II.
Dosavadní převažující rozhodovací praxe Ústavního soudu a nález sp. zn. II. ÚS 741/21
4. Ústavní soud v souladu se zásadou subsidiarity ve své četné judikatuře [srov. např. usnesení ze dne 4. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3409/22; usnesení ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 2646/22; usnesení ze dne 4. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2373/22; usnesení ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 2312/22; usnesení ze dne 16. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4037/19 (U 1/98 SbNU 381); usnesení ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 359/16; usnesení ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 4079/17; usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2946/19; usnesení ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16; usnesení ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3117/15; usnesení ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2625/16; usnesení ze dne 2. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 4040/17; usnesení ze dne 23. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4042/19 a mnohá další] vycházel z toho, že předmětem jeho rozhodování v řízení o ústavní stížnosti může být posouzení námitky podjatosti odůvodňující vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci teprve poté, co bude řízení ve věci samé skončeno, resp. nebude-li již možné tuto námitku uplatňovat před obecnými soudy v rámci žádného opravného prostředku.
5. Tento závěr, jakož i z něj vyplývající důsledek spočívající v nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zdejší soud aplikoval na případy, kdy bylo - jak je tomu i ve věci stěžovatele - ústavní stížností napadeno usnesení o tom, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci. Vycházel totiž z toho, že případné vadné posouzení takové námitky mohou příslušné orgány napravit ještě v průběhu řízení a logickým důsledkem tohoto právního názoru je závěr, že Ústavní soud může být povolán ke kontrole jejich postupu teprve po skončení celého řízení. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti totiž řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné.
6. Od těchto závěrů se však Ústavní soud odklonil v nálezu sp. zn. II. ÚS 741/21 ze dne 2. 8. 2021. V tomto řízení byla totiž ústavní stížností napadena usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o nepodjatosti rozhodujícího soudce, a Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta následná stížnost stěžovatele. Ústavní soud této ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil s tím, že obecné soudy nedostatečně posoudily aspekt objektivní nestrannosti soudce, jehož stěžovatel měl za podjatého.
7. Otázkou přípustnosti stejně jako dalších podmínek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud v tomto nálezu výslovně nezabýval. Z okolnosti, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta v intencích shora uvedené judikatury pro nepřípustnost, nýbrž byla posouzena věcně a bylo jí dokonce vyhověno, je však dostatečně zřejmé, že ústavní stížnost shledal přípustnou, a tento jeho implicitní a faktický závěr je proto ve shora uvedeném smyslu závazný i pro další rozhodování Ústavního soudu v obdobných případech, tzn. v případech, kdy je napadeno rozhodnutí o tom, že daný soudce není podjatý. Ústavní soud v minulosti připustil meritorní přezkum rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o nevyloučení soudce, rovněž v nálezu ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 (N 42/44 SbNU 533) a v trestní věci v nálezu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 2759/16 (N 236/83 SbNU 667) a v nálezu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2213/16 (N 65/85 SbNU 159).
8. Pro úplnost je vhodné dodat, že Ústavní soud v řadě případů odmítl ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými bylo rozhodnuto o nepodjatosti rozhodujícího soudce, rovněž formou usnesení odmítajících ústavní stížnosti pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. kupř. usnesení ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 2843/22; ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 960/21 nebo ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2395/17). Je tak zřejmé, že nejednotnost postupu Ústavního soudu v této procesní otázce není založena pouze zmíněným nálezem sp. zn. II. ÚS 741/21, nýbrž i řadou senátních usnesení.
9. Ústavní soud konečně uvádí, že rozdílně přistupuje k rozhodnutím, jimiž soud námitce podjatosti vyhoví; ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí nepřípustná není [srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 594/14 či nález ze dne 4. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 629/20 (N 158/101 SbNU 105)]. Domáhá-li se tedy stěžovatel zrušení rozhodnutí o vyloučení soudce pro rozpor se svým právem na zákonného soudce, je nutné vycházet z předpokladu, že stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, neboť případný ústavněprávní deficit nelze v pokračujícím (soudním) řízení účinně napravit (obdobně srov. bod 13 usnesení ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3169/18).