K §u 2.
V ohledu subjektivním nečiní zákon rozdílu mezi příslušníky republiky Československé a cizozemci. Obojí podléhají, dávce z majetku za stejných předpokladů stejně.
K čís. 1. Osoba má bydliště své tam, kde se usadila v prokazatelném nebo z okolností patrném úmyslu, že se tam trvale chce zdržovati. Není třeba, aby bydliště bylo výlučné a nepřetržité. Může tedy jedna osoba míti několik bydlišť, z nichž v každém pravidelně nějaký čas se zdržuje. Pouhá policejní přihláška však ještě bydliště nezakládá, rovněž jako nelze mluviti o bydlišti tuzemském u cizince, který na př. každoročně do stejného místa k lázeňskému pobytu sem dojíždí.
Pro pojem pobytu déle než jednoročního jest lhostejno, zdali trval na jednom místě či na několika místech po sobě, nebo, byl-li po trvání déle než jednoletém po 1. březnu 1919 přerušen, pokud ovšem byl dobrovolný. Neplatí tedy ustanoveni o subjektivní povinnosti k dávce z majetku pro zajatce a osoby internované, pokud ovšem se zde již před počátkem nuceného pobytu déle jednoho roku nezdržovaly. Pro výpočet trvání pobytu rozhodnou jest doba jednoho roku ode dne 1. března 1919 zpět čítajíc.
Ohledně druhu jmění jsoucího v cizině nečiní se rozdílu, jmenovitě není rozhodno, jde-li o jmění na cizinu vázané (na př. reality, pohledávky hypotekární), či volně přenositelné (na př. vklady spořitelní, cenné papíry, pohledávky neknihovní).
Za dávku z majetku stejného druhu nelze považovati doplňovací daň z majetku, zavedenou v některých státech cizích, nebo jinakou daň z majetku, vybíranou v kratších neb delších obdobích periodicky, nýbrž jedině dávku jednou pro vždy, zavedenou na obdobných zásadách, jejíž výše řídí se nikoli příjmem (viz na př. branný příspěvek v Německu), nýbrž výší majetku. Okolnost, že placení dávky rozvrženo jest na kratší či delší řadu let, nebéře v tomto směru dávce povahy dávky jednorázové. Rovněž není rozhodno, je-li to čistá dávka z majetku, nebo vedle toho též dávka z přírůstku na majetku.
Není bezvýhradně nutno, aby dávka v cizině byla uložena současně s dávkou zdejší nebo aby se tak stalo na základě zákonů v témže roce vydaných.
V případech pochybných vyžádati jest rozhodnutí ministerstva financí.
Průkaz skutečného postižení jmění dávkou z majetku a výše jeho, jakož i vyžadované reciprocity státu cizího náleží poplatníku, který dvojí zatížení namítá.
Statní zřízence republiky Československé bydlící v cizině za výkonem svého povolání staví zákon na roven občanům ve zdejším území bydlícím, jsou tedy podrobeni dávce z majetku i jměním, které mají v cizině, jestliže jmění toto není v cizině obdobnou dávkou stiženo. Je-li však tomu tak, nepředepíše se jim zde dávka z tohoto majetku. Průkazu reciprocity se v tomto případě nežádá.
K čís. 2. Osobami ostatními rozumí se osoby, které v tuzemsku v den rozhodný ani nebydlily, ani se déle jednoho roku nezdržovaly.
K čís. 3. Neodevzdanou pozůstalostí rozuměti jest každou pozůstalost, o které ještě nebyla vydána odevzdací listina. Nerozhoduje tedy, byla-li dědicům svěřena správa a užívání jmění, neb okolnost, že byla pozůstalost ještě před odevzdáním pozůstalosti rozdělena.
Pozůstalost jest odevzdána dnem, kdy se soud na odevzdání usnesl.