IV.
V souladu s ustanovením § 42 odst. 3 zákona o ústavním soudu byla vyžádána i vyjádření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva práce a sociálních věcí.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v zásadě souhlasí se závěry navrhovatele týkajícími se institutu tzv. "smluvní rodiny", zavedeného do českého právního řádu zákonem č. 109/2002 Sb. Předmětná ustanovení nebyla součástí vládního návrhu, ale byla doplněna cestou pozměňovacích návrhů při projednávání návrhu citovaného zákona v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Výchova dětí a mládeže ve "smluvních rodinách" by mohla být vhodnou formou péče o děti a mládež, jinou otázkou je však zakotvení této výchovné formy v českém právním řádu, které je v dané době velmi problematické.
Předně chybí právní úprava tohoto institutu v zákoně. Zákon neobsahuje definici tohoto pojmu, vymezení požadavků kladených na smluvní rodiny, vymezení jejich práv a povinností, ale i práv a povinností dětí, vztahu mezi smluvní rodinou a diagnostickým ústavem. Jedná se tedy o neurčitý pojem, který zákon vůbec nevymezuje, pouze v § 41 odst. 2 odkazuje na prováděcí vyhlášku, kterou má Ministerstvo práce a sociálních věcí stanovit podrobnosti pro výběr a přípravu smluvních rodin, podrobnosti spolupráce a kontroly těchto smluvních rodin s diagnostickým ústavem.
Pokud zákon zmocňuje ministerstvo k úpravě něčeho, co v zákoně samotném upraveno není, je toto ustanovení v rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy. V takovém případě se nejedná o provedení zákona, ale o jeho doplňování za situace, kdy chybí příslušná zákonná úprava, kterou by měla vyhláška provést.
Napadená ustanovení zákona č. 109/2002 Sb. odporují též čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, podle nichž je státní moc možno uplatňovat jen v případech a mezích, které stanoví zákon, a to způsobem, který zákon stanoví, a povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Zákonem předvídaná vyhláška by při vymezení tohoto institutu musela nepochybně obsahovat i stanovení povinností smluvní rodiny ve vztahu k dítěti i diagnostickému ústavu, které však nemají nezbytný základ v podobě pozitivní zákonné úpravy.
V zákoně rovněž chybí jakékoli ustanovení o soudní ingerenci. Přitom podle čl. 32 odst. 4 Listiny mohou být práva rodičů omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Zákon počítá s tím, že dítě by bylo umístěno do smluvní rodiny pouze na základě smlouvy uzavřené mezi touto rodinou a diagnostickým ústavem, a to bez jakékoli kontroly soudem a zákonného podkladu. Obecný institut smluvní volnosti účastníků závazkových vztahů by tak umožňoval neomezenou možnost smluvních stran dohodnout v zásadě jakékoli podmínky výchovy ve smluvních rodinách, čímž by došlo i k porušení závazků České republiky vyplývajících též z mezinárodních právních normativních aktů (viz např. Evropská úmluva o výkonu práv dětí - sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.).
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v rámci metodické činnosti vypracovalo pokyn k umísťování dětí s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou do smluvních rodin. Podle čl. I bodu 2 tohoto pokynu do doby vydání vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí ve smyslu § 41 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb. diagnostické ústavy umísťují děti s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou pouze do školských zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy podle § 5 odst. 1 věty první zákona č. 109/2002 Sb. Tímto pokynem bude zajištěno, že do doby, než bude situace vyřešena v rovině právní úpravy, nebude svěřování do smluvních rodin probíhat.