I.
Rekapitulace návrhu na zahájení řízení
1. Ústavní soud obdržel dne 4. 3. 2014 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014 č. j. 30 Cdo 2951/2012-254, kterým se podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s jeho § 243c přerušuje dovolací řízení, neboť má soud za to, že § 37 odst. 6 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších přepisů, (dále též jen "zákon o archivnictví") je v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), a věc se předkládá Ústavnímu soudu.
2. Vzhledem ke skutečnosti, že ustanovení § 37 odst. 6 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, které se týkalo poskytovaných údajů o dotčené osobě, doznalo v průběhu řízení před obecnými soudy změn, vyzval Ústavní soud navrhovatele k výslovnému uvedení petitu návrhu. Podáním ze dne 23. 6. 2015 doplnil Nejvyšší soud svůj návrh tak, že navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost § 37 odst. 6 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2009, (dále též jen "napadené ustanovení").
3. V uvedené věci navrhovatel rozhoduje pod sp. zn. 30 Cdo 2951/2012 o dovolání Vladimíra Hartmana (dále také jen "žalobce"), jehož žaloba, aby mu žalovaná Česká republika - Archiv bezpečnostních složek (dále také jen "žalovaná") zaplatila zadostiučinění v penězích ve výši 300 000 Kč z titulu zásahu do jeho osobnostních práv, k němuž došlo tím, že žalovaná zpřístupnila třetí osobě, Zdeňce Kvasnicové, pracovnici ostravské pobočky České televize, citlivé osobní údaje vztahující se k jeho osobě ze svazku ZV 442-MV, vedeného bývalou Státní bezpečností, byla rozsudkem Městského soudu v Praze dne 10. 1. 2012 č. j. 66 C 109/2011-187 zamítnuta. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 5. 6. 2012 č. j. 1 Co 28/2012-202. Žalobce podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu spolu s návrhem na zrušení napadeného ustanovení.
4. Ve svém návrhu Nejvyšší soud poté, co konstatuje obsah dotčených ustanovení zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2009, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podává, že obecně nezákonným nakládáním s osobními údaji zpravidla dochází k zásahu do osobnostních práv; takovým nezákonným nakládáním s osobními údaji je i zveřejnění citlivých údajů. Zákonnou výjimkou obsaženou v textu napadeného ustanovení došlo dle Nejvyššího soudu k vyjmutí citlivých údajů z ochrany, neboť se ochrana (zejména předchozí souhlas dotčené osoby) nevztahuje mimo jiné na archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bezpečnostních složek podle zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon č. 181/2007 Sb."). Z důvodové zprávy a z preambule zákona č. 181/2007 Sb. vyplývá, že taková výjimka je odůvodňována vyrovnáním se s vlastní minulostí a co nejširším zpřístupněním historicky cenných informací veřejnosti. Navrhovatel v této souvislosti poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Niemietz proti Německu ze dne 16. 12. 1992, stížnost č. 13710/88, ve kterém se uvádí, že právo na soukromí není pouhým zakotvením egocentrismu jednotlivce, ale má také svoji společenskou dimenzi. Podle čl. 8 Úmluvy pak platí, že právo na soukromí není právem absolutním, zásahy a omezení do tohoto práva jsou přípustné, nicméně pouze za situace, kdy jsou splněny podmínky odstavce 2 tohoto ustanovení.
5. Navrhovatel uvádí, že oprávněností zásahu státu do soukromého života, chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny, se taktéž zabýval v rozsudku ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2778/2011, ve kterém dospěl k závěru, že je vždy třeba přihlédnout k tomu, zda byl daný zásah zákonný (test legality), zda sledoval alespoň jeden z legitimních cílů (test legitimity) a zda byl nezbytný v demokratické společnosti (test nezbytnosti).
6. Navrhovatel dospěl k závěru, že v případě žalobce je zřejmé, že žalovaná postupovala podle příslušné vnitrostátní úpravy, tj. zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni 19. 3. 2008, který byl zákonným podkladem pro její úřední postup. Tento zákon byl dostatečně veřejně přístupný i předvídatelný a nevykazuje ani žádné jiné kvalitativní vady, které by měly za následek možné zpochybnění legality tohoto právního předpisu a napadeného ustanovení. Nejvyšší soud poté přistoupil k testu legitimity, který má za cíl zjistit, zda zásah provedený v souladu se zákonem (tj. zveřejnění citlivých osobních údajů v rámci zpřístupnění svazku Státní bezpečnosti) sledoval jeden z legitimních cílů předvídaných v čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Zde vychází navrhovatel z preambule zákona č. 181/2007 Sb. a domnívá se, že zásah do soukromí žalobce byl veden legitimním cílem vyjádřeným v Úmluvě jako "ochrana morálky" a "ochrana práv a svobod jiných". Poté přistoupil navrhovatel k testu nezbytnosti, přičemž odkazuje na výklad učiněný ESLP, který pojem "nezbytný" vnímá jako požadavek přiměřenosti, když uvedl, že "pojem nezbytnosti požaduje, aby zásah [do dotčeného práva] odpovídal naléhavé společenské potřebě a zejména aby byl přiměřený sledovanému legitimnímu cíli" (Olsson proti Švédsku, rozsudek pléna ze dne 24. 3. 1998 č. 10465/83, § 67). Zde si navrhovatel klade otázku, zda zákonem široce vymezené zpřístupnění citlivých osobních údajů může být skutečně považováno za přiměřené a zda nelze volit citlivější postup, aniž by byl zmařen legitimní cíl zákonodárce. Stejně tak je třeba dle navrhovatele zhodnotit, zda vlivem plynutí času neklesá společenská potřeba informovat veřejnost za cenu poskytnutí všech citlivých osobních údajů.
7. Navrhovatel, vědom si toho, že při zavedení některého z nástrojů ochrany osobních údajů, ať již jde o anonymizaci, či požadavek nezbytného souhlasu žijící fyzické osoby, by mohlo dojít k jistému omezení přístupu k informacím, má ale za to, že takové omezení de lege ferenda se jeví jako přiměřené a archivované spisy přitom neztratí svoji vypovídací hodnotu o praxi komunistického režimu při potlačování lidských a politických práv. Současně by byl naplněn i § 10 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, který stanoví, že při zpracování osobních údajů správce a zpracovatel dbá, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbá na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů. Zde je navrhovatel toho názoru, že může docházet k disproporci mezi zákonem č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon č. 140/1996 Sb.") a ustanovením § 37 odst. 6 zákona o archivnictví, které se může jevit jako nevyhovující podmínce přiměřenosti, a to právě s ohledem na skutečnost, že citlivé osobní údaje ve spisech o agentech a spolupracovnících Státní bezpečnosti jsou podle prvně uvedeného zákona chráněny více než osobní údaje v archiváliích osob pronásledovaných bývalou Státní bezpečností podle zákona posléze uvedeného.