I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. Ústavnímu soudu byl dne 26. listopadu 2004 doručen návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "navrhovatelé") na zrušení v záhlaví označených ustanovení trestního řádu (dále též "tr. řád") a trestního zákona (dále též "tr. zákon") ku dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
2. V úvodní části navrhovatelé shrnuli důvody a okolnosti přijetí shora označené právní úpravy. Ustanovení § 21 odst. 2 trestního zákona bylo přijato novelou tohoto zákona č. 537/2004 Sb. a ustanovení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 trestního řádu byla přijata jeho novelou č. 539/2004 Sb. Podle navrhovatelů jsou tato ustanovení (dále též "napadená ustanovení") v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 2, čl. 14 odst. 4 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Uvedenými novelami byl do českého právního řádu implementován tzv. "evropský zatýkací rozkaz", v souladu s Rámcovým rozhodnutím Rady Evropské unie č. 2002/584/JHA ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále též "Rámcové rozhodnutí").
3. Navrhovatelé upozornili na skutečnost, že původně vláda České republiky, současně s návrhy shora uvedených novel, navrhla též novelizaci čl. 14 Listiny vložením odstavce pátého, který měl znít: "Občan může být předán členskému státu Evropské unie k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody, pokud to vyplývá ze závazků České republiky jako členského státu Evropské unie, které nelze omezit ani vyloučit.". Návrh novely Listiny byl Poslaneckou sněmovnou zamítnut dne 2. dubna 2004. Poté byly uvedené novely tr. zákona a tr. řádu přijaty Poslaneckou sněmovnou i proti vetu prezidenta republiky, který argumentoval jejich protiústavností.
4. Podle napadených ustanovení je možné předat občana České republiky do zahraničí (tj. do členského státu Evropské unie) za účelem jeho trestního stíhání, což vyplývá z taxativně vymezených důvodů bránících předání vyžádané osoby, uvedených v § 411 odst. 6 písm. a) až e) trestního řádu. Mezi těmito důvody není uvedeno, že by důvodem pro zamítnutí předání osoby byla skutečnost, že jde o českého občana. Skutečnost, že českého občana lze vydat do jiného členského státu EU, vyplývá, kromě § 21 odst. 2 tr. zákona a § 403 odst. 2 tr. řádu, též z ustanovení § 411 odst. 6 písm. e) a § 411 odst. 7 tr. řádu, byť nepřímo. Tato ustanovení představují určitou výjimku z povinnosti vydat občana do jiného členského státu EU. Zároveň však z těchto ustanovení za použití argumentu a contrario vyplývá, že soud vždy vyhoví žádosti o předání vyžádaného českého občana v případě, kdy má být předán do jiného členského státu za účelem trestního stíhání.
5. Označená ustanovení jsou proto v rozporu s čl. 14 odst. 4 Listiny, podle něhož občan nesmí být nucen k opuštění své vlasti. Zákaz uvedený v tomto článku Listiny je jasný a bezpodmínečný. Právo občana nebýt nucen k opuštění své vlasti je základním právem, které je, ve smyslu čl. 1 Listiny, nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Občan jím tedy ani nemůže nijak disponovat. Listina neumožňuje, aby toto základní právo omezil zákon. S tím byla zajedno i důvodová zpráva k navrhované novele Listiny, zamítnuté Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky dne 2. 4. 2004, jak shora uvedeno. Navrhovatelé poukázali na fakt, že vláda České republiky, jako předkladatel novely trestního zákona a trestního řádu, změnila svou argumentaci poté, co byl její návrh na novelizaci Listiny zamítnut. Teprve od dubna 2004 začala vláda argumentovat s tím, že novela Listiny není zapotřebí, neboť předkládané novely obou trestních kodexů s ní nejsou nijak v rozporu.
6. Podle navrhovatelů nucení občana k opuštění své vlasti, ve smyslu čl. 14 odst. 4 Listiny, je z kontextu obdobné povahy, jakou je vyhoštění cizince ve smyslu odstavce 5 téhož článku. V obou případech se tak děje proti vůli dotčené osoby. Důsledkem tohoto zásahu státu je navíc zabránění vstupu občana na území českého státu, což je další právo, které Listina občanům výslovně přiznává (čl. 14 odst. 4 věta první Listiny). Podle navrhovatelů je nutno použít též "argumentům a minori ad maius". Pokud Listina zakazuje nutit občana k opuštění vlasti, čímž lze rozumět minimálně nepřímé nucení (nepřímý nátlak), tím spíše zakazuje jeho předání, které je nucením přímými prostředky, tj. prostřednictvím nuceného omezení svobody v předávací vazbě a následným předáním orgánům členského státu EU.
7. Navrhovatelé polemizují s výkladem Listiny, kterým odůvodnil ústavní konformnost napadených ustanovení tehdejší ministr spravedlnosti K. Čermák při svém vystoupení v Poslanecké sněmovně. Podle něj bylo smyslem čl. 14 odst. 4 Listiny zabránit orgánům státní moci vyvíjet na jednotlivce nátlak k opuštění republiky, jak tomu bylo v případě tzv. akce "Asanace". Podle navrhovatelů je třeba hledat objektivní smysl čl. 14 odst. 4 Listiny, který je nezávislý na historických motivech přijetí této úpravy. Je nesprávné vycházet z historických motivů zákonodárce, ale naopak je nutno vycházet "z textu zákona, který jediný může být oporou pro objektivní závěry o smyslu a účelu právní normy, a to i v měnícím se společenském kontextu.".
8. Z ústavněprávního hlediska napadenou úpravou dochází k narušení státoobčanského vztahu mezi státem a občanem. V této souvislosti navrhovatelé odkázali na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 207/1994 Sb., podle něhož má občan právo na ochranu ze strany státu. S tím jsou napadená ustanovení v rozporu a případná modifikace tohoto principu by byla možná jen v rovině ústavní, nikoliv pouze zákonné.
9. Zákaz vydávání vlastních občanů do ciziny je podle navrhovatelů obecným principem, který je uznáván ve státech Evropské unie, což doložili citací relevantních ústavních ustanovení řady členských států EU. Ilustrativní je zejména řešení slovenské, kde novela ústavy č. 90/2001 Z. z. změnila původní ustanovení čl. 24 odst. 3 Ústavy Slovenské republiky tak, že z jeho textu ("Každý občan má právo na svobodný vstup na území Slovenské republiky. Občana není možné nutit, aby opustil vlast, není ho možné vyhostit ani vydat jinému státu.") byla vypuštěna slova "ani vydat jinému státu". K ústavní změně došlo též v Německu nebo ve Francii. Z komparativního hlediska tedy vyplývá, že není možno prolomit princip ochrany státních občanů a předávat je k trestnímu řízení do státu EU bez příslušné ústavní změny.
10. Podle navrhovatelů je napadená úprava (zejm. § 412 odst. 2 tr. řádu) také v rozporu s čl. 39 Listiny, podle kterého: "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.". Ustanovení § 412 odst. 2 tr. řádu přebírá doslovně úpravu čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, podle kterého se pro tam vyjmenované trestné činy pro předání osoby k trestnímu řízení do zahraničí nevyžaduje oboustranná trestnost. Navrhovatelé vytýkají takto koncipované úpravě, že (kromě názvu) nijak tyto trestné činy nedefinuje. Bude proto možné, aby český státní občan byl předán k trestnímu stíhání do zahraničí, aniž by šlo o předání pro čin, který by byl trestný podle českého práva. Jako zvláště závažný problém to navrhovatelé vidí u těch činů, které lze spáchat "na dálku", např. prostřednictvím výpočetní techniky. Zde může jít o širokou škálu jednání, která budou spadat pod výčet § 412 odst. 2 písm. k) tr. řádu ("počítačová trestná činnost"). V takovém případě se vyžaduje znalost všech trestních předpisů zemí EU. Jako problém, byť menší, to navrhovatelé vidí u těch činů, které lze spáchat jen na území daného státu, byť i zde to může být problémem u vývojových stadií trestného činu. Některá jednání uvedená v § 412 odst. 2 tr. řádu nemají obdobu v českém právním řádu, např. žhářství uvedené pod písmenem cc) zmíněného ustanovení. U obchodu s odcizenými vozidly podle § 412 odst. 2 písm. aa) tr. řádu údajně může v některých státech EU přicházet v úvahu zavinění ve formě nedbalosti a úplnou vědomost o nich by si mohli občané zjistit jen detailním studiem cizích trestních předpisů. Není jistě možno po občanech požadovat, aby byli znalci práva všech zemí EU, neboť by to bylo v rozporu se zásadou "ultra posse nemo tenetur". Zákonodárce bude povinen tento problém řešit na úrovni zákona, např. publikací seznamu trestních norem v jednotlivých dvaceti pěti státech EU.
11. Navrhovatelé zdůraznili, že v otázce slučitelnosti napadených ustanovení s ústavním pořádkem České republiky nelze argumentovat tím, že v důsledku principu přednosti evropského práva před právem domácím došlo k nepřímé modifikaci ústavního pořádku, konkrétně čl. 14 odst. 4 Listiny. Takto by bylo možné argumentovat pouze tehdy, pokud by Rámcové rozhodnutí bylo přímo aplikovatelným komunitárním aktem, což není. Význam čl. 14 odst. 4 Listiny nelze modifikovat ani principem eurokonformního výkladu, neboť i povinnost státu interpretovat domácí právo souladně s právem evropským není neomezená a nejde tak daleko, že by členský stát a jeho soudy byly nuceny vykládat vnitrostátní předpisy včetně ústavy v rozporu s jejím zněním. Ustanovení čl. 14 odst. 4 Listiny zakazuje nucení k opuštění vlasti bezvýjimečně, takže jeho eurokonformní výklad v tom smyslu, že nucené opuštění vlasti se za určitých okolností připouští, by byl evidentně výkladem jdoucím proti textu uvedeného článku.