu všech rozkladných plynů s elektrickými topnými elementy.
1.6.1.2 Krychle z drátěného pletiva
Podle šablony (obrázek č. 3) se vystřihne z nerezového drátěného pletiva o velikosti otvorů 0,045 mm tvar, který se následně složí do formy nahoře otevřené krychle s délkou strany 20 mm a ta se zajistí drátkem.
1.6.1.3 Termočlánky
Použijí se termočlánky vhodného typu.
1.6.1.4 Zapisovač
Použije se vhodný dvoukanálový zapisovač s kalibrací od 0°C do 600°C nebo tomu odpovídajícímu napětí.
1.6.2 Zkušební podmínky
Látky se zkouší v takovém stavu, v jakém jsou ke zkoušce dodány.
1.6.3 Provedení zkoušky
Drátěná zkušební krychle se naplní zkoušenou látkou. Jemně se poklepe a přidá se tolik látky, až je krychle zcela naplněna. Poté se upevní do středu pícky při pokojové teplotě. Jeden termočlánek se umístí do středu zkušební krychle a další mezi krychli a stěnu pícky k záznamu její teploty.
Teploty pícky a vzorku se plynule zaznamenávají. Teplota pícky se plynule zvyšuje rychlostí 0,5°C.min-1 až do teploty 400°C nebo do teploty tání vzorku (pokud je nižší). Když se látka vznítí, teplota vzorku vykáže velmi prudký nárůst nad teplotou pícky.
2 Údaje
Pro hodnocení je důležitá a potřebná teplota pícky, při které teplota zkušebního vzorku dosáhne samozahříváním 400°C (obrázek č. 4).
3 Protokol o zkoušce a interpretace výsledků
Protokol o zkoušce obsahuje následující známé údaje:
- popis zkoušené látky,
- odkaz na použitou zkušební metodu a na každou možnou odchylku od stanoveného zkušebního postupu,
- datum zkoušky,
- výsledky měření včetně křivky teplota - čas,
- všechny další poznámky, které jsou důležité a potřebné pro interpretaci výsledků.
Obrázek č. 3
Šablona 20 mm zkušební krychle
Obrázek č. 4
Typická křivka závislosti teploty na čase
Obrázky č. 3 a 4