V.
Judikatura ESLP ve vztahu k pořádkovým pokutám
Judikatura ESLP je při posuzování této otázky do značné míry kazuistická a nejednotná, jak lze dovodit z rozhodnutí ESLP např. ve věcech Engel a další proti Nizozemsku, 1976, Ötztürk proti Německu, 1984, Weber proti Švýcarsku, 1990, Ravnsborg proti Švédsku. 1994, Putz proti Rakousku, 1996, Lauko proti Slovensku. 1998, Jurík proti Slovensku. 2003.
Test, který ESLP aplikuje při posuzovaní, zda určitá sankce je "trestní", byl formulován v rozsudku ESLP ve věci Engel a další proti Nizozemsku, 1976. Především je nezbytné zjistit, zda ustanovení definující delikt náleží podle právního systému žalovaného státu do oblasti trestního práva, disciplinárního (kázeňského) práva nebo obou současně. To ovšem představuje pouze východisko a skutečnosti takto získané mají pouze formální a relativní hodnotu. Větní význam má sama podstata deliktu, zejména však přísnost sankce, jež hrozí dotčené osobě. Tato kritéria bere Soud (ESLP - pozn. red.) v úvahu při hodnocení, zda stěžovatel byl subjektem "trestního obvinění" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z výše uvedených rozhodnutí ESLP však lze dovodit, že test aplikovaný ESLP není zcela vyhovující, zejména při posuzování, zda určitý disciplinární (kázeňský) trest stanovený v národním právu je "trestním obviněním" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Například ve věci Weber proti Švýcarsku, 1990, byla stěžovateli soudem uložena pořádková pokuta 300 švýcarských franků za porušení důvěrnosti trestního vyšetřování. ESLP dospěl k závěru, že pořádková pokuta uložená soudem byla trestním obviněními podle čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy.
Naopak ve věci Ravnsborg proti Švédsku, 1994, byly stěžovateli uloženy 3 pořádkové pokuty soudy různých stupňů za nevhodná vyjádření v písemných podáních. ESLP dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se na daná porušení nevztahuje. Uvedl, že pravidla umožňující soudu sankcionovat neřádné chování v řízení před ním jsou společným znakem právních systémů smluvních států. Taková pravidla a sankce se odvozují z nezbytné pravomoci soudu zajistit řádný a spořádaný průběh soudních řízení. Opatření nařízená soudem podle takových pravidel se více podobají výkonu kázeňských pravomocí než ukládání trestů za způsobení trestného činu.
Na stejném základě jako ve věci Ravnsborg spočívá o udůvodnění rozsudku ESLP ve věci Jurík proti Slovensku, 2003 a rozsudku ve věci Putz proti Rakousku, 1996 (viz níže).
Proti panu Putzovi bylo v roce 1985 vedeno rakouskými soudy trestní řízení (v souvislosti s bankroty). Během řízení u Krajského soudu ve Welsu mu byly uloženy dvě pokuty za rušení soudního řízení. Třetí pokutu uložil Odvolací soud v Linci. Stěžovatel namítl mj. porušení čl. 6 a čl. 13 Úmluvy s tím, že neměl spravedlivý proces před nestranným tribunálem ani žádný elektivní prostředek nápravy z hlediska rozhodnutí o pořádkových pokutách. ESLP dospěl k závěru, že k porušení Úmluvy nedošlo, což odůvodnil tak, že především ustanovení týkající se rušení soudního řízení nejsou součástí rakouského trestního práva. Pokud jde o povahu deliktu, pravidla umožňující soudu sankcionovat nikoliv řádné chování v řízení před ním jsou společným rysem právních systémů smluvních států. Taková pravidla a sankce se odvozují od vlastní pravomoci soudu zajistit náležitý a ukázněný průběh svých řízení. Opatření nařízená soudy podle takových pravidel se více podobají výkonu kázeňských pravomocí než ukládání trestů za spáchání trestného činu. Z toho ESLP dovodil, že druh nezákonného jednání, za který byla stěžovateli uložena pokuta, spadá mimo dosah čl. 6 Úmluvy. Pokud jde o povahu a stupeň přísnosti sankce, ESLP byl toho názoru, že to, co bylo v daném případě v sázce, nebylo dostatečně významné, aby si zasloužilo klasifikaci deliktu jako "trestní".
K posledně uvedenému rozsudku ESLP ve věci pana Putze připojil nesouhlasné stanovisko soudce de Meyer, zejména pokud jde o příliš úzkou interpretaci pojmu "trestní obvinění" obsaženého v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Dle jeho názoru zkušenosti ukazují, že test obsažený v rozsudku Engel a další proti Nizozemsku a kritéria v něm aplikovaná nejsou příliš uspokojující. Již v samotném citovaném rozsudku je výslovně uvedeno, že znaky poskytované prvním kritériem, tj. klasifikace deliktu v národním právu, "mají pouze formální a relativní hodnotu". Z tohoto pohledu nemělo mít žádný význam, že "peněžní pokuty uložené panu Putzovi byly založeny" nikoliv na trestním zákoně, ale na trestním řádu, zákonu o soudech a zákonu o civilním řízení. Nic z toho nemůže ospravedlnit výjimku ze závazku vyhovět principům fair procesu.
Význam druhého kritéria - povaha deliktu - z hlediska rozlišování trestního práva od pořádkových ustanovení ESLP ozřejmil v rozsudku Weber proti Švýcarsku, 1990, když uvedl, že pořádkové sankce jsou obecně stanoveny k zajištění, aby členové zvláštních skupin dodržovali zvláštní pravidla upravující jejich chování (odst. 33). Pokud jde o řízení před soudy, ESLP v tomtéž rozsudku řekl, že "strany .... se pouze účastní řízení jako osoby podřízené pravomoci soudů" a že "z toho důvodu nespadají do pořádkové sféry soudního systému". Je proto dle názoru jmenovaného soudce de Meyera těžké pochopit, v .jakém směru se případy Ravnsborg a Putz (na které podle názoru ESLP se čl. 6 Úmluvy nevztahoval, neboť opatření přijatá proti těmto dvěma stěžovatelům byla "více podobná výkonu pořádkových pravomocí než uložení trestu za spáchání trestného činu) (Ravnsborg, odst. 33 a 34) mohou lišit od rozsudku ve věci pana Webera. Stejně jako pan Weber, tak i pan Putz a pan Ravnsborg neučinili nic víc než "účastnili se řízení jako osoby podřízené jurisdikci soudů", a ustanovení, která bula na ně aplikována, stejně jako ta aplikovaná na pana Webera, se vztahovala "potenciálně ... na celou populaci.
Stejně tak aplikace třetího kritéra, jímž je stupeň přísnosti trestu, který dotčené osobě hrozí. V uvedených případech vedla k rozdílným závěrům, což jasně prokazuje jeho nedostatečnost. Lze akceptovat, že osoba nemá právo na řádné zacházení, když jí hrozí jenom malá pokuta nebo krátká doba uvěznění? A pokud ano, kde leží práh přísnosti, který zakládá toto právo? Jaká výše? Kolik dní? Přísnost trestu může být brána v úvahu za účelem posouzení. zda by1 spravedlivý, zvláště ve světle principu proporcionality nebo zkoumání postupu, ve němž byl uložen, nebo opět k určení, zda vyžaduje existenci nápravných opatření.
Závěrem soudce de Meyer vyjádřil názor, že každá sankce uložená někomu za určité chování, kterou lze považovat za odstrašující, je "trest", proto tedy svojí vlastní "povahou spadá do trestní sféry. To musí zvláště platit pro jakékoliv peněžní sankce či omezení svobody. Takové sankce mohou být uloženy někomu pouze soudní autoritou nebo pod jejím dohledem. která dotčené osobě umožní záruky stanovené více či méně dokonale v čl. 6 Úmluvy. Je věcí států aby to zajistily pod dohledem ESLP.
Nicméně tam, kde jde například o pořádek v ozbrojených silách nebo o pravidla chování v rámci profesní organizace, soudní povaha, nezávislost a nestrannost autority ukládající sankci nemusí nezbytně být posouzeny stejně jako v případě, kdy je věc upravena běžným trestním právem. Při výkonu pořádkových (kázeňských) pravomocí hierarchicky nadřízená nebo profesní rada nemusí být považována apriori za tribunál méně nezávislý nebo méně nestranný než "běžný" soud nebo porota ve vztahu k deliktu podle běžného práva. Ale ve všech případech, v oblastech zahrnutých specifickými sankčními systémy stejně jako podle obecného trestního práva, řízení musí být fair. Aby takovým mohlo být, je nezbytné, mezi jiným, aby sankce byla rozumně proporcionální k deliktu a aby bylo k dispozici přiměřené odvolání proti němu, pokud přesahuje určitý práh přísnosti.
Případ pana Putze nespadá ani tak do oblasti udržování pořádku v řízení, jako spíš se týká obvinění soudce, zahájení akce proti soudci pro zneužití jeho autority nebo na základě odůvodněného podezření ze zaujatosti. Tento aspekt případu, brán dohromady s faktem, že stěžovatel nemá opravný prostředek proti daným rozhodnutím, soudce vedl k závěru, že pan Putz neměl fair proces. Protože neměl k dispozici ani prostředky nápravy, došlo též dle jeho názoru k porušení čl. 13 Úmluvy.