II.
Průběh řízení před Ústavním soudem a rekapitulace vyjádření účastníků řízení
5. Usnesením ze dne 23. června 2009 č. j. II. ÚS 2100/08-49 dospěl II. senát Ústavního soudu k závěru, že uplatněním § 76g a § 220 odst. 3 občanského soudního řádu nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, pročež návrh navrhovatelky na zrušení napadených ustanovení postoupil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
6. Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k návrhu na zrušení napadených ustanovení. K vyjádření vyzval i Ministerstvo spravedlnosti, a to s ohledem na jeho působnost ve vztahu k soudům.
7. Senát ve svém vyjádření podepsaném jeho předsedou Přemyslem Sobotkou shrnul legislativní proces v Senátu ve vztahu k návrhu zákona novelizujícího občanský soudní řád, kterým bylo znění tohoto zákona doplněno o § 76f (později přeznačen zákonem č. 135/2006 Sb. na § 76g) a § 220 odst. 3 a který byl po svém schválení publikován jako zákon č. 59/2005 Sb.
8. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření podepsaném její místopředsedkyní Miroslavou Němcovou shrnula legislativní proces ve vztahu k zákonu č. 59/2005 Sb., jakož i k zákonu č. 135/2006 Sb. V této souvislosti uvedla, že obě novely zákona byly schváleny potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, byly podepsány příslušnými ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny. Zároveň vyjádřila stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a právním řádem.
9. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření uznalo, že v případě nařízení předběžného opatření odvolacím soudem k odvolání navrhovatele bude toto rozhodnutí pravomocné, aniž by se proti němu mohl odvolat ten, komu je jím ukládána povinnost. Předseda senátu je však i přesto povinen podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu zrušit předběžné opatření, pokud pominou důvody, pro které bylo nařízeno. Účastník, jemuž je předběžným nařízením něco uloženo, je oprávněn kdykoli podat návrh na zrušení předběžného opatření s tím, že důvody pro které bylo nařízeno, pominuly, resp. nikdy neexistovaly.
10. Ve vztahu k tvrzenému rozporu napadených ustanovení s čl. 37 odst. 3 Listiny ministerstvo uvedlo, že řízení o nařízení předběžného opatření je de facto zajišťovacím institutem svého druhu, a nikoli kontradiktorním řízením, přičemž možnost trvání předběžného opatření je vázána na podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé, v němž bude závazně rozhodnuto o právech a povinnostech účastníků řízení. Všechny zásady vyjádřené v ústavních zákonech je třeba v konkrétním řízení vždy posuzovat jako celek, a nikoli je hodnotit jednotlivě. V daném případě je podle Ministerstva spravedlnosti třeba dojít k závěru, že nad zásadou rovnosti zbraní, která se plně uplatní v řízení ve věci samé, převažuje zásada vyjádřená v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nemá-li být toto ustanovení pouhou proklamací práva jednotlivců, musí být v praxi naplnitelný i jeho smysl, a tím je zcela bezpochyby umožnění jednotlivcům reálně se svých práv v soudním řízení domoci. Pokud by však neexistoval účinný prostředek pro zatímní řešení poměrů mezi účastníky do doby vydání závazného rozhodnutí, mohlo by docházet k tomu, že soud sice žalobci jeho práva přizná, ale fakticky je již dobrovolně ani výkonem rozhodnutí nebude možné realizovat. Závěrem vyslovilo Ministerstvo spravedlnosti přesvědčení, že napadená ustanovení jsou v souladu s ústavním pořádkem.
11. Od ústního jednání Ústavní soud v souladu s § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upustil, neboť dospěl k závěru, že od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání vyslovili souhlas.