VII.
Ústavní soud v nálezu č. 410/2001 Sb. odmítl názor, že neústavní diskriminaci představuje rozdílné právní postavení těch výrobců, kteří kvótu obdrží, a těch, kteří o ni nežádají. Diferenciace je věcí volby. Požadavek na žádost o kvótu představuje administrativní registraci výrobců.
Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzení o neústavní nerovnosti mezi současnými a novými výrobci. Připomněl, že znevýhodnění nových podnikatelů (kteří si musí kvóty koupit od současných výrobců nebo doufat v jejich nejisté přidělení z rezervy, přičemž ovšem soupeří s nynějšími výrobci) je nedílnou součástí jakéhokoli omezování množství produkce. Cílem znevýhodnění vstupu do odvětví je zájem na znemožnění nežádoucího rozšiřování výrobních kapacit.
Nelze ovšem vyloučit diskriminaci mezi výrobci, kteří o kvótu požádají a dostanou ji v plné výši, a výrobci, kterým bude odepřena nebo udělena jenom zčásti. Ustanovení § 12 odst. 6 zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu požaduje, aby se způsob prvotního rozdělení produkčních kvót mezi žadatele řídil zásadou rovnosti a objektivního způsobu výpočtu. Tento obecný pokyn, jenž není než odrazem zásady rovnosti podle čl. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy, musí mít na paměti vláda při určování způsobu výchozího rozdělení kvót v rámci jednotlivých soustav produkčních kvót s ohledem na rysy a zvláštnosti výroby komodit, jejichž výroba je předmětem omezení. Ústavní soud proto může posoudit klíč použitý při původním rozdělování kvót.
Ústavní soud v nálezu č. 410/2001 Sb. jednoroční referenční období spolu s obecně stanovenými dílčími úpravami uznal za přiměřené. Přiznal přitom, že ani podrobně propracovaný klíč, jenž pamatuje na pravidelné příčiny výkyvů objemu výroby, nemůže vzít zřetel na všechny okolnosti. V jednotlivých případech proto může dojít i k nespravedlnosti, jež však nedosahuje ústavní závažnosti. Postavil se přitom s ohledem na možné zneužití zdrženlivě ke zmírňování tvrdosti na základě správního uvážení.
U výroby cukru vláda předpokládá určení individuální produkční kvóty na základě objemu výroby tří z hlediska množství nejúspěšnějších výrobních sezon z posledních pěti (§ 7 odst. 1 nařízení vlády č. 114/2001 Sb.), a pokud se nevyrábělo více než tři sezony, podle sezon, kdy se vyrábělo. V této souvislosti nelze opomenout skutečnost, na kterou poukazuje skupina poslanců. Postavení jednotlivých provozovatelů cukrovarů totiž ovlivnila právní úprava podle nařízení vlády č. 51/2000 Sb. před svým zrušením Ústavním soudem. To bylo zrušeno pro nedostatek zákonné opory. Dodatečně lze ovšem konstatovat, že jím předpokládané rozlišování cukrovarů na strategické a nestrategické včetně taxativního výčtu prvních přímo v textu, jejichž provozovatelé se těší okamžitému udělení produkční kvóty přímo, lze důvodně považovat za podezřelou kvalifikaci (suspect qualification podle metodiky Nejvyššího soudu USA). Představuje svévolné a stěží odůvodnitelné rozlišování mezi jednotlivými provozovateli cukrovarů. Na tomto místě je ale třeba popřít tvrzení skupiny poslanců, že také současná úprava zavádí takovéto rozlišení.
Způsob výpočtu individuálních produkčních kvót nežádoucí dopady jak z formálních důvodů neústavní, tak věcně diskriminační podle minulé právní úpravy jen zmírňuje tím, že neodvozuje rozhodnou průměrnou roční kvótu od objemu výroby ze všech pěti sezon, který je předmětem hlášení v žádosti podle § 5 odst. 3 nařízení vlády č. 114/2001 Sb., nýbrž počítá se skutečností, že některé cukrovary nebyly po všechny sezony v provozu, a bere v úvahu tři sezony, kdy se vyrábělo nejvíce, nebo ty sezony, kdy se vyrábělo, pokud se vyrábělo po tři nebo méně sezon.
Je ovšem zřejmé, že nerovnost se neodstraňuje. Vyvolává ji již skutečnost, že na základě opatření již z formálních důvodů neústavního a věcně diskriminačního mohli někteří výrobci výrobu zvýšit, neboť byli chráněni před konkurencí, jež produkční kvótu neměla, a nemohla tak bez zátěže sankčním odvodem vyrábět. Vláda dnešní formálně korektní úpravou pro budoucnost zachovává nežádoucí stav, jejž vyvolala svou dřívější jak formálně, tak materiálně neústavní úpravou.
Opomenout nelze ani skutečnost, na kterou skupina poslanců poukazuje letmo již odmítnutou argumentací o diskriminaci mezi dosavadními a novými výrobci. Regulace výroby cukru provedená nařízením vlády č. 114/2001 Sb. nijak nepamatuje na případy, kdy jeden cukrovar (závod) provozoval v minulosti jiný subjekt než dnes. K výrobě převzatého závodu v rozhodném období se nepřihlíží. Prodeje podniků a závodů a fúze společností přitom nelze vyloučit.
Zvolený klíč rozdělování individuálních produkčních kvót se tak ocitá v rozporu se zákonným požadavkem objektivního způsobu výpočtu (§ 12 odst. 6 zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu) a zejména ústavním požadavkem rovnosti podle čl. 1 Listiny, což zároveň zakládá ústavně nepřípustný nestejný zákonný obsah vlastnictví výrobních zařízení podle čl. 11 odst. 1 Listiny a neospravedlnitelné rozlišování mezi jednotlivými podniky, jež se těší stejné (tedy stejně upravované) svobodě podnikání podle čl. 26 Listiny.
Za neústavní lze ovšem stěží mít samu o sobě povinnost žadatelů sdělit v žádosti o produkční kvótu svoji výrobu cukru v cukrovarnických sezonách 1996/97 až 2000/01 podle § 5 odst. 3 nařízení vlády č. 114/2001 Sb.