V.
Vlastní posouzení otázky předložené plénu Ústavního soudu k rozhodnutí
29. Plénum Ústavního soudu i s ohledem na naznačenou víceúrovňovou garanci nestrannosti soudce konstatuje, že není důvod se od popsané preference principu subsidiarity ústavní stížnosti odchylovat a činit z něj výjimku, neboť postup opačný by bez hlubšího důvodu vytvořil de facto jen prostor k tomu, aby Ústavní soud zasáhl do řízení před obecnými soudy již ve chvíli, kdy právě ony mají o věci rozhodovat. Uvedené lze ostatně podle Ústavního soudu podpořit i tím, že zákonodárce zjevně nabízí k nápravě nedostatku v podobě absence nestrannosti, resp. při pochybnostech o nepodjatosti více opravných prostředků, než je tomu u eventuálních vad jiných (ať už hmotněprávního charakteru, nebo vad procesních).
30. Akceptovatelnost uvedené zdrženlivosti podle Ústavního soudu plyne do určité míry i ze shora odkazované judikatury Evropského soudu pro lidská práva, neboť jmenovaný soud sám evidentně vyžaduje, aby takový druh námitky byl uplatněn ještě před národními soudy, a pokud se tak nestalo, nemůže být taková námitka vznesena právě až v řízení před Evropským soudem pro lidská práva s očekáváním, že sama o sobě bude důvodem pro konstatování porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
31. Připouští-li přitom Ústavní soud ze zásady subsidiarity ve své judikatuře výjimky spočívající v tom, že lze ústavní stížností napadat i dílčí rozhodnutí v rámci řízení, které ale v rozsahu merita věci nebylo doposud skončeno, pak se jedná o rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou, uzavřenou část řízení. Takovou povahu ale rozhodnutí o nevyloučení soudce obecně nemá, a to už proto, že eventuální porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod s takovým rozhodnutím eventuálně spojené není koncentrováno jen do určitého stadia řízení s tím, že by na ně nemohlo být reagováno v rámci dalšího řízení (např. právě při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím, viz shora).
32. Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že z dikce i smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek ke standardním prostředkům ochrany práva. Tento závěr se vztahuje i na případy, směřuje-li ústavní stížnost proti dílčímu procesnímu usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že soudce obecného soudu není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat.
33. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že se i v těchto případech může uplatnit výjimka obsažená v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Je však věcí samotného stěžovatele, aby v ústavní stížnosti tento "přesah vlastních zájmů" řádně, přesvědčivě a s využitím judikatury zdejšího soudu vyložil.