VII. 4. 4
Rozumnost zákonné úpravy z hlediska způsobilosti dosažení vytyčeného cíle
89. Ústavní soud konečně dospěl i k závěru, že zákonodárcem zvolené řešení v podobě povinnosti dotčených subjektů uveřejnit prostřednictvím registru smluv vybrané soukromoprávní smlouvy, jakož i smlouvy o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci je (co do jeho způsobilosti dosáhnout legitimního cíle - viz výše bod 74 a násl.) rozumným prostředkem, který je s to takového cíle dosáhnout.
90. Racionalitu zákona o registru smluv, případně jeho vybraných ustanovení, navrhovatelka předně zpochybňuje tvrzením, že okruh výjimek z povinnosti uveřejnění vybraných smluv je nastaven dílem příliš specificky (čímž se tyto výjimky dotknou pouze určitého segmentu dotčených subjektů), dílem naopak značně vágně (v čemž navrhovatelka spatřuje porušení principu právní jistoty).
91. Ústavní soud uvedená tvrzení navrhovatelky, podpořená odkazy na Studii, nepovažuje za přesvědčivá, a tedy způsobilá zpochybnit závěr, že zákon o registru smluv je rozumným prostředkem k dosažení stanoveného cíle. Pokud jde o námitku "přílišné specifičnosti" určitého okruhu výjimek [navrhovatelka in concreto uvádí výjimky dle § 3 odst. 2 písm. c), f), g), h), k) a l) zákona], pak je třeba říci, že zvolené řešení nepostrádá racionalitu, neboť - stručně řečeno - u těchto smluv převažuje veřejný zájem na jejich neuveřejnění anebo daná výjimka plyne z faktické nemožnosti vázat účinnost daných smluv na jejich uveřejnění v registru smluv, případně jde o situaci, kdy je povinnost uveřejnění dotčených smluv stanovena již jiným právním předpisem, anebo je stanovení takové povinnosti hodnoceno zákonodárcem jako "nadměrné břímě" pro určité subjekty. Ve skutečnosti, že tyto výjimky dopadají pouze na specifické subjekty, ať už pro specifičnost jejich činnosti, statusu, anebo pro specifické situace, neshledává Ústavní soud nic iracionálního, z čeho by navíc bylo možné dovodit protiústavnost takového řešení. Obdobně i související argument navrhovatelky mířící naopak na přílišnou obecnost výjimek uvedených v § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. d) a e) zákona o registru smluv nemůže dle Ústavního soudu jako důvod pro zrušení napadené právní úpravy obstát. Co se týče vztahu mezi zákonem o svobodném přístupu k informacím a zákonem o registru smluv, zvláště pak významu § 3 odst. 1 zákona o registru smluv, lze odkázat na výklad učiněný shora. Protože cíl obou dotčených zákonů je obdobný (byť způsob jeho dosažení je to, co tyto zákony především odlišuje), je logické, že informace, které nelze získat dle zákona o svobodném přístupu k informacím, nejsou veřejnosti přístupné ani na základě úpravy obsažené v zákoně o registru smluv. Brojí-li dále navrhovatelka proti výjimce zakotvené v § 3 odst. 2 písm. d) zákona, pak je z její argumentace zřejmé, že jako stěžejní vnímá výklad příslovce "převážně"; ten však Ústavní soud v tomto kontextu nevidí nijak problematickým, resp. ohrožujícím princip právní jistoty, protože po stranách případně dotčené smlouvy se toliko požaduje, aby určily poměr míst, kde je plnění prováděno. Jde-li dále o výjimku dle § 3 odst. 2 písm. e) zákona, navrhovatelka zjevně míří na slovní spojení "smlouva uzavřená adhezním způsobem", k čemuž lze odkázat na § 1798 a násl. o. z. Ani v tomto případě tedy Ústavní soud zakotvení těchto výjimek neshledal iracionálním.
92. Jako další z důvodů, které mají popírat racionalitu zákonodárcem zvoleného řešení, navrhovatelka uvádí, že výjimky obsažené v § 3 odst. 1 a 2 zákona o registru smluv nezahrnují tzv. know-how a práva z průmyslového vlastnictví. Stran druhé z uvedených kategorií lze uvést, že práva z průmyslového vlastnictví jsou z povinnosti uveřejnění prostřednictvím registru smluv vyjmuta prostřednictvím pravidla obsaženého v § 3 odst. 1 zákona o registru smluv ve spojení s § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, dle něhož se označený zákon nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví. Jde-li o otázku know-how, připomíná Ústavní soud, že dané informace lze rovněž vyloučit z uveřejnění prostřednictvím výjimek uvedených v § 3 odst. 1 zákona o registru smluv (ve vazbě na výjimky uvedené v zákonu o svobodném přístupu k informacím), případně v § 3 odst. 2 písm. i) a r) anebo § 5 odst. 6 zákona o registru smluv. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že know-how je obecně způsobilé být součástí obchodního tajemství, přičemž důležitou odlišností mezi těmito dvěma pojmy je, že na rozdíl od obchodního tajemství není nezbytným znakem know-how jeho utajování (srov. LISSE, L. Know-how v českém právním řádu. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2003, č. 3, s. 503 a násl.). Jedině tehdy, bude-li know-how současně naplňovat veškeré znaky obchodního tajemství, bude současně možné je vyloučit z uveřejnění v rámci registru smluv (ke vztahu těchto dvou pojmů blíže viz také Štenglová, I., Drápal, L., Púry, F., Korbel, F. Obchodní tajemství. Praktická příručka. Praha: Linde, 2005, s. 27, či Hajn, P. Když nevíme, jak právně vymezit "know-how". Obchodněprávní revue. Praha: C. H. Beck, 2010, č. 11, s. 313 a násl.). Protože však v takovém případě uveřejnění dotčené smlouvy obsahující know-how, u něhož daný subjekt nezajišťuje odpovídajícím způsobem jeho utajení, zjevně není z hlediska argumentace navrhovatelky nijak problematické, Ústavní soud ani tuto dílčí námitku nepřijal.
93. Navrhovatelka dále v související části své argumentace poukazovala na obtíže spojené s posouzením, zda konkrétní metadata podle § 5 odst. 5 písm. a) a c) ve spojení s § 6 zákona o registru smluv představují obchodní tajemství osoby uvedené v § 2 odst. 1 písm. e), k), l), m) nebo n) zákona o registru smluv (přičemž uvedené lze obecně vztáhnout i na výluku z povinnosti uveřejnění z důvodu ochrany jiných informací představujících obchodní tajemství, zakotvenou v § 3 odst. 1 zákona o registru smluv ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 61/2006 Sb.). Ve své argumentaci však navrhovatelka přehlíží významný racionální prvek zákona o registru smluv, jímž je ustanovení § 7 odst. 2 písm. a) a b) daného zákona, které dopadá právě na případy, kdy dotčená smluvní strana neuveřejní část smlouvy nebo metadata postupem dle § 5 odst. 6 zákona. Smyslem tohoto ustanovení přitom je vyloučit negativní důsledky spojené s neuveřejněním dané části smlouvy nebo uvedených metadat (tj. zrušení smlouvy ve smyslu § 7 odst. 1 zákona), a to až do doby, kdy bude postaveno najisto - rozhodnutím nadřízeného orgánu nebo soudu - že tyto uveřejněny být mají. Jinými slovy, bude-li sporné, zda metadata dle § 5 odst. 5 písm. a) a c) zákona o registru smluv, případně jiné informace, představují obchodní tajemství, není to nijak na překážku účinnosti smlouvy, resp. v takovémto případě nenastoupí sankce v podobě "zrušení" smlouvy ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 340/2015 Sb., ve znění zákona č. 249/2017 Sb. Tím odpadá i tato námitka navrhovatelky. Pokud jde o ochranu obchodního tajemství smluvní protistrany dotčených subjektů, je třeba uvést, že ta je poskytována prostřednictvím § 3 odst. 1 zákona o registru smluv ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 61/2006 Sb., přičemž i zde se uplatní závěry týkající se použití § 7 odst. 2 a 3 zákona č. 340/2015 Sb., ve znění zákona č. 249/2017 Sb.
94. Stran racionality zákonodárcem zvoleného řešení lze - nad rámec dosud uvedeného - doplnit, že navázání účinnosti dotčených smluv (s výjimkami uvedenými v § 6 odst. 2 a 3 zákona o registru smluv) na uveřejnění v registru smluv lze považovat, vzhledem ke stanovenému cíli, za rozumný, vhodný a účinný prostředek. Nadto lze dodat, že správce registru smluv je povinen danou smlouvu uveřejnit bezodkladně po jejím doručení (§ 5 odst. 2 zákona o registru smluv). Namítá-li navrhovatelka, že v obchodním styku je běžné, že dochází ke sjednání účinnosti smlouvy ještě před datem jejího uzavření, postačí na tomto místě uvést, že danou výhradou se Ústavní soud zabývá detailně v bodu 111 tohoto nálezu. Konečně za vhodný, rozumný a efektivní Ústavní soud považuje i následek spojený s neuveřejněním dotčené smlouvy (viz § 7 odst. 1 zákona č. 340/2015 Sb., ve znění zákona č. 249/2017 Sb.). Při vědomí pojistek obsažených v § 7 odst. 2 a 3 téhož zákona, vůči nimž navrhovatelka nic nenamítá, má Ústavní soud za to, že jde o účinný sankční mechanismus, přičemž si lze jen stěží představit jiný následek, který by měl na dotčené subjekty obdobný efekt a vedl je k řádnému a včasnému plnění jejich uveřejňovací povinnosti. V neposlední řadě lze stran racionality napadené právní úpravy připomenout, že zvolené řešení představuje - ve srovnání s úpravou poskytování informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím - jednoznačně efektivnější, rychlejší a bezprostřední nástroj kontroly nakládání s veřejnými prostředky, který je s to pozitivně ovlivnit zájem široké veřejnosti o věci veřejné.
95. Ústavní soud proto uzavírá, že zákon o registru smluv jakožto celek, i včetně jeho vybraných napadených ustanovení, obstál v testu racionality, a nelze jej považovat za protiústavní.