I.
Rekapitulace návrhu
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil nálezem usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2008 č. j. 3 Cmo 52/2008-52 pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Řízení o ústavní stížnosti je vedeno pod sp. zn. II. ÚS 2100/08. S návrhem na zrušení uvedeného usnesení se domáhala rovněž zrušení § 76g a § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny a s čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Žalobou ze dne 3. ledna 2008 se společnosti Studio Moderna, s. r. o., a Studio Moderna SA domáhaly vůči navrhovatelce a společnostem BESTSELLER, s. r. o., a Nodus Technologies, spol. s r. o., uložení povinnosti zdržet se užívání blíže specifikovaných označení či provozu blíže specifikovaných internetových stránek. S žalobou byl spojen rovněž návrh na vydání předběžného opatření, kterým se žalobkyně domáhaly stanovení většiny povinností, jež jsou obsaženy v petitu žalobního návrhu. Ve vztahu k navrhovatelce byl návrh na uložení povinností předběžným opatřením totožný s vlastním žalobním petitem. Usnesením ze dne 10. ledna 2008 zamítl Městský soud v Praze návrh na vydání předběžného opatření. Uvedené rozhodnutí bylo doručeno pouze právnímu zástupci žalobkyň. Dne 30. ledna 2008 podaly žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo následně doplněno podáními ze dne 21. března 2008 a 1. dubna 2008. Napadeným rozhodnutím rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že vyhověl návrhu na vydání předběžného opatření ve vztahu ke všem žalovaným společnostem. Dne 30. června 2008 bylo uvedené rozhodnutí doručeno žalované (TV PRODUCTS CZ, s. r. o., tj. navrhovatelka v řízení před Ústavním soudem).
3. Podstatou argumentace navrhovatelky je ve stručnosti tvrzení, že v důsledku jejího vyloučení z druhého stupně posouzení věci (odvolacího řízení) ve věci návrhu na vydání předběžného opatření v případě, kdy soud prvního stupně návrh zamítl, se žalobci dostává nenáležité ochrany, neboť může ve svém návrhu tvrdit cokoli o porušení svých práv žalovaným v prvním i druhém stupni, a žalovanému přitom není poskytnuta žádná ochrana, resp. možnost obrany proti těmto tvrzením a rozhodnutím, a to ani poté, kdy sám soud pochybuje o oprávněnosti nároků žalobce. Opětovným vyjádřením navrhovatele předběžného opatření dochází podle navrhovatelky de facto k prolomení zásady prvoinstančního rozhodování rozhodovat o návrhu na nařízení předběžného opatření bez slyšení účastníků řízení podle § 75c odst. 3 občanského soudního řádu, čehož důsledkem je i úplné "vynechání" žalované z řízení. Navrhovatelce tak nebyla poskytnuta možnost oponovat rozhodnutí orgánu prvního stupně, na svou obranu uvést další tvrzení a vysvětlení a reagovat na jednotlivá tvrzení soudu v případě, kdy dojde k zamítnutí návrhu soudem prvního stupně. Pokud by naopak soud prvního stupně žalobci vyhověl, měla by navrhovatelka v odvolacím řízení stejná práva jako žalobce. Dále navrhovatelka uvádí, že v odvolacím řízení není důvod prosazovat snahu o maximální ochranu navrhovatele (na rozdíl od řízení před soudem prvního stupně) v případě, že poskytnutí této ochrany již bylo žalobci odepřeno zamítavým usnesením. Takovýto závěr nelze založit ani na hypotetické úvaze o tom, že žalovaný by mohl blíže neurčeným způsobem mařit předběžné opatření, když v prvním stupni nařízeno nebylo a žalobce soudu mohl veškeré rozhodující skutečnosti sdělit již předtím. Navrhovatelka v této souvislosti polemizuje s právními závěry Ústavního soudu obsaženými v usnesení ze dne 3. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 2959/07, v němž Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv v důsledku nedoručování rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření žalovanému. Z uvedených důvodů tedy navrhovatelka tvrdí, že jejím vyloučením z odvolacího řízení došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy (uvedené ustanovení je v ústavní stížnosti nesprávně označeno jako čl. 69 odst. 1 Ústavy). Rovněž v něm spatřuje porušení zásady dvojinstančnosti řízení, k čemuž dodává, že tuto zásadu je potřebné posoudit z hlediska zásady rovnosti účastníků řízení. Občanský soudní řád totiž neumožňuje žalovanému podání řádného opravného prostředku proti nařízení předběžného opatření v odvolacím řízení, zatímco navrhovateli je právo apelace rozhodnutí přiznáno v celém rozsahu.
4. S ústavní stížností byl spojen rovněž návrh na zrušení § 76g a § 220 odst. 3 občanského soudního řádu. V návaznosti na výše uvedenou argumentaci navrhovatelka tvrdí, že ustanovení § 76g občanského soudního řádu, podle něhož se žalovaný nedozví o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na předběžné opatření a o možnosti podání odvolání ze strany žalobce, má za následek popření zásady rovnosti účastníků řízení v neprospěch žalovaného. Pokud je navrhovateli přiznáno právo apelace proti rozhodnutí a vyjádření svého názoru k němu, o němž odvolací soud jedná a rozhoduje, pak by stejné právo mělo být přiznáno v odvolacím řízení i osobě, které se má předběžným opatřením uložit povinnost. Dále tvrdí, že v důsledku § 220 odst. 3 občanského soudního řádu je soud nucen postupovat takovým způsobem, že žalovanému znemožní realizaci jeho práva domáhat se revize rozhodnutí, kterým je mu uložena povinnost. Na rozdíl od navrhovatele je mu tak upřeno právo využít všechny řádné a mimořádné prostředky. Aplikace obou ustanovení přitom může mít za přímý následek neodčinitelný zásah do práva účastníka řízení na rovnocenné zacházení a práva na spravedlivý proces. Pokud totiž dojde k nařízení předběžného opatření, žalovaný sice bude mít možnost později se k věci vyjádřit, jeho tvrzení však budou posuzována v kontextu řízení a rozhodování ve věci samé, replikována žalobcem a samotný fakt existence nařízení povinnosti neovlivní a nezvrátí.