V.
Vlastní posouzení návrhu
19. Ústavní soud se zabýval tvrzeným rozporem napadených ustanovení se zásadou rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
20. Předběžné opatření představuje procesní prostředek, který umožňuje ještě před rozhodnutím obecného soudu ve věci samé stanovit účastníkovi řízení povinnost, je-li třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Účelem předběžného opatření je tedy zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta, zajišťuje však, aby takovéto konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam (srov. usnesení ze dne 23. února 2005 sp. zn. IV. ÚS 601/03, přístupné na http://nalus.usoud.cz).
21. Ačkoliv dochází předběžným opatřením pouze k dočasné úpravě právních vztahů, jedná se o rozhodnutí, které, jak vyplývá i z ustálené judikatury Ústavního soudu, je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivce (srov. např. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171, nebo nález ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01, N 178/24 SbNU 327). Uložení určité povinnosti tímto způsobem se totiž v závislosti na předmětu řízení před obecným soudem může zásadním způsobem dotýkat právního postavení účastníka řízení, jakož i zasahovat do jeho základních práv a svobod. Typicky si lze představit omezení vlastnického práva účastníka řízení předběžným opatřením v důsledku stanovení povinnosti zdržet se určitého nakládání s předmětem řízení. Předběžné opatření však může představovat i zásah do práv vztahujících se k právu na soudní a jinou právní ochranu. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že základní práva obsažená v hlavě páté Listiny se promítají nejen ve vztahu k posouzení soudního řízení jako celku, nýbrž je jejich prizmatem nezbytné posuzovat i jednotlivé části řízení před obecnými soudy. Není přitom nezbytně nutné, aby požadavky plynoucí z jednotlivých ústavně zaručených procesních práv působily ve stejné intenzitě ve všech jeho částech. Omezení základních procesních práv ale nemůže být svévolné a musí brát zřetel na to, že účelem soudního řízení je poskytování ochrany subjektivním právům jednotlivce. Porušení procesních práv účastníka řízení se tak může negativně promítnout do jiných jeho základních práv, přičemž takovýto zásah může mít přímý a z hlediska dalšího řízení neodčinitelný charakter (srov. usnesení ze dne 30. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 394/06, přístupné na http://nalus.usoud.cz).
22. Princip rovnosti účastníků řízení představuje stěžejní zásadu spravedlivého procesu. Své normativní vyjádření nachází především v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy a na úrovni podústavního právaje pro civilní řízení zakotven v § 18 občanského soudního řádu, přičemž se promítá i do řady dalších ustanovení tohoto zákona. Tento ústavní princip garantuje rovné postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád (srov. nález ze dne 21. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 657/05, přístupný na http://nalus.usoud.cz). Obdobným způsobem je tento princip interpretován i v ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který za součást práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") považuje zásadu "rovnosti zbraní". Z této zásady tento soud dovozuje, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (rozsudek ze dne 27. října 1993 ve věci Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, č. 14448/88, bod 33).
23. Vycházeje z uvedených postulátů, Ústavní soud uvádí, že princip rovnosti účastníků řízení působí i ve vztahu k řízení o nařízení předběžného opatření jako dílčí části soudního řízení, a to především s ohledem na možnost uložení povinnosti, která se může významným způsobem dotknout právního postavení žalovaného subjektu. Má-li tedy být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k předmětnému návrhu, které se relevantním způsobem promítnou do úvahy soudu ve vztahu k posouzení důvodnosti návrhu.
24. Postavení účastníků řízení o nařízení předběžného opatření na úrovni jednoduchého (podústavního) práva vykazuje řadu specifik ve srovnání s řízením ve věci samé. Podle § 74 odst. 2 občanského soudního řádu jsou účastníky kromě navrhovatele i ti, kteří by jimi byli, kdyby šlo o věc samu. V řízení před soudem prvního stupně ale není návrh doručen ostatním účastníkům řízení. Soud totiž o tomto návrhu rozhoduje bez nařízení veřejného slyšení, přičemž k doručení ostatním účastníkům řízení přistoupí pouze v případě, že návrhu alespoň částečné vyhoví.
25. Napadené ustanovení § 76g občanského soudního řádu tím zakládá výjimku z obecné úpravy doručování usnesení podle § 168 odst. 2 tohoto zákona, neboť ačkoliv proti takovémuto rozhodnutí je přípustné odvolání, není v případě zastavení nebo odmítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření nebo v případě zastavení řízení o takovémto návrhu doručováno jiným účastníkům než navrhovateli. Podle tvrzení navrhovatelky je dán rozpor § 76g občanského soudního řádu s čl. 37 odst. 3 Listiny v důsledku omezení možnosti uplatnění opravného prostředku proti usnesení, kterým se nařizuje předběžné opatření. Proti usnesení soudu prvního stupně totiž může účastník řízení podat odvolání, což ale v případě, že soudem prvního stupně nebylo návrhu vyhověno, znamená, že toto odvolání bude moci podat pouze navrhovatel. Jen jemu totiž bylo usnesení soudu prvního stupně doručeno. S uvedenou argumentací se ale Ústavní soud neztotožnil, pročež rovněž nepřisvědčil tvrzenému rozporu tohoto ustanovení se zásadou rovnosti účastníků řízení.
26. Ze zásady rovnosti účastníků řízení totiž nelze vyvozovat abstraktní postulát, že všichni účastníci řízení musí v každém okamžiku řízení současně disponovat určitým procesním prostředkem. V případě některých procesních prostředků plyne naopak z jejich povahy a účelu, že jejich uplatnění může být v dispozici pouze jedné strany. Tak tomu bude i v případě návrhu na předběžné opatření, neboť toto opatření slouží k zaručení projednatelnosti nároku a účinnosti případného poskytnutí soudní ochrany. Pokud zákonodárce umožnil v případech, na které dopadá právě napadený § 76g občanského soudního řádu, aby žalobce mohl uplatnit opravný prostředek proti rozhodnutí soudu první instance, byl jeho postup odůvodněn zájmem na účinné ochraně subjektivního práva žalobce. Doručením rozhodnutí soudu prvního stupně též žalovanému by se žalovanému signalizovala uvedená procesní aktivita žalobce a poskytoval určitý časový prostor k úkonům, které by mohly účinnost případně následně vydaného předběžného opatření zmařit (usnesení ze dne 3. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 2959/07, přístupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze proto v samotném nedoručení tohoto rozhodnutí žalovanému, které ve své podstatě zabezpečuje účelnost odvolání žalobce, spatřovat porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Takovýto výklad by přitom postrádal smysl nejen ve vztahu k zájmu žalobce, nýbrž i ve vztahu k žalovanému, neboť ten by mohl jen stěží mít zájem na podání odvolání proti usnesení, kterým soud návrh na vydání předběžného opatření zamítl (takové odvolání by muselo být shledáno subjektivně nepřípustným). Z hlediska zásady rovnosti účastníků řízení je navíc potřebné zdůraznit, že vůči jakémukoliv tvrzení nebo důkazu, který žalobce vznesl ve vztahu k návrhu předběžného opatření a který by mohl mít význam pro rozhodnutí obecného soudu ve věci samé, se může žalovaný vyjádřit v rámci soudního řízení. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal rozpor § 76g občanského soudního řádu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
27. Pokud jde o napadené ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, toto ustanovení stanoví, že nejsou-li splněny podmínky pro potvrzení usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich zrušení podle § 219a odst. 1, odvolací soud je změní. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že protiústavnost tohoto ustanovení není namítána obecně k omezení možnosti kasace rozhodnutí odvolacím soudem na případy podle § 219a odst. 1 občanského soudního řádu, nýbrž pouze ve vztahu k těm případům, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, jež se podle § 76g občanského soudního řádu nedoručuje ostatním účastníkům řízení. Napadené ustanovení proto Ústavní soud přezkoumal pouze v tomto rozsahu.
28. Jak již bylo uvedeno výše, předběžné opatření je způsobilé významným způsobem zasáhnout do základních práv a svobod účastníka řízení. Dostát povinnosti plynoucí ze zásady rovnosti účastníků řízení znamená, že v rámci soudního řízení musí být garantována možnost uplatnit svá tvrzení takovým způsobem, aby žádná procesní strana nebyla podstatně znevýhodněna z hlediska vlastního posouzení obecného soudu v rámci řízení. Zákonná úprava řízení o nařízení předběžného opatření tedy musí vytvořit procesní prostor, aby při reflektování účelu předběžného opatření byla současně zachována dotčenému účastníkovi řízení reálná možnost ochrany jeho práv ve vztahu k nařízenému předběžnému opatření, a to zejména s ohledem na to, že soudní řízení není omezeno lhůtou, což znamená, že předběžné opatření může vyvolávat účinky po nikoli zanedbatelnou dobu do pravomocného ukončení řízení.
29. Posouzení souladu § 220 odst. 3 občanského soudního řádu ve vztahu k řízení o nařízení předběžného opatření z hlediska zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny tedy předpokládá zodpovězení otázky, zda současná právní úprava umožňuje účastníkovi řízení, kterému byla předběžným opatřením uložena povinnost, uplatnit jeho tvrzení a námitky v obdobném rozsahu, jaký měl navrhovatel, bez ohledu na to, bylo-li předběžné opatření nařízeno soudem prvního nebo druhého stupně. Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
30. Předtím Ústavní soud zkoumal, zda možnost pro uplatnění tvrzení žalovaného je nebo může být dána během samotného odvolacího řízení, a to především z hlediska § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. Obě ustanovení se vztahují k odvolacímu řízení, přičemž ve své podstatě vytvářejí prostor pro to, aby ostatní účastníci řízení mohli v řízení uplatnit svá tvrzení. Podle prvního uvedeného ustanovení doručí předseda senátu odvolání ostatním účastníkům pouze v případě, jedná-li se o rozsudek nebo o usnesení ve věci samé. V ostatních případech, jako je tomu v případě předběžného opatření, soud odvolání nedoručuje. K uvedenému ustanovení Ústavní soud opakovaně uvedl v souvislosti s rozhodováním o odvolání pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, že ačkoliv z něj "nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu nebo specifikum věci" (nález ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05, N 180/38 SbNU 443). Obdobně se vyslovil ve vztahu k možnosti nenařídit jednání podle § 214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu v případě, kdy se odvolání týká pouze nákladů řízení. V daném případě se však jedná o odlišnou situaci, než o jakou se jednalo v případě odvolacího řízení týkajícího se toliko náhrady nákladů řízení.
31. Jak již bylo uvedeno výše, předběžné opatření vytváří předpoklad pro účinnou ochranu subjektivních práv účastníka před soudem. Účinnost této ochrany je dána tím, že tímto opatřením se lze urychleně domoci stanovení povinnosti vůči žalovanému, v důsledku čehož lze zamezit ohrožení pozdějšího výkonu soudního rozhodnutí, resp. tím lze zamezit případným negativním důsledkům do právní sféry navrhovatele, ke kterým by mohlo dojít v důsledku nemožnosti výkonu jeho práv až do rozhodnutí soudu ve věci samé. Požadavek rychlosti, jakož i překvapivosti z hlediska předvídatelnosti uložení předběžného opatření dotčenému účastníkovi řízení umožňuje efektivnost uvedeného procesního prostředku. Vyloučení těchto požadavků by znemožnilo účinnost tohoto prostředku při soudní ochraně subjektivních práv, a tedy by se negativním způsobem promítlo do základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jež předpokládá existenci právních prostředků pro účinnou ochranu subjektivních práv. Pokud by soud zaslal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým nevyhověl návrhu na nařízení předběžného opatření, ostatním účastníkům řízení nebo pokud by nařídil jednání ve smyslu § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, fakticky by tím v řadě případů znemožnil reálné dosažení ochrany práv formou předběžného opatření, neboť žalovaný by mohl svým postupem znemožnit dosažení jeho účelu. Takovýto postup obecného soudu je tedy vyloučen z povahy předběžného nařízení, a lze uzavřít, že výkladem a aplikací § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu nelze s ohledem na účel předběžného opatření zabezpečit možnost žalovaného uplatnit jeho procesní práva.
32. Možnost pro uplatnění tvrzení a námitek žalovaného přitom není dána ani následně po rozhodnutí odvolacího soudu, kterým nařídí předběžné opatření. Za přiměřený procesní prostředek nelze považovat ani případný podnět ke zrušení předběžného opatření soudem ve smyslu § 77 odst. 2 občanského soudního řádu. Toto ustanovení v podstatě podmiňuje trvání předběžného opatření trváním důvodů, pro které bylo nařízeno. Soud je podle tohoto ustanovení povinen předběžné opatření zrušit, pokud podle jeho názoru pominou důvody jeho nařízení. Již z uvedeného je zřejmé, že jakýkoliv podnět ve vztahu k soudu by nemohl docílit přezkoumání zákonnosti předběžného opatření v době jeho nařízení, neboť podle uvedeného ustanovení soud posuzuje aktuální trvání těchto podmínek, a nikoliv to, zda tyto podmínky byly dány v době nařízení.
33. Za těchto okolností tedy Ústavní soud konstatuje, že současná právní úprava nevytváří procesní prostor pro účastníka řízení, jemuž je v důsledku změny usnesení soudu prvního stupně odvolacím soudem podle § 220 odst. 3 občanského soudního řádu stanovena předběžným opatřením povinnost, aby mohl v obdobném rozsahu jako žalobce chránit svá práva v řízení před soudem. V důsledku právní úpravy je tak na úrovni jednoduchého (podústavního) práva založen rozpor s ústavní zásadou rovnosti účastníků řízení, což může v případě aplikace této právní úpravy vést k porušení základního práva účastníka řízení plynoucího z uvedené zásady.
34. Ústavní soud z hlediska čl. 37 odst. 3 Listiny nedospěl k závěru, že vyloučení možnosti zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně o předběžném nařízení ve smyslu napadeného § 220 odst. 3 občanského soudního řádu lze samo o sobě považovat za protiústavní. V případě, že soud prvního stupně nevyhověl alespoň částečně návrhu na nařízení předběžného opatření, však právě nemožnost kasace tohoto rozhodnutí odvolacím soudem při absenci jiného prostředku ochrany práva žalovaného účastníka řízení brání poskytnutí ochrany jeho základnímu právu v řízení před obecnými soudy ve smyslu čl. 4 Ústavy. Napadené ustanovení je tedy z výše uvedených důvodů v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a současně čl. 6 odst. 1 Úmluvy.