VI.
Formulace výroku derogačního nálezu a jeho právní následky
35. Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na výše uvedené důvody je § 220 odst. 3 občanského soudního řádu v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V této souvislosti ale znovu uvádí, že důvody vyslovení tohoto rozporu se vztahují pouze na případy, v nichž odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, kdy byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo kterým bylo řízení o návrhu zastaveno, a odvolací soud dospěje k názoru, že toto usnesení má být změněno tak, že se návrhu alespoň částečně vyhoví. Ústavní soud si je vědom, že derogační důvod se vztahuje pouze na dílčí právní normu obsaženou v tomto ustanovení, přesto však s ohledem na jeho pravomoc mu nepřísluší derogačním výrokem reformulovat toto ustanovení, např. tím způsobem, že by přistoupil pouze k jeho zrušení v části vztahující se výslovně k předběžnému opatření, tedy v části vymezené slovy "usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo" (srov. nález ze dne 30. listopadu 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04, N 180/35 SbNU 391, 45/2005 Sb.). Vedle toho, pokud by Ústavní soud zrušil toto ustanovení jen ve slovech "usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo", bylo by i nadále rozhodnutí o předběžném opatření podřaditelné pod torzo textu § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jde nepochybně o "usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé". Částečná derogace by proto nevedla k odstranění protiústavního stavu. Navíc by nechtěným důsledkem této derogace bylo též vyloučení možnosti změny napadeného usnesení i v situaci, kdy bylo v prvním stupni návrhu na vydání předběžného opatření alespoň částečně vyhověno, povinnému bylo usnesení doručeno a podal proti němu odvolání. Na takovou procesní situaci derogační důvod v žádném případě nedopadá.
36. Je věcí zákonodárce, aby rozhodl o tom, jakou právní úpravu rozhodování o předběžném opatření přijme, jež by odstranila tímto nálezem vymezený ústavní deficit. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že ten vyvstává v kontextu s celou právní úpravou předběžného opatření v občanském soudním řádu a zde se projevil úplnou absencí práva být slyšen a úplnou absencí možností právní obrany žalované strany proti předběžnému opatření, jímž byla této straně uložena povinnost až soudem druhého stupně, na rozdíl od navrhovatele a na rozdíl od situace, jaká by nastala, pokud by předběžné opatření nařídil již soud prvního stupně. Ústavní soud k tomu dodává, že tento nález nelze vykládat tím způsobem, že jediným možným řešením je absolutizace možnosti kasace rozhodnutí soudu prvního stupně v předmětném odvolacím řízení. V tomto smyslu zákonodárce není omezen, přičemž si lze z jeho strany představit i jiná řešení, např. rozšíření důvodů pro podání návrhu na zrušení předběžného opatření podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu či zavedení úplně nového procesního prostředku, jímž by mohla povinná strana dosáhnout slyšení ve věci nařízeného předběžného opatření, předložení svého pohledu na věc a přezkoumání nařízeného předběžného opatření v krátkém čase. Lze uvažovat též o kombinaci s možností autoremedury v případě opravného prostředku navrhovatele proti zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření soudem prvního stupně, a tedy s následným otevřením možnosti žalovaného podat odvolání k soudu druhého stupně. Pouze pro úplnost Ústavní soud zmiňuje i možnost rozšíření dovolání na situace, kdy předběžné opatření nařídí soud druhého stupně změnou usnesení soudu prvního stupně, toto řešení však zřejmě není vhodné systémově a s ohledem na požadavek rychlosti řízení o předběžném opatření. Ústavní soud dodává, že pozornost by si ostatně zasloužilo komplexní přehodnocení procesní právní úpravy předběžných opatření s důslednou reflexí ústavních principů a ústavně zaručených základních práv, zejména rozlišení funkcí a účelů různých předběžných opatření v různých typech řízení a z toho odpovídajících procesních odlišností u jednotlivých typů předběžných opatření. Nynější právní úprava se i při srovnání s právní úpravou v jiných zemích jeví jako nepromyšlená.
37. Ústavní soud zde ilustrativně poukazuje například na procesní právní úpravy v sousedních, z hlediska právní kultury nám blízkých zemích. Rakouský exekuční řád (Exekutionsordnung, RGB1 1896/79, § 378 až 402) například zakotvuje zvláštní procesní prostředky obrany nejen žalobci, jemuž nebylo vyhověno, ale i žalovanému, jemuž byla předběžným opatřením uložena povinnost, tzv. odpor (Widerspruch) a rekurs (Rekurs), přičemž oba prostředky umožňují v různých procesních situacích žalovanému, aby mohl být slyšen a dosáhnout přezkoumání předběžného opatření (stručně a zjednodušeně řečeno, odpor přísluší v případě, že žalovaný neměl možnost se před nařízením předběžného opatření k věci vyjádřit, rekurs v případě, že tuto možnost měl, nebo pokud byl návrh zamítnut - pak právo rekursu přísluší žalobci). Německý občanský soudní řád (Zivilprozessordnung ze dne 30. 1. 1877, RGB1. S. 83, nově vyhlášen ve znění ze dne 5. 12. 2005, BGB1.1 S. 3202, § 916 až 945) obdobně také rozlišuje více procesních prostředků obrany obou stran sporu proti rozhodnutí o předběžném opatření - odvolání (Berufung), odpor (Widerspruch) žalovaného proti usnesení o nařízení předběžného opatření či okamžitá stížnost (sofortige Beschwerde) žalobce proti usnesení o zamítnutí návrhu. I zde je zmiňovaný odpor nástrojem, jímž žalovaný realizuje své právo být slyšen v situaci, kdy mu to nebylo umožněno před rozhodnutím (tj. zde před nařízením předběžného opatření).
38. Z důvodu významu uvedeného ustanovení pro rozhodování odvolacích soudů a skutečnosti, že derogační důvod tohoto ustanovení dopadá pouze na některé případy jeho aplikace, rozhodl Ústavní soud podle § 70 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., že uvedené ustanovení se ruší až dnem 1. dubna 2011. Tím je pro zákonodárce vytvořen dostatečný prostor pro přijetí ústavně konformní právní úpravy. Do této doby zůstává uvedené ustanovení aplikovatelným, s výjimkou případů, na které dopadá derogační důvod tohoto ustanovení, a tedy v nichž by aplikace tohoto ustanovení vedla k porušení základního práva dotčených účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
39. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že posouzení souladu zákona nebo jiného právního předpisu v řízení podle § 64 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se nepromítá pouze do roviny platnosti právního předpisu, nýbrž i do roviny jeho aplikovatelnosti. Ústava samotná neomezuje ochranu základních práv a svobod v případě, kdy důvod jejich porušení spočívá v aplikaci protiústavní právní normy, pouze na zrušení takovéto právní normy Ústavním soudem, nýbrž předpokládá promítnutí právních závěrů Ústavního soudu i ve vztahu k aplikaci takovéto právní normy orgány veřejné moci. Tento závěr je zřejmý z konstantní judikatury Ústavního soudu, která připouští přezkum i zrušeného zákona na návrh obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy v případě, že tento soud dospěje k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem (nález ze dne 10. ledna 2001 sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, N 5/21 SbNU 29, 78/2001 Sb.; nález ze dne 6. února 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06, N 23/44 SbNU 279, 87/2007 Sb.; nález ze dne 29. ledna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 72/06, N 23/48 SbNU 263; 291/2008 Sb.). V takovém případě totiž není rozhodné, zda byl uvedený zákon zrušen, ale zda je právní norma obsažená v jeho znění stále aplikovatelná a zda posouzení otázky ústavnosti je nezbytným předpokladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé.
40. I v daném případě tak nelze opomenout, že v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů rozhoduje Ústavní soud v první řadě o ústavnosti předmětné právní normy. Pokud v řízení na návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavnosti již zrušených zákonů, je důsledkem výroku o rozporu s ústavním pořádkem neaplikovatelnost předmětného zákonného ustanovení (nález ze dne 7. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS 35/08, 151/2009 Sb.). Je tedy zřejmé, že tento účinek se musí uplatnit i v případech, kdy se jedná o posouzení ústavnosti stále platného zákona. Navzdory stanovení pozdějšího dne zrušení napadeného ustanovení jsou tedy obecné soudy oprávněny neaplikovat § 220 odst. 3 občanského soudního řádu v případech, kdy by takováto aplikace znamenala změnu usnesení soudu prvního stupně, který zamítl nebo odmítl návrh na nařízení předběžného opatření nebo kterým bylo zastaveno řízení o takovémto návrhu, v tom smyslu, že by v důsledku této změny bylo alespoň částečně vyhověno návrhu. Aplikováním tohoto ustanovení by totiž porušily základní právo žalovaného vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
41. Ústavní soud tedy uzavírá, že § 220 odst. 3 občanského soudního řáduje v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pročež rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., že se toto ustanovení ruší, přičemž vykonatelnost tohoto výroku podle § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odložil na pozdější den, aby měl zákonodárce potřebný prostor pro přijetí komplexní ústavně konformní právní úpravy. Protože odklad vykonatelnosti derogačního výroku za současně přetrvávající přítomnosti derogačního důvodu vyvolává v aplikační praxi velké napětí, byl nucen Ústavní soud toto napětí odstranit prozatímní úpravou v podobě interpretativního výroku pod bodem III. Konečně návrh na zrušení § 76g občanského soudního řádu podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud jako nedůvodný zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujala k rozhodnutí pléna soudkyně Ivana Janů.
******************************************************************