VIII./b
Zákonné zmocnění dle ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb.
62. Druhý okruh námitek navrhovatele se týká údajné absence zákonného zmocnění na straně ministerstva, resp. překročení zmocnění plynoucího z ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb.
63. Ve své judikatuře Ústavní soud důsledně potvrzuje, že prováděcí předpis je čl. 79 odst. 3 Ústavy vázán pouze k takové podrobnější úpravě, jež se pohybuje "na základě a v mezích zákona" [srov. nález ze dne 11. října 1995 sp. zn. Pl. ÚS 3/95 (N 59/4 SbNU 91; 265/1995 Sb.)]. Rovněž v již citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 52/03 v duchu principu rozhraničení moci výkonné a moci zákonodárné Ústavní soud uvedl, že koncepce obsažená v Ústavě však počítá s tím, že zákonodárce formou obyčejných zákonů tuto (v čl. 79 odst. 3 Ústavy založenou) pravomoc nevytváří, naopak mu Ústava pouze svěřuje možnost exekutivu zmocnit v konkrétním případě k její realizaci v podobě konkrétní kompetence. Tuto kompetenci (ve smyslu věcného vymezení otázek realizovaných v procesu výkonu pravomoci) je pak konkrétní exekutivní orgán povinen realizovat na základě a v mezích zákona, který jej k vytvoření sekundární právní normy zmocnil.
64. Ve vztahu k přezkumu ústavní konformity odvozené normotvorby exekutivy na základě zákonného zmocnění již Ústavní soud rovněž vymezil praktické aspekty přezkumu [srov. nález ze dne 14. února 2001 sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 (N 30/21 SbNU 261; 96/2001 Sb.); nález ze dne 16. října 2001 sp. zn. Pl. ÚS 5/01 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.) aj.]:
- nařízení musí být vydáno oprávněným subjektem,
- nařízení nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu,
- musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení).
65. V prvních dvou uvedených bodech navrhovatel vyhlášku č. 618/2006 Sb. nerozporuje, namítá však, že nebyly splněny podmínky zákonného zmocnění pro vydání podzákonného právního předpisu ("zřejmá vůle zákonodárce" dle výše uvedené terminologie).
66. Znění zmocňovacího ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. je následující:
>>§ 17
[...]
(3) Smlouva podle odstavce 1 uzavřená mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením se řídí rámcovou smlouvou, která je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci svazů zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních zdravotnických zařízení zastupovaných svými zájmovými sdruženími. Jednotlivé rámcové smlouvy jsou předkládány Ministerstvu zdravotnictví, které je posoudí z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem na zajištění kvality a dostupnosti zdravotní péče, fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění (dále jen "veřejný zájem"), a poté je vydá jako vyhlášku. Jestliže před ukončením platnosti smlouvy nedojde k uzavření smlouvy nové, bude platnost smlouvy prodloužena až do doby, než bude uzavřena nová rámcová smlouva. Pokud mezi účastníky dohodovacího řízení nedojde k dohodě o obsahu rámcové smlouvy do šesti měsíců nebo pokud předložená rámcová smlouva odporuje právním předpisům nebo veřejnému zájmu, je oprávněno učinit rozhodnutí Ministerstvo zdravotnictví. Rámcová smlouva obsahuje vždy ustanovení, které se týká doby účinnosti, způsobu a důvodu ukončení smlouvy podle odstavce 1 s tím, že smlouvu je možno ukončit vždy k 1. lednu následujícího roku, přičemž výpovědní lhůta musí být nejméně šest měsíců. Tato výpovědní lhůta neplatí v případech, že v důsledku závažných okolností nelze rozumně očekávat další plnění smlouvy. Dále rámcová smlouva musí obsahovat způsob provádění úhrady poskytované zdravotní péče, práva a povinnosti účastníků smlouvy podle odstavce 1, pokud nejsou stanoveny zákonem, obecné podmínky kvality a účelnosti poskytování zdravotní péče, podmínky nezbytné pro plnění smlouvy podle odstavce 1, kontrolní mechanismus kvality poskytované péče a správnosti účtovaných částek, jakož i povinnost vzájemného sdělování údajů nutných ke kontrole plnění smlouvy o poskytování zdravotní péče, způsob a důvody ukončení smlouvy podle odstavce 1, ustanovení o rozhodčím řízení.
[...]<<.
67. Z uvedeného tedy plyne, že ministerstvo je zákonem zmocněno jednat ve dvou případech:
1) je-li výsledkem dohodovacího řízení rámcová dohoda, tuto posoudí z hlediska jejího souladu s právními předpisy a veřejným zájmem na zajištění kvality a dostupnosti zdravotní péče, fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění a následně vyhlásí jako vyhlášku, nebo
2) pokud mezi účastníky dohodovacího řízení nedojde k dohodě o obsahu rámcové smlouvy do šesti měsíců nebo pokud předložená rámcová smlouva odporuje právním předpisům nebo veřejnému zájmu, je oprávněno "učinit rozhodnutí".
68. Ústřední zásadu uvedeného zmocnění spatřuje Ústavní soud v zákonodárcem zakotvené prioritě dohody, která má být výsledkem dohodovacího řízení. Účelem dohodovacího řízení je dosáhnout společným postupem dohody na obsahu rámcových smluv, nikoliv marně vyčerpat šestiměsíční lhůtu a umožnit tak další postup ministerstva, jehož přímé zmocnění nastupuje toliko subsidiárně. S ohledem na tento preferovaný účel je nutno vykládat i další podmínky a náležitosti dohodovacího řízení, resp. interpretovat samotnou zmocňovací normu. V rozporu s touto prioritou by bylo např. takové stanovení podmínek pro průběh dohodovacího řízení, které by objektivně a reálně znemožňovaly dosáhnout jakéhokoliv zákonem předvídaného konsenzu (např. stanovením nesplnitelných procedurálních pravidel dohodovacího řízení, bezvýhradného požadavku jednomyslnosti všech i např. procedurálních hlasování apod.).
69. V nyní posuzované věci ministerstvo vychází z naplnění podmínek pod bodem 1), zatímco navrhovatel tvrdí, že před vydáním napadené vyhlášky č. 618/2006 Sb. k příslušnému (novému) dohodovacímu řízení nedošlo, není zde tedy ani výsledek v podobě rámcové smlouvy, neboť jediné dohodovací řízení, které vydání napadené vyhlášky předcházelo, skončilo marným uplynutím šestiměsíční lhůty.
70. K uvedené otázce Ústavní soud nejprve konstatuje, že v této věci je navrhovatelem - s ohledem na charakter jeho námitek - postaven před rozporná skutková tvrzení, které mají základ ve sporném zahájení a průběhu dohodovacího řízení podle § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. Ve vztahu ke zjištění naplnění podmínek § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. může být ve světle námitek navrhovatele předmětem přezkumu toliko posouzení, zda byly předložené rámcové smlouvy "výsledkem dohodovacího řízení" a zda tento "výsledek dohodovacího řízení" byl ministerstvu předložen v zákonné lhůtě šesti měsíců. Tyto skutečnosti se jeví jako klíčové pro argumentaci navrhovatele. Toliko při splnění těchto podmínek je zmocňovací ustanovení "aktivováno" ve prospěch ministerstva, které dále předložené rámcové smlouvy obsahově posoudí (dle kritérií stanovených v § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb.) a (bez vlastních obsahových změn) připraví k publikaci.
71. Ústavnímu soudu byla předložena řada materiálů, které mají skutkově dokumentovat průběh dohodovacího řízení, jež Ústavní soud přezkoumal v rozsahu potřebném pro zjištění, zda byla splněna podmínka pro vydání podzákonného předpisu ministerstvem (podmíněné zmocnění). Především ve vztahu k projednávané věci konstatuje, že ze "zápisu ze zahajovacího dne společného jednání účastníků Dohodovacího řízení o rámcových smlouvách" ze dne 3. ledna 2006 plyne zcela zřetelně, že svolavatelem dohodovacího řízení byl SZP ČR, přičemž většina zástupců zdravotních pojišťoven i poskytovatelů zdravotní péče jasně vyjádřila přesvědčení, že se jedná o první kolo jednání v rámci dohodovacího řízení. Námitka některých účastníků jednání, že první jednání "v segmentu ambulantní specializované péče a praktických lékařů" proběhlo již dne 6. prosince 2005, byla na jednání vznesena, ale většinou přítomných nebyla akceptována, neboť se podle nich mělo jednat o přípravné jednání. Dobrá víra účastníků v řádnost dohodovacího řízení, jehož jsou účastni, a společný postup objektivně vedoucí k naplnění předpokládaného účelu dohodovacího řízení jsou patrny i ze zápisů ze setkání dalších, včetně jednání závěrečného (17. ledna 2006, 28. února 2006, 21. června 2006). K tomu Ústavní soud podotýká, že ze zápisů plynou např. i další související sporné otázky, např. zda si účastníci dohodovacího řízení mohou vytvořit jednací řád či zda je možné schvalování návrhů většinou či pouze jednomyslně (hlasování konsenzuální). K těmto vnitřním otázkám organizace dohodovacího řízení se Ústavní soud nehodlá vyjadřovat, tedy alespoň potud, pokud je aktéry zachována zákonodárcem zamýšlená podstata dohodovacího řízení, které se vytvoření jednacího řádu ani (v některých hlasováních) uplatněný princip schvalování většinou (příp. při racionálním stanovení určité váhy hlasu) nepříčí. Tyto principy jsou totiž nepochybně reflektovány v mnoha dalších ustanoveních napříč českým právem, včetně předpisů procesních a jednacích.
72. Uvedený závěr o zahájení dohodovacího řízení dne 3. ledna 2006 je pak dále podporován i dalšími listinami, zejména kroky, které vedly k pozvání účastníků na 3. ledna 2006 (jedním z nich je i pozvánka adresovaná ministerstvu a inzerát uveřejněný v Hospodářských novinách). Rovněž i na samotném "jednání", které se konalo dne 6. prosince 2005, se většina účastníků shodla na tom, že se nejedná o zahájení dohodovacího řízení, a to z konkrétních důvodů. Tento názor, jak plyne z příslušného zápisu, vyjádřili "SZP ČR, Otevřený svaz zdravotních pojišťoven ČR, SPL ČR, SPLDD ČR, APRIMED, PRIVALAB". Opačný názor, tedy že dohodovací řízení bylo řádně zahájeno, zastávali toliko "LOK SČL, ČLK - o. s.". Ze zápisu ze dne 6. prosince 2005 pořízeného na jednání "pro zdravotnická zařízení poskytující ambulantní specializovanou péči a péči ženských lékařů" plyne závěr obdobný. Z uvedených zápisů v souhrnu Ústavní soud dovodil, že již najednáních dne 6. prosince 2005 byla tato jednání většinou přítomných považována za nestandardní, "iniciační", a tedy nikoliv řádná (zahajovací) jednání dohodovacího řízení, a to výslovně i s odkazem na obavy ze zpochybnění "řádného legislativního postupu".
73. K tomu Ústavní soud dále uvádí, že i kdyby (hypoteticky) většina účastníků dohodovacího řízení dospěla k subjektivnímu závěru o tom, že dohodovací řízení bylo zahájeno již dne 6. prosince 2005, nevyhovoval by takový postup - myšlen následný postup ministerstva, která vydalo vyhlášku č. 290/2006 Sb. - objektivně smyslu zmocňovacího ustanovení § 17 odst. 3 věty čtvrté zákona č. 48/1997 Sb., neboť zákonodárce zjevně předpokládá rovné postavení všech účastníků dohodovacího řízení, a tedy i možnost jejich účasti na dohodovacím řízení po celých (maximálně) šest měsíců. Taková interpretace podmínek pro zahájení dohodovacího řízení, která by spustila běh řízení a tím i šestiměsíční lhůty toliko aktem jednoho segmentu poskytovatelů zdravotní péče (resp. pouhým formálním aktem "svolání" dohodovacího řízení, aniž by jednání bylo provázeno odpovídajícím obsahem), by založila nerovnost jednotlivých poskytovatelů, neboť - jak by tomu bylo bývalo v tomto případě - by ostatní účastníci dohodovacího řízení měli pro dosažení dohody zákonnou lhůtu zkrácenu o bezmála jeden měsíc, teoreticky však o dobu ještě libovolně delší (neboť, stručně řečeno, ostatní "segmenty" by do řízení byly přizvány až v jeho průběhu). Takové pojetí nesvědčí zákonné konstrukci priority dohody účastníků, neboť nepředvídatelná faktická manipulace s délkou dohodovacího řízení může mít nepochybně vliv na průběh celého dohodovacího řízení, včetně rizika, že pod větším časovým tlakem zákonem předpokládaného výsledku nebude dosaženo vůbec.
74. V tomto řízení Ústavnímu soudu již nepřísluší hodnotit postup ministerstva, které již dne 7. června 2006 vydalo vyhlášku č. 290/2006 Sb. Nemůže však přehlédnout, že před jejím vydáním mělo ministerstvo k dispozici (kromě jiného) negativní stanoviska dvou pracovních komisí Legislativní rady vlády, která upozorňovala dílem na "neskončení dohodovacího řízení". Mělo (mohlo a mělo mít) rovněž průběžnou informaci o vývoji řízení a o zcela většinovém názoru účastníků dohodovacího řízení. Toliko na okraj - s ohledem na formulaci subsidiárního zmocnění dle § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. - připomíná Ústavní soud své závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. května 2000 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.), v němž se zabýval rozporem mezi obsahem generálního zmocnění vlády v čl. 78 Ústavy a konkrétním zmocňujícím ustanovením § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. (ve znění tehdy účinném), které ukládalo vládě "rozhodnout" (za určitých okolností) o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění.
75. Z ministerstvu zaslaného sdělení prezidenta SZP ČR ze dne 30. června 2006, zejména z razítka podatelny ministerstva, dále vyplynulo, že výsledek dohodovacího řízení byl ve lhůtě šesti měsíců od zahájení dohodovacího řízení (3. ledna 2006) předložen ministerstvu dne 30. června 2006, resp. ve vztahu k rámcové smlouvě týkající se lékárenské zdravotní péče již dne 5. června 2006, přičemž poslední den lhůty určené počtem měsíců připadl na 3. červenec 2006. Datování příslušných protokolů o výsledku dohodovacího řízení (v rozmezí 1. června až 29. června 2006) logicky předchází datu jejich doručení ministerstvu. Tedy podmínka stanovující předložení výsledku dohodovacího řízení ministerstvu ve lhůtě šesti měsíců byla splněna.
76. Před vydáním napadené vyhlášky č. 618/2006 Sb. tedy mělo ministerstvo k dispozici přinejmenším ve lhůtě šesti měsíců předložený výsledek dohodovacího řízení zahájeného dne 3. ledna 2006, včetně souvisejících protokolů a výsledného textu rámcových smluv, z příslušných zápisů plynoucí informaci o průběhu dohodovacího řízení, včetně data jeho zahájení, dále stanoviska pracovních komisí Legislativní rady vlády jak k návrhu vyhlášky č. 290/2006 Sb., tak k návrhu (budoucí) vyhlášky č. 618/2006 Sb. Tyto skutečnosti (kromě jiného) ministerstvo hodnotilo ve vztahu k naplnění podmínek daných zmocňovacím ustanovením. Závěr, že dohodovací řízení skončilo shodou na textu rámcových smluv, které byly ministerstvu předloženy, je zcela přiléhavý, a Ústavní soud na něm tedy ničeho nemění.
77. Z textu zákona a účelu samotného dohodovacího řízení, které není konstruováno nikterak jako fakultativní institut, dovozuje Ústavní soud, že zmocněný orgán, při splnění dalších zákonem stanovených předpokladů, má povinnost výsledek dohodovacího řízení respektovat. Rovněž z předpokladu racionálního a ekonomického zákonodárce lze dovodit, že do zmocňovací normy (§ 17 odst. 3 věta druhá zákona č. 48/1997 Sb.) nebude vložen poměrně složitý institut dohodovacího řízení, které by probíhalo po dobu několika měsíců, samoúčelně, tedy takovým způsobem, kdy by ministerstvo (nyní i navzdory textu normy) mělo možnost úvahy, zda zmocnění k vydání dohodnutých rámcových smluv ve vyhlášce využije, či nikoliv. Teoretická možnost této úvahy by z dohodovacího řízení učinila toliko poradní institut a setřela by rozdíly mezi oběma zmocňovacími normami reflektovanými v postupech pod body 1) a 2) (výše).
78. Legislativní technika zmocňovacích norem nepochybně umožňuje zákonodárci jasně vyjádřit, zda norma obsahuje povinnost či pouhou možnost zmocněného prováděcí předpis vydat ["Kompetenční pravidlo určuje (...) zda zmocněný subjekt má povinnost vydávat za stanovených podmínek normotvorné akty, anebo zda se mu to pouze povoluje" - viz Weinberger, O. Norma a instituce. Úvod do teorie práva. Masarykova univerzita, Brno, 1995, str. 77.]. K tomu Ústavní soud tedy poukazuje na výše uvedené úvahy a kogentní charakter ustanovení § 17 odst. 3 věty druhé zákona č. 48/1997 Sb., dle něhož ministerstvo jednotlivé rámcové smlouvy "[...] vydá jako vyhlášku".
79. Ústavní soud konstatuje, že za tohoto stavu ministerstvo z mezí zmocňovacího ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb. nevybočilo, pokud rámcové smlouvy, které byly v zákonné lhůtě předloženy jako výsledek řádně dokončeného dohodovacího řízení, s ohledem na zákonnou prioritu takového postupu vydalo jako vyhlášku č. 618/2006 Sb. Tento postup je především zmocňovacím ustanovením přímo předpokládán, a jsou-li naplněna i další kritéria stanovená § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., nedává toto ustanovení ministerstvu možnost dalšího uvážení (kogentní imperativní norma), a to ani pokud je ministerstvo řízeno ministrem, který je členem vlády pověřené prezidentem podle čl. 62 písm. d) Ústavy.