§ 3
(1) Vedoucí podniku může rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem jen v těchto případech:
a) ruší-li se výroba nebo podnik nebo organisuje-li se nově práce v podniku anebo má-li podnik podle státního plánu rozvoje národního hospodářství nebo rozhodnutí nadřízeného orgánu uvolnit zaměstnance;
b) ukáže-li se, že zaměstnanec není schopen konat práci, k níž se zavázal, a nemůže-li být zaměstnán v podniku jinou vhodnou prací ani po předchozí průpravě;
c) porušuje-li zaměstnanec soustavně a ze své viny podstatné povinnosti vyplývající pro něho z pracovního poměru;
d) bude-li zaměstnanec pravomocně odsouzen ke ztrátě čestných práv občanských nebo bude-li mu pravomocně uložen trest zákazu činnosti, k níž se zavázal;
e) bude-li zaměstnanec pravomocně potrestán pro trestný čin nebo přestupek, jichž se dopustil přímo v souvislosti se svým zaměstnáním, nebo je-li déle než dva měsíce ve vazbě nebo trestu.
(2) V případech uvedených v odstavci 1 písm. c) až e) může vedoucí podniku pracovní poměr rozvázat bez dodržení výpovědní lhůty; v ostatních případech s dodržením výpovědní lhůty.
(3) Ustanovení § 114 zákona o národním pojištění zůstává nedotčeno.