II.e
38. European Roma Rights Center - Evropské středisko pro práva Romů, se sídlem v Budapešti (dále též "Evropské středisko"), Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2004 sdělilo, že bylo informováno o probíhajícím řízení před plénem Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. pro neústavnost. V této souvislosti předložilo Ústavnímu soudu své stanovisko (amicus brief), v němž mj. zdůraznilo, že podmínkou pro přenesení důkazního břemene na žalovaného je, aby žalobce prokázal prima facie diskriminaci; teprve až poté následuje povinnost žalovaného prokázat, že neporušil zásadu rovného zacházení (viz též odstavec 21 Preambule Směrnice Rady 2000/43/EC). Zkušenosti nasvědčují, že efektivní a skutečné dodržování majetkoprávních ustanovení garantujících nediskriminaci se zabezpečí tehdy, když bude důkazní břemeno sdílené i žalovaným, který musí dokázat, že jeho jednání bylo objektivně odůvodněné. Poukázalo na rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva ve věci Mukong v. Kamerun, Komuniké č. 458/1991 (1994), dle něhož důkazní břemeno nemůže nést jen žalobce, zejména pokud vezmeme v úvahu situace, kdy strany nemají vždy rovný přístup k důkazům a kde často přístup k příslušným informacím má jen žalovaný.
39. Přenesení důkazního břemene ze žalobce na žalovaného poté, co byl případ klasifikován jako prima facie diskriminace, usnadňuje žalobci jeho rozhodnutí podat stížnost.
40. To, kdy je možné případ klasifikovat jako prima facie diskriminaci, záleží na okolnostech každého případu; je však evidentní, že při uplatňování takového principu dokazování žalobci postačí, aby poskytnul argumenty, tedy "skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci". Současně požadovaný důkazní standard "bez důvodných pochybností" se aplikuje spíše v trestním řízení.
41. Evropské středisko poukázalo na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "Evropský soud") ve věci Nachova a další proti Bulharsku (2004), v němž Evropský soud uvedl, že důkazní břemeno musí být přeneseno na žalovaného ve věcech diskriminace podle čl. 14 Úmluvy, a konstatoval, že tento přístup je v souladu s vývojem v Evropě.
42. Po přenesení důkazního břemene je na žalovaném, aby předložil důkazy, jimiž vyvrátí tvrzení o prima facie diskriminaci. Podle Evropského soudního dvora žalovaný musí prokázat, že rozdílné jednání "odpovídalo skutečné potřebě jednání" a bylo "přiměřené a nezbytné k dosažení sledovaného zájmu" [věc Ingrid Rinner-Kühn v. FWW Spezial-Gebäudereinigung GmbH & Co. KG. (1989), ECR 2743]. Otázkou přenesení důkazního břemene ve věcech diskriminace na základě pohlaví se zabývá též rozsudek Odvolacího pracovního tribunálu Velké Británie ze dne 3. 4. 2003 ve věci Barton v. Investec Henderson Crosthwaite Securities Ltd., v němž byla zdůrazněna zvýšená důležitost žalovaného ve věcech diskriminace obhajovat své jednání.
43. Evropské středisko poukázalo na další rozhodnutí Evropského soudního dvora o předběžných otázkách [věc 170/84 Bilka-Kaufhaus GmbH (1986) ECR 1607, věc 109/88, Danfoss (1989), ECR 3220], z nichž lze dovodit, že žalobce je především povinen prokázat případ prima facie rozdílného zacházení na základě zakázaného důvodu; v opačném případě případ prohrál. Pokud žalobce toto prokáže, je na žalovaném, aby poskytl objektivní odůvodnění pro takové rozdílné zacházení (např. dosažení oprávněného zájmu nebo zavedení přiměřených opatření k dosažení takového zájmu).
44. Závěrem Evropské středisko uvedlo, že princip přenesení důkazního břemene je výsledkem více než dvacetiletého vývoje a liberalizace, která se vyvíjí od prvních směrnic EU týkajících se otázky pohlaví přijatých v polovině 70. let 20. století. Jeho cílem je vytvoření rovnováhy, která soudům umožní shromáždit od všech stran všechny relevantní důkazy předtím, než rozhodnou, zda došlo k diskriminaci. Přenesení důkazního břemene pomáhá žalobci dosáhnout toho, aby žalovaný měl povinnost obhájit své jednání. Následkem toho zavazuje obě strany, aby postavily svou obhajobu na co nejpřesvědčivějších tvrzeních.