XI.
Další námitky
105. Navrhovatelka nicméně poukazuje na to (viz sub 40j a 40k), že napadený zákon výslovně neupravuje některé otázky, jako je odpovědnost za bezpečnost potravin, aniž uvádí, v čem konkrétně spatřuje neústavnost. Zde lze poukázat na výslovnou úpravu v tzv. Legge del Buono Samaritano přijatou v Itálii (zákon č. 155/2003 Úředního věstníku Italské republiky - dostupné na http://www.gazzettaufficiale.it) a upravující (omezující) odpovědnost za stav, přepravu, skladování a používání darovaných potravin. Tato úprava je v rámci Evropské unie ojedinělá a následuje vzor v podobě amerického Bill Emerson Good Samaritan Act z roku 1996 (dostupné na https://www.gpo.gov), který chrání poskytovatele (food business operator) před trestní a civilní odpovědností za potraviny věnované v dobré víře neziskovým organizacím pro konečné rozdělení mezi potřebné (needy individuals). Není ovšem zřejmé, proč by v našich podmínkách, kdyby nebyla přijata rovněž taková speciální úprava (stejně jako v řadě dalších zemí), s ohledem na to, o jaké potraviny jde a jaká rizika jsou spjata s jejich distribucí, neměla platit obecná úprava odpovědnosti za škodu. Stejně tak je třeba zdůraznit, že novelizovaná ustanovení zákona o potravinách nepůsobí ve vzduchoprázdnu, nýbrž v soustavě opatření, která upravují dozor nad bezpečností a kvalitou potravin a chrání a podporují veřejné zdraví atd.
106. K námitce stran hrazení nákladů na dopravu příslušným neziskovým organizacím je třeba uvést (bez bližší argumentace), že s ohledem na povinné subjekty jednak nedosahuje ústavní roviny, jednak jez praxe známo, že si pro předmětné potraviny neziskové organizace rovněž dojíždějí podle dohody a podle svých potřeb (možnost skladování a uchovávání v chladu apod.).
107. Navrhovatelka též (opět bez bližší argumentace) poukázala na to, že zákon, který vyvlastňuje předmětné potraviny, nenaplňuje ústavní podmínku náhrady, a to ani nějakou paušální formou (sub 40l). Přitom toto zboží s daňovou povinností je provozovatel potravinářského podniku zákonem nucen někomu darovat. Vzhledem k tomu, že již bylo shora rozvedeno, že o vyvlastnění nejde, je zde možno připomenout vyjádření České federace potravinových bank, z. s., (sub 29), podle kterého podnik, který daruje potraviny potravinové bance, může využít možnosti neplatit daň z přidané hodnoty z darovaných potravin (viz ale sub 74 - k právní povaze povinnosti poskytnout potraviny), může provozovatel také uplatnit hodnotu daru pro odpočet ze svého daňového základu při výpočtu daně z příjmu, přičemž v obou případech jde o daňové zvýhodnění dárce potravin, které by byly jinak zmařeny. Zde je třeba poukázat na informaci Generálního finančního ředitelství k uplatnění daně z přidané hodnoty při darování zboží do potravinových bank ze dne 15. 12. 2014 č. j. 59193/14/7100-20116-011695 (dostupné na https://www.financnisprava.cz), v argumentaci navrhovatelky pominutou, která tuto problematiku upravuje v podstatě podobně jako jiné členské státy EU.
108. Ústavní soud zde odkazuje na sdělení Komise 2017 (s. 20), která na základě pokynů, které schválil výbor pro daň z přidané hodnoty, doporučila, aby při stanovení DPH v případě darování potravin byla hodnota tohoto zboží upravena podle okolností a stavu zboží v době darování. Jestliže jsou darovány potraviny s blížícím se datem "minimální trvanlivost do" nebo "spotřebujte do" či zboží, které není vhodné k prodeji, lze je však bezpečně konzumovat, měly by členské státy vzít v potaz příslušné okolnosti při stanovení splatné DPH, která v případě potravin, jež skutečně nemají žádnou hodnotu, může být nulová. Ani navrhovatelce (tj. skupině tvořené 25 senátory) přitom nic nebránilo a nebrání, aby využila svých ústavních oprávnění a iniciovala úpravu této problematiky v daňovém zákonodárství, nehledě na to, že tato otázka byla rovněž předmětem kritické rozpravy o návrhu předmětné novelizace (Senát Parlamentu České republiky. Tisk 248) na 23. schůzi Senátu dne 27. 4. 2016. Vyjádření Senátu k návrhu však zachycuje pouze kritická vystoupení senátorů proti novelizaci (sub 15), nikoli již oponenturu těmto názorům, jako např. stanovisko zpravodaje garančního výboru senátora Jana Hajdy: "Když jsem poslouchal některé kolegy, kteří zásadní věc v tomto zákoně podle mne přehlédli (se. - zvýšení účinnosti kontroly provozoven a jejich zavírání pro závadnost), jestli je rozhodující DPH na nějaký chleba, který se dá žirafám apod., tak nevím, co si o takové rozpravě mohou voliči myslet."
109. Konečně je třeba vypořádat výtku navrhovatelky, že argument vlády, že současně jde o plnění mezinárodních závazků, je pokrytecký (viz sub 30, 40m). Pro posouzení takového tvrzení (možnost hodnocení ústavnosti pokryteckosti) chybí Ústavnímu soudu v čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy referenční měřítko. Proto pouze znovu připomíná, že nařízení EU o potravinovém právu je obecně závazným a v České republice přímo aplikovatelným právním předpisem sekundárního práva EU, u kterého se nevyžaduje transpozice formou vnitrostátního právního předpisu a který má přímý účinek v právních vztazích v regulované oblasti. Další dokumenty mezinárodních či nadnárodních organizací, kterých je Česká republika členským státem, upozorňují na shora uvedené problémy a navrhují způsoby, kterými je lze alespoň částečně řešit a jejich důsledky mírnit. Problém z hlediska ústavního pořádku tak není v tom, že se Česká republika, jako člen rodiny demokratických států (preambule Ústavy), do jejich řešení zapojuje, nýbrž v prostředcích, které k tomu používá. Je vyloučeno, aby naše právo jako právo členského státu EU založené mimo jiné na volném pohybu zboží stanovilo jiné podmínky pro bezpečnost potravin, než jak je vymezuje nařízení EU o potravinovém právu (srov. jeho recitál bod 3 - "Volného pohybu potravin a krmiv v rámci Společenství může být dosaženo pouze tehdy, nebudou-li se požadavky na bezpečnost potravin a krmiv mezi jednotlivými členskými státy významně lišit."). Nejde tak o pokrytectví, nýbrž o plnění závazků z mezinárodního práva a členství v nadnárodní organizaci podle čl. 1 odst. 2 a čl. 10a Ústavy, nehledě na princip solidarity, který by měl být pro společenství osob zorganizovaných v demokratický právní stát samozřejmostí (viz i čl. 25 odst. 1 a čl. 29 Všeobecné deklarace lidských práv). Proto také Ústavní soud chápe návrh na zrušení napadených ustanovení zákona o potravinách pouze jako projev odporu proti ukládání dalších a dalších povinností podnikatelům, a nikoli jako projev sobeckosti či snahy po zisku bez ohledu na podmínky společnosti, ve které je dosahován.