IV.
Zásada subsidiarity ústavní stížnosti
23. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena"). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný soud, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu a subsidiarity takové souběžné rozhodování nepřipouští.
24. Řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 293/97 (U 22/9 SbNU 467), usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU 759), usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10 (U 7/57 SbNU 621) či nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)].
25. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)]. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12 (N 14/68 SbNU 201) či nález ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. I. ÚS 259/97 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím teprve po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08).
26. Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce přitom soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany (viz shora). Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu proto otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Dle Ústavního soudu je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)].
27. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)].
28. Přitom ani jedna z uvedených podmínek v případě rozhodnutí soudu o nepodjatosti soudce není splněna, jelikož (1.) samotné rozhodnutí o nepodjatosti ještě není způsobilé se jakkoliv negativně projevit v právní sféře stěžovatele (toho může zasáhnout teprve rozhodnutí meritorní, resp. kvazimeritorní, v jehož důsledku bude např. odsouzen v trestním řízení anebo mu bude pravomocně uložena nějaká povinnost) a současně platí, že (2.) tuto námitku může uplatňovat i v dalším řízení (o řádném či mimořádném opravném prostředku a v konečném důsledku i v řízení o ústavní stížnosti, brojící proti konečnému rozhodnutí, resp. rozhodnutí kvazimeritornímu - např. rozhodnutí o vazbě, předběžné opatření apod.).