II.
Dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu
8. V situacích, kdy se stěžovatel či stěžovatelka vzdali práva podat odpor proto, že jako cizinci nebyli vůbec či řádně poučeni či nedošlo k řádnému přetlumočení poučení o možnosti podat odpor, a následně přesto odpor podali, Ústavní soud považoval postup obecných soudů, nenařídily-li tyto následně hlavní líčení, za jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v nečinnosti. Tomu odpovídal i výrok nálezu, kterým v těchto případech Ústavní soud dle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal soudům pokračovat v tomto jiném zásahu. Uplatnil se tak prvý přístup.
9. Tak tomu bylo např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 3816/16 ze dne 21. 3. 2017 (N 49/84 SbNU 579). V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ze dne 18. 3. 2015 (N 59/76 SbNU 795) kromě toho Ústavní soud ve výroku vyslovil, že příslušný trestní příkaz byl podaným odporem zrušen. Stejně postupoval Ústavní soud, nebyl-li dle obecných soudů doručen odpor včas, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti bylo [nález sp. zn. I. ÚS 892/14 ze dne 20. 8. 2014 (N 157/74 SbNU 349)] a nebyl-li stěžovateli či stěžovatelce poskytnut dostatečný čas a prostor k obhajobě a byli-li vystaveni dilematu mezi podáním odporu a vzetím do vazby [nález sp. zn. IV. ÚS 1320/07 ze dne 5. 11. 2007 (N 183/47 SbNU 411); podobně jen bez konstatování zrušení trestního příkazu podáním odporu přímo ve výroku nálezu rovněž nález sp. zn. I. ÚS 291/96 ze dne 23. 9. 1997 (N 105/9 SbNU 15)].
10. Oproti tomu u vady nedoložení plné moci obhájcem, která měla dle obecného soudu za následek jeho podání osobou neoprávněnou, Ústavní soud považoval napadený trestní příkaz za protiústavní rozhodnutí orgánu veřejné moci a zrušil jej dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu [nález sp. zn. I. ÚS 2822/13 ze dne 12. 11. 2014 (N 208/75 SbNU 333)]. Uplatnil se tak druhý přístup. Stejně postupoval i v případě, kdy byl stěžovatel omezen na svobodě a nebyl mu poskytnut dostatečný prostor pro obhajobu vůbec ani přístup k obhájci [nález sp. zn. III. ÚS 200/2000 ze dne 14. 10. 2000 (N 151/20 SbNU 71)].
11. Z případů popsaných v této části tohoto stanoviska je zřejmé, že Ústavní soud ve své předchozí judikatuře nerozlišoval charakter jednotlivých vytýkaných vad. Stejně tak uplatnil prvý přístup v situaci, kdy dospěl k závěru, že trestní příkaz nebyl přetlumočen vůbec (nález pod sp. zn. III. ÚS 3816/16), i v situaci, kdy podle něj byl přetlumočen nedostatečně, nebylo poskytnuto dostatečné poučení či prostor pro obhajobu a rozmyšlení si svého dalšího postupu (nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 2443/14 či IV. ÚS 1320/07), přičemž v obou posledně odkazovaných nálezech se Ústavní soud přímo dovolával i nálezu pod sp. zn. III. ÚS 200/2000, který z obdobných důvodů (zejména neposkytnutí dostatečného prostoru pro obhajobu) přikročil ke zrušení trestního příkazu.
12. Z toho vyplývá, že Ústavní soud nepřistupuje ke kvalifikaci porušení ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce v těchto případech jednotně, přičemž i v obdobných případech volí odlišná procesní řešení.