Článek 18
1. Každý členský stát se vzdává nároků vůči kterémukoliv jinému členskému státu na náhradu škody na jakémkoliv majetku, který vlastní a který je v užívání v souvislosti s přípravou a plněním úkolů uvedených ve článku 17 (2) SEU, včetně cvičení, jestliže tato škoda:
(a) byla způsobena vojenským nebo civilním personálem jiného členského státu při výkonu jeho služebních povinností souvisejících s výše zmíněnými úkoly; nebo
(b) vznikla v důsledku použití jakéhokoliv vozidla, plavidla či letadla patřícího jinému členskému státu a používaného jeho službami, za předpokladu, že toto vozidlo, plavidlo nebo letadlo, které způsobilo škodu, bylo použito v souvislosti s výše zmíněnými úkoly nebo, že škoda byla způsobena na majetku takto použitém.
Členský stát se vzdá nároků na odměnu za záchranu lodi nebo nákladu na moři vůči kterémukoliv jinému členskému státu za předpokladu, že zachraňované plavidlo či náklad patřily jinému členskému státu a byly užívány jeho ozbrojenými silami v souvislosti s výše zmíněnými úkoly.
2.
(a) V případě škody způsobené nebo vzniklé způsobem uvedeným v odstavci 1 na jiném majetku ve vlastnictví členského státu a nacházejícím se na jeho území bude odpovědnost kteréhokoliv jiného členského státu určena a výše škody stanovena jednáním mezi dotčenými členskými státy, pokud se dotčené členské státy nedohodnou jinak.
(b) Každý členský stát se však vzdává svého nároku na náhradu škody v případě, že škoda je menší než je výše, která bude určena jednomyslným rozhodnutím Rady.
Kterýkoliv jiný členský stát, jehož majetek byl poškozen při stejném incidentu, se rovněž vzdává svého nároku na náhradu škody do výše uvedené částky.
3. Pro účely odstavců 1 a 2, pojem "ve vlastnictví členského státu" v případě plavidla znamená pronájem lodi s dočasným výkonem všech vlastnických práv členským státem anebo plavidlo tímto členským státem zabrané pro takový pronájem nebo ukořistěné (s výjimkou míry rizika ztráty nebo odpovědnosti nesené jiným subjektem než tímto členským státem).
4. Každý členský stát se vzdává všech svých nároků na náhradu škody vůči druhému členskému státu v souvislosti se zraněním či úmrtím kteréhokoliv člena vojenského či civilního personálu, byl-li tento člen právě ve výkonu jeho služebních povinností.
5. Nároky na náhradu škody (jiné než smluvní nároky a než ty, na které se vztahuje odstavec 6 a 7 tohoto článku) vyplývající zjednání nebo opomenutí ze strany členů vojenského nebo civilního personálu, ke kterému došlo při výkonu jejich služebních povinností, nebo vyplývající z jakéhokoliv jiného jednání, opomenutí či události, za kterou jsou ozbrojené síly právně odpovědné a které na území přijímajícího státu způsobí škodu třetí straně, která není členským státem, budou řešeny přijímajícím státem v souladu s následujícími ustanoveními:
(a) nároky na náhradu škody budou vznášeny, projednány a vypořádány či soudně rozhodnuty v souladu se zákony a nařízeními přijímajícího státu s ohledem na nároky na náhradu škody vznikající z činností jeho vlastních ozbrojených sil;
(b) přijímající stát může vypořádat jakékoliv takové nároky na náhradu škody a platbu dohodnuté nebo soudem určené částky provede přijímající stát ve své měně;
(c) takováto platba, ať na základě dohody nebo soudního rozhodnutí případu příslušným soudem přijímajícího státu, nebo konečné rozhodnutí tohoto soudu zamítající platbu, jsou pro dotčené členské státy závazné a nezvratné;
(d) každý případ úhrady odškodného přijímajícím státem bude oznámen dotčeným vysílajícím státům společně s úplnými údaji a návrhem odškodného v souladu s níže uvedenými pododstavcem (e), body (i), (ii) a (iii). Neobdrží-li členský stát odpověď do dvou měsíců, je navrhované odškodné považováno za přijaté;
(e) náklady způsobené uspokojováním nároků na náhradu škody podle pododstavců (a), (b), (c) a (d) a odstavce 2 budou rozděleny mezi smluvní strany následovně:
(i) nese-li odpovědnost pouze jediný vysílající stát, částka přiznaná nebo uložená soudem se rozdělí v poměru 25 % k tíži přijímajícího státu a 75 % k tíži vysílajícího státu;
(ii) nese-li odpovědnost za škodu více než jeden stát, bude částka přiznaná nebo uložená soudem rozdělena rovnoměrně mezi tyto státy; není-li však přijímající stát jedním z odpovědných států, přispěje částkou rovnající se polovině částky každého vysílajícího státu;
(iii) byla-li škoda způsobena službami členských států a není-li možné přisoudit ji konkrétně jedné nebo více službám, bude přiznaná nebo soudem uložená částka rozdělena rovnoměrně mezi dotčené členské státy; není-li však přijímající stát jedním ze států, jehož služby tuto škodu způsobily, přispěje částkou rovnající se polovině částky placené každým dotčeným vysílajícím státem;
(iv) každých šest měsíců bude dotčeným vysílajícím státům zasílán výkaz částek zaplacených přijímajícím státem v průběhu uplynulých šesti měsíců s ohledem na každý případ, kdy bylo navrhované dělení na procentuálním základě přijato, společně s žádostí o náhradu. Tato náhrada bude provedena v co nejkratší době a v měně přijímajícího státu;
(f) pokud by použití ustanovení pododstavců (b) a (e) mohlo členskému státu způsobit vážné těžkosti, může tento členský stát požádat ostatní dotčené členské státy, aby vyřešily tuto záležitost jiným způsobem, a to vzájemným jednáním;
(g) proti členovi vojenského nebo civilního personálu nebude vedeno soudní řízení za účelem výkonu jakéhokoliv soudního rozhodnutí vydaného proti němu v přijímajícím státě v záležitosti vyplývající z výkonu jeho služebních povinností;
(h) s výjimkou případů, kdy se na nároky na náhradu škody uvedené v odstavci 2 vztahují ustanovení pododstavce (e), se ustanovení tohoto odstavce nevztahují na nároky vzniklé z nebo v souvislosti s navigací či provozem lodi nebo nakládáním, převozem či vykládáním nákladu, kromě nároků souvisejících s úmrtím či zraněním, na něž se nevztahují ustanovení odstavce 4.
6. Nároky na náhradu škody uplatňované vůči vojenskému nebo civilnímu personálu, které vyplývají z protiprávních jednání nebo opomenutí v přijímajícím státě, jichž se tento personál dopustil mimo plnění služebních povinností, budou řešeny následujícím způsobem:
(a) orgány přijímajícího státu zváží požadovanou výši náhrady a stanoví náhradu osobě uplatňující nároky na náhradu škody čestně a spravedlivě s přihlédnutím k okolnostem případu včetně chování poškozené osoby a vypracují o dané záležitosti zprávu;
(b) tato zpráva bude doručena orgánům vysílajícího státu, které bez prodlení rozhodnou, zda nabídnou dobrovolnou platbu (ex gratia), a pokud ano, v jaké výši;
(c) pokud je dobrovolná platba (ex gratia) nabídnuta a přijme-li ji osoba uplatňující nároky jako plnou náhradu svého nároku na náhradu škody, provedou platbu orgány vysílajícího státu samy a budou úřady přijímajícího státu o svém rozhodnutí a o zaplacené částce informovat;
(d) žádným z ustanovení tohoto odstavce nebude dotčena jurisdikce soudů přijímajícího státu zahájit řízení proti vojenskému nebo civilnímu personálu, nedošlo-li k uspokojení nároku na náhradu škody v plném rozsahu.
7. Nároky na náhradu škody plynoucí z nedovoleného použití jakéhokoliv vozidla služeb vysílajícího státu se budou řešit podle odstavce 6 s výjimkou případů právní odpovědnosti jednotek, útvarů nebo složek.
8. Vznikne-li spor v tom, zda k protiprávnímu jednání nebo opomenutí vojenského nebo civilního personálu došlo při plnění služebních povinností nebo zda bylo použití vozidla ozbrojených sil vysílajícího státu neoprávněné, bude tato záležitost řešena jednáním mezi dotčenými členskými státy.
9. Vysílající stát nebude pro vojenský nebo civilní personál nárokovat imunitu ze soudní jurisdikce přijímajícího státu, pokud jde o občanskoprávní jurisdikci soudů přijímajícího státu, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 5 (g).
10. Orgány vysílajícího a přijímajícího státu budou spolupracovat při získávání důkazů pro spravedlivé projednání věci před soudem a při vyřízení nároků na náhradu škody týkajících se členských států.
11. Jakýkoliv spor týkající se řešení nároků na náhradu škody, který nemůže být urovnán jednáním mezi dotčenými členskými státy, bude předložen rozhodci vybranému na základě dohody dotčených členských států z občanů přijímajícího státu, kteří vykonávají nebo vykonávali vysokou soudní funkci. Nejsou-li dotčené členské státy schopny se dohodnout během dvou měsíců na osobě rozhodce, může každý dotčený členský stát požádat předsedu Soudního dvora Evropských společenství, aby vybral osobu s výše uvedenou kvalifikací.