III.
Argumentace navrhovatele
6. Dospěl-li Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 (N 129/86 SbNU 205) k závěru, že finanční náhrada vyplácená podle zákona o půdě může být podle okolností přiměřeně zvýšena, nastolil tím podle Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky, zejména: jakým způsobem přiměřenosti náhrady dosáhnout; zda se má stát základem jejího určení jiný cenový předpis; zda není založeno nerovné postavení mezi oprávněnými osobami, které obdržely náhradu podle doslovného výkladu § 28a zákona o půdě, a těmi, jimž by měla náležet náhrada podle cen aktuálních.
7. Nejvyšší soud má předně za to, že prosté znění výše citovaných ustanovení zákona o půdě neumožňuje dovodit závěr o nároku na peněžitou náhradu ve výši přesahující ocenění stanovené podle vyhlášky. Dovození práva na náhradu přesahující ocenění ke dni účinnosti zákona o půdě je možné nikoli výkladem, nýbrž soudcovským dotvořením právním úpravy, konkrétně použitím analogie, tedy konstruováním normy zakládající nárok na peněžité plnění praeter legem ("vedle zákona"). Nejvyšší soud si je vědom, že moderní právní metodologie obecně připouští takový postup soudcovského dotvoření právní normy. A proto přestože nemá dovození nároku na náhradu v ústavně souladné výši oporu ve znění § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě ani při jejich nejširším možném jazykovém výkladu, není to nepřekonatelnou překážkou dotvoření relevantních norem v zájmu ústavně chráněných hodnot.
8. Dle Nejvyššího soudu však nelze přehlédnout, že soudní uvážení je u výše peněžité náhrady příliš široké. Nedostatečná právní determinovanost výpočtu spravedlivé náhrady má za následek, že ji soudní praxe při přiznávání částek oprávněným osobám znatelně variuje. Nejvyšší soud připouští, že postupem času snad bude judikatura vrcholných soudů schopna rámcově vymezit žádoucí interval, v němž by se přiznávané náhrady měly pohybovat. Je však přesvědčen, že takové vymezení nenáleží moci soudní, nýbrž zákonodárné. Realizace majetkových restitucí je sice dobrodiním státu, ale soudy se při oceňování nároků jdoucích nad rámec § 28a zákona o půdě ocitají v prostoru mimoprávním (politickém) a nemají k řešení otázky spolehlivé právní nástroje vedoucí k dostatečně určitému výsledku. Zrušení napadeného ustanovení by sice obtíž plynoucí z ocitnutí se v mimoprávním prostoru neodstranilo, ale mohlo by být impulzem pro zákonodárce, aby se pokusil řešenou problematiku uchopit novým, ústavně souladným způsobem.
9. K návrhu na zrušení napadeného ustanovení vedla Nejvyšší soud snaha o zachování konzistence judikatury v restitučních věcech. Vytváření restitučních skutkových podstat, stanovování míry vydávání majetku a poskytování náhrady za majetek nevydaný mají být výsostnými úkoly moci zákonodárné (případně výkonné), nikoli soudní, jíž nepřísluší překračovat zákonem stanovené hranice zmírnění majetkových křivd, měnit rozsah vydávaného majetku a uzpůsobovat politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd vlastním představám o žádoucí míře kompenzace. Výše naznačený postup dotvoření v tomto případě rozhodné normy je v rozporu se zásadou důsledného respektu soudů k zákonným mezím restitučního procesu. V případě zrušení napadeného ustanovení by oprávněným osobám náleželo právo na náhradu ve výši "ceny odňatého pozemku" bez omezení částkami vyplývajícími z cenových předpisů účinných k 24. 6. 1991.
10. Dále byl Nejvyšší soud veden k návrhu skutečností konstatovanou i v nálezu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 35/17 (N 112/89 SbNU 655; 135/2018 Sb.), a sice, že nebude-li k judikaturou prosazovanému postupu oceňování pozemků úřad nucen vykonatelným soudním rozhodnutím, bude mít patrně při platném znění § 28a zákona o půdě za to, že není oprávněn poskytovat oprávněným osobám "dobrovolně" adekvátní finanční náhradu. Jakkoli může být striktní postup podle platného znění napadeného ustanovení a § 28a zákona o půdě shledáván ústavněprávně neudržitelným, vcelku pochopitelně vyplývá z jeho textu. Ačkoli je situace, v níž úřad poskytuje náhrady v ústavně souladné výši až po pravomocném soudním rozhodnutí k tomuto plnění na jednu stranu pochopitelná, je současně nespravedlivá vůči oprávněným osobám, které nutí vynakládat čas a prostředky na vedení sporu se státem, jehož se bylo možné vyvarovat. Situace taktéž zatěžuje soudní soustavu velkým množstvím případů, jež by při ústavně konformním znění právní úpravy mohly být řešeny mimosoudně.