I.
Důvody předložení stanoviska
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. III. ÚS 3464/17. Touto ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Liberci pokračovat v zásahu spočívajícím v nenařízení hlavního líčení ve věci vedené u něj pod sp. zn. 5 T 128/2017, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 38 Listiny. Procesní stav věci spočívá, zjednodušeně řečeno, vtom, že stěžovatelka, která je cizí státní příslušnici, byla zadržena Policií České republiky. Následně byl proti ní - po podání návrhu na potrestání - vydán trestní příkaz Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 10. 2017 sp. zn. 5 T 128/2017, který jí byl předán "krátkou cestou", přičemž stěžovatelka se do protokolu vzdala práva na podání odporu. Ten pak následně podala ve lhůtě osmi dní od doručení poté, co si zvolila obhájce.
2. Vazebnímu zasedání byla přítomna tlumočnice a mezi účastníky řízení o ústavní stížnosti nebylo sporné, že průběh vazebního zasedání byl určitým způsobem přetlumočen přítomnou soudní tlumočnicí a že stěžovatelce bylo poskytnuto i určité poučení o procesních následcích vzdání se práva odporu. Stěžovatelka však zastává názor, že její ústavně zaručená základní práva byla porušena nedostatečným rozsahem a kvalitou tlumočení a poučení, pročež bylo třeba na její vzdání se práva podat odpor proti trestnímu příkazu nahlížet jako na neúčinné, a naopak na její následně podaný odpor jako na vyvolávající právní účinky dle § 314g odst. 2 věty první před středníkem zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Sporné rovněž je, zda stěžovatelka prohlásila, že na překladu trestního příkazu netrvá, či nikoliv.
3. Třetí senát Ústavního soudu dospěl při rozhodování o věci popsané v předchozím odstavci k závěru, že předchozí judikatura Ústavního soudu se rozchází v otázce povahy porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelek a stěžovatelů v obdobných situacích, tzn. když se v důsledku vadného postupu obecných soudů vzdali práva podat odpor, následně jej přesto podali a příslušný obecný soud odmítl nařídit hlavní líčení, neboť měl za to, že vzdání se práva podat odpor mělo za následek, že trestní příkaz nabyl právní moci a vykonatelnosti.
4. Část nálezové judikatury Ústavního soudu (dále jen "prvý přístup") v takovém případě spatřuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod v jiném zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v nenařízení hlavního líčení [nálezy sp. zn. III. ÚS 3816/16 ze dne 21. 3. 2017 (N 49/84 SbNU 579), sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ze dne 18. 3. 2015 (N 59/76 SbNU 795), sp. zn. I. ÚS 892/14 ze dne 20. 8. 2014 (N 157/74 SbNU 349), sp. zn. IV. ÚS 1320/07 ze dne 5. 11. 2007 (N 183/47 SbNU 411) či sp. zn. I. ÚS 291/96 ze dne 23. 9. 1997 (N 105/9 SbNU 15) - pozn. všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz], část (dále jen "druhý přístup") v pravomocném rozhodnutí orgánu veřejné moci, zde v trestním příkazu [nález sp. zn. I. ÚS 2822/13 ze dne 12. 11. 2014 (N 208/75 SbNU 333) a sp. zn. III. ÚS 200/2000 ze dne 14. 10. 2000 (N 151/20 SbNU 71)].
5. Tomu odpovídá i rozdílný procesní přístup v nálezech Ústavního soudu, neboť u prvého přístupu Ústavní soud v nálezech zakázal obecným soudům pokračovat v jiném zásahu dle § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, u druhého přístupu Ústavní soud svými nálezy rušil trestní příkazy dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Mezi těmito dvěma přístupy je zjevný rozpor, neboť každý z nich vede k jinému způsobu nápravy vzniklého porušení základních práv stěžovatelů. Oba se uplatňují v nálezech Ústavního soudu, a tedy dle čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jsou zásadně závazné pro všechny orgány i osoby s Ústavním soudem samotným v čele [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665); nález sp. zn. II. ÚS 459/14 ze dne 14. 4. 2015 (N 79/77 SbNU 159); nález sp. zn. III. ÚS 949/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 171/58 SbNU 495)].
7. Třetí senát proto dospěl k závěru, že ať už se přikloní ke kterémukoliv přístupu, bude se vždy nutně odchylovat od závazného právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezech zastávajících opačný přístup. Třetí senát proto na základě § 23 zákona o Ústavním soudu předložil otázku k posouzení plénu.