II.
Vyjádření účastníků řízení, stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů, archivů a ústavů
8. Ústavní soud si ve smyslu § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení - Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, stanovisko vlády České republiky (dále také jen "vláda"), veřejné ochránkyně práv a Úřadu pro ochranu osobních údajů.
9. Předseda Poslanecké sněmovny ve svém vyjádření uvedl, že návrh zákona předložila vláda Poslanecké sněmovně dne 11. srpna 2003 a bylo mu přiděleno číslo sněmovního tisku 428. Návrh zákona projednala Poslanecká sněmovna ve třech čteních. Třetí čtení návrhu zákona proběhlo na 31. schůzi Poslanecké sněmovny dne 11. května 2004. Návrh zákona byl schválen ve znění komplexního pozměňovacího návrhu výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí, upraveného dalšími pozměňovacími návrhy. V závěrečném hlasování č. 123 o návrhu zákona hlasovalo z přítomných 173 poslanců pro návrh zákona 116 poslanců, proti návrhu hlasovalo 49 poslanců. Návrh zákona vrátil Poslanecké sněmovně Senát s pozměňovacími návrhy. Vrácený návrh zákona poté projednala Poslanecká sněmovna dne 30. června 2004 na své 33. schůzi. V hlasování č. 272 hlasovalo z přítomných 182 poslanců pro návrh zákona 109 poslanců, proti návrhu hlasovalo 15 poslanců. Poslanecká sněmovna schválila návrh zákona ve znění schváleném Senátem. Zákon byl doručen prezidentovi republiky k podepsání dne 21. července 2004. Prezident republiky zákon podepsal dne 27. července 2004. Zákon byl po podpisu předsedy vlády vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 23. září 2004 jako zákon č. 499/2004 Sb. Předseda Poslanecké sněmovny závěrem konstatoval, že s návrhem zákona vyslovily ústavně předepsaným postupem souhlas obě komory Parlamentu, zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Je věcí Ústavního soudu, aby o návrhu Nejvyššího soudu rozhodl.
10. Předseda Senátu uvedl, že návrh zákona byl Senátu postoupen dne 20. května 2004. Organizační výbor Senátu tento návrh jako senátní tisk č. 367 (ve 4. funkčním období) přikázal k projednání výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí (garanční výbor) a dále též výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí usnesením č. 90 (senátní tisk č. 367/1) ze dne 2. června 2004 doporučil Senátu návrh zákona vrátit Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice usnesením č. 209 (senátní tisk č. 367/2) ze dne 3. června 2004 rovněž doporučil Senátu návrh zákona vrátit Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Plénum Senátu návrh zákona projednalo na své 16. schůzi 4. funkčního období dne 10. června 2004 a přijalo usnesení č. 467, kterým návrh zákona vrátilo Poslanecké sněmovně ve znění přijatých pozměňovacích návrhů. Pro usnesení hlasovalo 49 senátorů z 51 přítomných a 1 senátor byl proti. Jeden z přijatých pozměňovacích návrhů se týkal napadeného ustanovení § 37 odst. 6, šlo však pouze o formulační upřesnění spočívající v nahrazení slova "zveřejněny" slovy "veřejně přístupné". V žádném z diskuzních příspěvků, které byly v průběhu jednání Senátu k obsahu návrhu zákona předneseny, nezaznělo zpochybnění ústavnosti napadeného ustanovení § 37 odst. 6. Zákonem č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, v jeho části třetí v § 24 bylo napadené ustanovení § 37 odst. 6 s účinností od 1. srpna 2008 novelizováno tak, že slova "bývalé Státní bezpečnosti" byla nahrazena slovy "bezpečnostních složek podle zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek". Návrh zákona byl Senátu postoupen dne 15. května 2007. Organizační výbor Senátu tento návrh jako senátní tisk č. 62 (v 6. funkčním období) přikázal k projednání výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice (garanční výbor) a dále též ústavně-právnímu výboru a výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Všechny výbory, jimž byl návrh zákona přikázán k projednání, doporučily Senátu, aby návrh zákona schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice tak učinil svým usnesením č. 50 (senátní tisk č. 62/1) ze dne 30. května 2007, ústavně-právní výbor svým usnesením č. 20 (senátní tisk č. 62/2) ze dne 30. května 2007 a výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost svým usnesením č. 68 (senátní tisk č. 62/3) ze dne 6. června 2007. Plénum Senátu návrh zákona projednalo na své 6. schůzi 6. funkčního období dne 8. června 2007 a přijalo usnesení č. 152, kterým byl návrh zákona schválen ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Pro toto usnesení hlasovalo 46 senátorů z 50 přítomných a proti byli 3 senátoři. V žádném z diskuzních příspěvků, které byly v průběhu jednání Senátu k obsahu návrhu zákona předneseny, nezaznělo zpochybnění ústavnosti napadeného ustanovení § 37 odst. 6. Předseda Senátu ve svém vyjádření dále konstatuje legislativní změny dotčeného ustanovení, ke kterým došlo následně zákonem č. 190/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, zákonem č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o základních registrech, zákonem č. 167/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Také předseda Senátu vyslovil své přesvědčení, že je plně na Ústavním soudu, aby návrh na vyslovení protiústavnosti napadeného zákonného ustanovení posoudil a ve věci rozhodl.
11. Vláda České republiky na svém jednání dne 20. srpna 2015 projednala materiál "Vyjádření vlády České republiky k návrhu Nejvyššího soudu České republiky na vyslovení protiústavnosti § 37 odst. 6 zákona o archivnictví, vedenému pod spisovou značkou Pl. ÚS 3/14" a přijala k němu usnesení č. 682, kterým schválila svůj vstup do uvedeného řízení, přijala vyjádření k předmětnému návrhu a pověřila ministra vnitra zastupováním vlády v předmětném řízení před Ústavním soudem.
12. Vláda v předloženém vyjádření předeslala, že účelem předmětného ustanovení je umožnit studovat bez omezení většinu archivních fondů vzniklých z činnosti bývalých bezpečnostních složek, soudů a prokuratur komunistického režimu a dozvědět se co nejvíce z praxe komunistického režimu při potlačování lidských i politických práv a svobod, vykonávané prostřednictvím represivních orgánů totalitního státu v období let 1948 až 1990, a dále i archiválie vzniklé z činnosti orgánů německé okupační správy v letech 1938 až 1945. Úprava obsažená v napadeném ustanovení je tedy odrazem snahy zákonodárce o vyrovnání se s následky totalitních a autoritativních režimů 20. století. Napadené ustanovení tak zastává důležitou úlohu v odkrývání totalitní minulosti prostřednictvím studia archivních fondů vzniklých z činnosti bývalých bezpečnostních složek a dalších orgánů totalitních režimů působících na území České republiky, což umožňuje vědecké obci, ale i široké veřejnosti dozvědět se co nejvíce z praxe těchto režimů při potlačování lidských i politických práv a svobod. Vláda má za to, že vyslovením protiústavnosti napadeného ustanovení by se zásadně omezilo nebo dokonce zastavilo zpřístupnění dochovaných materiálů dokládajících činnost konkrétních osob reprezentujících nebo spolupracujících s totalitními režimy, čímž by byl v důsledku popřen smysl, který zákonodárce sledoval přijetím zákona č. 181/2007 Sb., s nímž napadené ustanovení úzce souvisí. Nastala by tak situace, kdy do archiválií obsahujících osobní údaje žijící osoby bude moci být nahlíženo jen tehdy, nevznesla-li tato osoba do 30 dnů ode dne doručení vyrozumění o podané žádosti o nahlížení do archiválií písemně námitky, v případě citlivých osobních údajů pak bude nutný předchozí písemný souhlas této osoby s nahlížením. Na archiválie vzniklé z činnosti orgánů uvedených v napadeném ustanovení by se nadto vztahovalo rovněž omezení přístupnosti podle § 37 odst. 1 zákona o archivnictví, tj. tyto dokumenty by mohly být zveřejněny až 30 let poté, co byly převzaty jako archiválie (nebyly-li by do té doby zveřejněny). To by s ohledem na převažující dobu jejich výběru, k němuž došlo v mnoha případech až v souvislosti se vznikem Ústavu pro studium totalitních režimů v roce 2007, znamenalo znepřístupnění do doby, kdy od pádu nejpozdějšího relevantního totalitního režimu, režimu komunistického, uplyne téměř 50 let a kdy již, na rozdíl od současnosti, patrně skutečně nebude existovat taková společenská potřeba informovat a varovat společnost. Vláda je přesvědčena, že zákonodárcem zvolená forma a způsob zpřístupnění archiválií dokládajících činnost totalitních režimů, resp. omezení práva na informační sebeurčení vyplývající z dikce napadeného ustanovení, sleduje ústavně aprobovaný účel, kterým je umožnit poznání historických pramenů a dalších svědectví o činnosti zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii. Neomezené, resp. "necenzurované" zpřístupnění historických pramenů a dalších svědectví o činnosti uvedených zločinných organizací vláda považuje za nezbytné nejen k objektivnímu popsání jejich zločinů, pojmenování organizátorů a vykonavatelů, ale i k následnému vzdělávání občanů o těchto tématech a k upevňování demokratických tradic, rozvoji občanské společnosti a v neposlední řadě i k naplňování ideálu spravedlnosti.
13. Podáním ze dne 29. 7. 2015 informovala veřejná ochránkyně práv Ústavní soud o svém rozhodnutí nevyužít svého práva vstoupit do řízení.
14. Předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů, na kterou se Ústavní soud obrátil se žádostí o stanovisko, ve svém vyjádření upozorňuje na nutnost rozlišovat mezi dvěma zákonem předpokládanými způsoby zpracování osobních údajů, a to zpřístupněním (poskytnutí dokumentů na základě individualizované žádosti) a zveřejněním osobních údajů. Pokud zákon o archivnictví používá termín "nahlížení", rozumí se tím "poskytnutí či zpřístupnění na žádost" a nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo být bez dalšího podřazeno pod široce významový pojem "zveřejnění". Z tohoto pohledu je dle Úřadu pro ochranu osobních údajů zkratkovitá a vnitřně rozporná argumentace navrhovatele, pokud je zmiňována "potřeba informovat ... veřejnost za cenu poskytnutí všech citlivých údajů" nebo "zásah provedený v souladu se zákonem (tj. zveřejnění citlivých osobních údajů v rámci zpřístupnění ...)". Zákon o archivnictví upravuje v § 34 a násl. nahlížení do archiválií a pořizování opisů, výpisů a kopií z nich v zásadě na žádost a za dodržení zákonných podmínek, čímž jsou nastaveny limity prostředků a způsobů tohoto zpřístupňování osobních údajů, mj. v intencích ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Úřad pro ochranu osobních údajů poukazuje na skutečnost, že nutnost rozlišovat mezi výše uvedenými způsoby zpracování osobních údajů rovněž vyplývá ze zákonné povinnosti vymezit motiv a cíl zpracování a v souladu s ním nastavit všechny potřebné parametry zpracování, jak je stanoveno v § 5 odst. 1 a násl. zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 101/2000 Sb."). Poskytování (individualizované zpřístupňování) osobních údajů podle zvláštních zákonů totiž většinou nezahrnuje a nepředvídá různé navazující formy zpracování osobních údajů - tak je tomu i v případě zákona o archivnictví. S dokumenty získanými v rámci nahlížení pracují badatelé různým, kreativním způsobem - odpovědnost za další nakládání s informacemi však zákon o archivnictví ani jiný přímo související předpis neupravuje a je zde primárně dána odpovědnost badatele, který musí podle § 10 zákona č. 101/2000 Sb. respektovat soukromí subjektu údajů a dbát, aby zpracováním nebylo zasaženo do soukromého a osobního života subjektu údajů. Úřad pro ochranu osobních údajů upozorňuje, že v daném případě je za zásah do soukromí považováno nikoliv zveřejnění, ale již zákonné zpřístupnění údajů pro určitou zvláštní skupinu archiválií z období před rokem 1990; přitom z popisu případu vyplývá, že v dané věci nedošlo ke zveřejnění údajů dotčené osoby, neboť od dalšího zpracování, které by bylo zjevně invazivní do soukromí, bylo upuštěno. Úřad pro ochranu osobních údajů uvádí, že z pohledu ochrany osobních údajů je proces zpřístupnění dokumentů se vztahem k minulosti zpracováním osobních údajů se specifickým účelem, které je požadováno s ohledem na významný společenský zájem na vyrovnání se s minulostí. V tomto procesu hrají zásadní roli konkrétní informace o různých osobách, aktérech života a rozhodování v totalitním režimu. Mnohé osobní údaje byly represivními složkami totalitního státu z politických důvodů shromažďovány a zpracovávány metodami neslučitelnými se zásadami právního státu, mají tak osobitý charakter a jsou klíčové a v každém detailu nezbytné k poznání minulosti. V čase klesá citlivost a zneužitelnost archivních materiálů, a tím se také snižuje riziko zásahů do soukromí dotčených osob. Skutečnost, že řadu informací nelze nejen pro časový odstup, ale i kvůli dobovým metodám práce spolehlivě ověřit či vyvrátit, vyvažuje demokratický právní režim, v němž je s dokumenty a údaji z totalitního režimu zacházeno zásadně odlišně od aktuálních osobních údajů občanů zpracovávaných dnes veřejnou správou. To se týká i údajů o odsouzení, na které je dnes nutno v případě politických a zpolitizovaných trestných činů nahlížet optikou rehabilitačních zákonů; taková informace pak nemá hodnotu obdobnou výpisu z Rejstříku trestů. Úřad pro ochranu osobních údajů sleduje, jak archivy při poskytování přístupu individuálním zájemcům k archiváliím dbají ochrany práva na soukromí dotčených osob. Ve zpřístupnění údajů z doby totalitního režimu individuálním žadatelům přitom nelze automaticky spatřovat zásah do soukromí dotčených osob.
15. V dalších dvou stanoviscích pak Úřad pro ochranu osobních údajů jednak vyjádřil své hodnocení nové unijní úpravy zpracování osobních údajů [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) - dále též jen "Nařízení"] ponechávající prostor členským státům Evropské unie ke zmírnění ochrany v oblasti archivnictví oproti standardům její regulace v jiných oblastech, jednak doložil úroveň své dozorové činnosti několika rozhodnutími o uložení sankcí v případech porušení zákona č. 101/2000 Sb. a rozsudkem správního soudu o přezkumu jednoho z nich, jenž bude přiblížen níže v oddílu VIII.
16. K návrhu spontánně zaslal prostřednictvím své ředitelky rozsáhlé vyjádření Národní archiv, který není účastníkem řízení, a proto jeho vyjádření Ústavní soud pouze vzal na vědomí. Národní archiv v něm vyslovil přesvědčení, že pokud Ústavní soud napadené ustanovení zruší, zásadně tím ovlivní činnost všech veřejných archivů a zároveň fakticky znemožní bádání v novodobých historických pramenech. Archivům totiž nezbude než žádat o souhlas všechny v archiváliích uvedené osoby, případně provádět anonymizaci všech osobních údajů. Taková činnost je však finančně, personálně i organizačně natolik náročná, že ji archivy nebudou schopny v reálném čase zvládat. Dotčené fondy se pro veřejnost fakticky stanou nepřístupnými a jejich badatelské (odborné i laické) využití nebude možné. Národní archiv dále uvedl, že na základě právní věci, která vyústila v zahájení řízení o vyslovení protiústavnosti napadeného ustanovení, přistoupily archivy k předběžné srovnávací analýze činností souvisejících se zpřístupňováním archivních materiálů z archivních fondů. Pro tyto účely byl v Národním archivu a ve Státním oblastním archivu v Praze popsán interní postup přípravy archivního materiálu pro badatele z uvedených fondů a varianta tohoto postupu v případě zrušení napadeného ustanovení. V této variantě Národní archiv pracoval s možností případné anonymizace osobních údajů, která sice ze zákona o archivnictví přímo nevyplývá, lze ji nicméně akceptovat jako možné řešení s přihlédnutím k požadavku případného změkčení tvrdosti zákona, který by jinak předpokládal nepředložení a znepřístupnění archivního materiálu zcela. Po konzultaci s historiky a odborníky na soudobé dějiny, kteří v těchto fondech často bádají, bylo zjištěno, že udržení zpřístupnění archivních materiálů by si vyžádalo i při enormním nasazení zatím neznámého počtu nových pracovních sil výrazné prodloužení doby přípravy archivního materiálu do badatelny. Národní archiv taktéž poukazuje na zvýšení nákladů spojených s anonymizací údajů, zejména nákladů na kopírování archiválií. V neposlední řadě by v případě rozsáhlejších anonymizačních prací ze strany archivu měla být řešena otázka uložení anonymizovaných kopií. Národní archiv poté, co poukazuje na úskalí, která mu působí zákon č. 499/2004 Sb. z etického i provozního hlediska již dnes, zdůrazňuje, že faktické uzavření podstatné části fondů českého národního archivního dědictví jako nevyhnutelná konsekvence by se stavělo proti konceptu otevřené společnosti, která je připravena vyrovnávat se odpovědně se svojí minulostí a s pomocí této reflexe kriticky hodnotit vlastní přítomnost. Závěrem Národní archiv upozorňuje, že za roky svobodného bádání v novodobých archivních fondech nenastal v České republice případ, kdy by jednotlivec uplatňoval v této souvislosti své právo na ochranu osobnosti s tím, že by uspěl s žalobou na úhradu nemajetkové újmy. To je též výrazem určité "slušnosti" badatelů, jejich vnitřního taktu a etiky zpracování získaných informací. S tímto textem vyjádřili souhlas a připojili své podpisy ředitelé Státního oblastního archivu v Praze, Státního oblastního archivu v Plzni, Státního oblastního archivu v Litoměřicích, Státního oblastního archivu v Zámrsku, Státního oblastního archivu v Třeboni, Moravského zemského archivu v Brně, Zemského archivu v Opavě, Archivu hlavního města Prahy, Archivu města Plzně a Archivu města Ústí nad Labem.
17. Ústavnímu soudu spontánně zaslaly své společné vyjádření také Archiv bezpečnostních složek, Ústav pro studium totalitních režimů, Ústav pro soudobé dějiny a Historický ústav Akademie věd České republiky (dále jen "ústavy"). Ve svém vyjádření upozorňují, že předkládání archiválií badatelům by v případě zrušení napadeného ustanovení bylo velmi komplikované. Nejprve by všechny archiválie musely být předem pročteny a musely by být vyselektovány osoby, k nimž se uvádí pouze osobní údaje, a osoby, k nimž se uvádí citlivé osobní údaje. Následně by musely být obeslány registry se žádostí o zjištění, zda - a pokud ano, tak kde - daná osoba žije. Žijící osoby s osobními údaji by pak byly kontaktovány pravděpodobně prostřednictvím úřední desky (pokud by to bylo možné) a čekalo by se, zda v zákonné lhůtě vyjádří nesouhlas, u žijících osob s citlivými osobními údaji by bylo nutno čekat na výslovný písemný souhlas. Protože drtivá většina archiválií obsahuje údaje k desítkám (a v případě např. rozsáhlých objektových svazků až stovkám) osob, nelze předpokládat, že by se zpřístupněním svých údajů souhlasily všechny. Z toho důvodu by muselo být přikročeno k anonymizaci, tj. digitalizaci či pořízení analogových kopií archiválie a začernění údajů, s jejichž zpřístupněním byl vysloven nesouhlas nebo nebyl vyjádřen písemný souhlas. Odborní archiváři, kteří řadu let studovali, aby mohli vykonávat svoje povolání, by byli degradováni na technické pracovníky trávící místo zpracovávání fondů svoji pracovní dobu kopírováním archiválií a jejich začerňováním. Ke značnému administrativnímu zatížení, které by takový postup přinesl a na něž nemá nejen Archiv bezpečnostních složek, ale ani jiné archivy absolutně personální kapacity, přistupuje navíc několik problematických bodů, a to neúplnost registrů, zatížení Odboru správních činností Ministerstva vnitra, identifikace a vyhledávání osob s cizí státní příslušností. Je také rozporován v návrhu vyslovený závěr, že archiválie anonymizací osobních a citlivých osobních údajů neztratí vypovídací hodnotu o praxi komunistického režimu. Takovéto "odlidštění dějin" by vedlo dle ústavů k hrubému zkreslení a nepochopení souvislostí, neboť právě znalost osobních vazeb umožňuje poznání příběhů protikomunistického odboje a odporu. Za dobu trvání současné právní úpravy, podle které jsou veškeré písemnosti bývalé Státní bezpečnosti a dalších původců přístupné všem zájemcům takřka bez jakéhokoliv omezení, byly tisícům badatelů v celé republice zpřístupněny statisíce archiválií, které si mohli zdarma nafotit digitálními fotoaparáty, popř. si odnést jejich digitalizované kopie. Za této situace je pro archivy nemožné zjistit, které archiválie (a tedy které osobní a citlivé osobní údaje) již byly zpřístupněny a tím pádem jejich ochrana pozbývá smysl. Současně je upozorňováno, že - až na výjimečné případy - nedošlo k závažnějšímu zneužití těchto údajů nebo ústavům o takovém zneužití není nic známo. V této souvislosti je namítáno, že napadené ustanovení neumožňuje badateli šířit a zveřejnit cokoliv, co se dočetl v archiváliích předložených k nahlédnutí. V badatelském listu, který každý badatel vyplňuje a podepisuje, je výslovně uvedeno, že si je v souladu s příslušnou právní úpravou plně vědom své osobní odpovědnosti za nakládání s informacemi, jež získal nahlížením do archiválií. Závěrem ústavy konstatují, že zrušení napadeného ustanovení by bylo krokem zpět, který by těžce zasáhl jak naše archivnictví, tak celou moderní českou historiografii, kterou by v konečném důsledku poškodil také v mezinárodní konkurenci, kdy by čeští historici na některá ve světě aktuální témata nebyli schopni reagovat prostě proto, že zdroje bádání budou uzavřeny, a nemohly by vzniknout některé základní monografie a syntézy vztahující se např. k mimořádným lidovým soudům ani by nemohly být dokončeny grantové projekty z oblasti moderních dějin.
18. Další vyjádření, které vzal Ústavní soud pouze na vědomí, spontánně poskytla Post Bellum, o. p. s., se sídlem Sněmovní 174/7, Praha 1, dle svých slov nevládní a nezisková organizace, jež dokumentuje vzpomínky pamětníků důležitých historických fenoménů 20. století. Post Bellum, o. p. s., namítá, že Nejvyšší soud nebyl k podání návrhu na zrušení § 37 odst. 11 (tak bylo původně navrhovatelem označeno napadené ustanovení) zákona o archivnictví aktivně legitimován, zejména proto, že z rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 66 C 109/2011-187 a navazujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 28/2012-202 vyplývá, že újma, která byla v řízení tvrzena a prokazována listinnými důkazy, nebyla újmou v příčinné souvislosti se zpřístupněním svazku Archivem bezpečnostních složek, nýbrž s tím, že osoba, která od Archivu bezpečnostních složek získala citlivé údaje o dovolateli, s nimi nakládala dále, aniž by k tomu měla od dovolatele souhlas. Výsledek řízení před Ústavním soudem by tak na řízení před obecnými soudy neměl žádný vliv. Ve věci samé Post Bellum, o. p. s., zdůrazňuje, že napadené ustanovení zasahuje do práva na ochranu soukromí způsobem konformním s požadavky Úmluvy i Listiny, tj. v legitimním veřejném zájmu, na základě zákona a v souladu s požadavkem přiměřenosti, a to mj. s přihlédnutím ke skutečnosti, že ochrana práva na soukromí je v české legislativě dostatečně zajištěna jinými účinnými právními instrumenty (ochrana osobnosti apod.). Post Bellum, o. p. s., ve svém podání rozsáhle podrobila kolizi zmíněných práv testu proporcionality a dospěla k závěru, že napadené ustanovení splňuje všechna kritéria testu proporcionality, tedy kritérium vhodnosti, potřebnosti i kritérium proporcionality v užším smyslu. Post Bellum, o. p. s., dále uvádí, že zrušení napadeného ustanovení by v praxi utlumilo a částečně znemožnilo badatelskou činnost, a tím ochromilo nejen vědeckou práci profesionálních historiků, ale i dokumentaristickou činnost jiných badatelů z řad publicistů a širší odborné veřejnosti zaměřující se na moderní české a československé dějiny, a to nikoliv jen pro období nesvobody z let 1948 - 1989, ale i z let 1939 - 1945, tedy z doby perzekuce obyvatelstva českých zemí nacistickým režimem včetně událostí holocaustu. Post Bellum, o. p. s., závěrem upozorňuje, že by zrušení uvedeného zákonného ustanovení s vysokou pravděpodobností ochromilo řádnou činnost archivních institucí, neboť by na ně uvalilo povinnosti, které by nebyly schopny organizačně, personálně ani ekonomicky plnit. Závěrem Post Bellum, o. p. s., předkládá statistické a věcné informace a uzavírá, že zrušení napadeného ustanovení by znamenalo uzavření možnosti v archiváliích vzniklých za posledních sto let pro současné generace efektivně bádat.