II.
Ústavní soud si podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, coby účastníků řízení, vyjádření k návrhu.
Předseda Poslanecké sněmovny PhDr. Lubomír Zaorálek k návrhu uvedl, že v novém systému důchodového pojištění zavedeném zákonem č. 155/1995 Sb. se plná invalidita definuje jako trvalá nebo dlouhodobá ztráta nebo pokles pracovního potenciálu nejméně o 66 %. Upouští se od invalidity, která je uznávána proto, že by výkon soustavného zaměstnání vážně zhoršil zdravotní stav občana. Dále se upouští od typu invalidity, kdy je občan sice schopen vykonávat soustavné zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního povolání. Nová zákonná definice invalidity tudíž nepřipouští tzv. profesní a stavovskou invaliditu. To znamená, že od účinnosti zákona o důchodovém pojištění nemají být přiznávány invalidní důchody těm, kteří v důsledku zdravotního stavu změní zaměstnání a pokles jejich pracovních schopností přitom nepřekročí stanovené hranice. Uvedená hlediska se vztahují i na důchody přiznané před účinností tohoto zákona. Bylo proto odůvodněné stanovit pro možnost odejmutí invalidního důchodu určité kritérium, dané možností rekvalifikace s přihlédnutím k medicínským hlediskům. Z této zásady byla stanovena jediná výjimka, která se dotýká právě poživatelů invalidních důchodů uznaných z důvodu "stavovské invalidity". Podle této výjimky obsažené v § 78 zákona o důchodovém pojištění lze odejmout poživateli plného invalidního důchodu, který dosáhl ke dni 31. 12. 1995 věku alespoň o deset let nižšího, než je jeho důchodový věk, tento důchod jen za podmínek stanovených předpisy platnými před 1. lednem 1996. Zákonodárce přihlédl k věku důchodců, kteří v době vydání zákona o důchodovém pojištění již pobírali stavovský invalidní důchod, a tím měli obtížnější možnost opětovně se zařadit do pracovního procesu. Takový postup je plně odůvodněn specifickou situací "stavovských" invalidních důchodů přiznávaných občanům, kteří vykonávali po stanovenou dobu nejrizikovější práce v hornictví. Z tohoto hlediska nepředstavuje porušení všeobecného principu rovnosti před zákonem. Poslanecká sněmovna vyjádřila přesvědčení, že zákonodárný sbor jednal při projednávání zákona o důchodovém pojištění ve shodě s právní procedurou a v přesvědčení, že přijatý zákon není v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava").
Předseda Senátu doc. JUDr. Petr Pithart ve svém vyjádření k návrhu připomněl, že zákon o důchodovém pojištění schválila Poslanecká sněmovna ještě v době před ustavením Senátu. Posléze, již po ustavení Senátu, byl několikrát novelizován. Žádná z jeho novelizací se však netýkala napadeného § 78. Z uvedeného důvodu Senát nemůže podat vyjádření, které by vycházelo z projednávání dotčeného ustanovení v Senátě. Považuje přesto za nutné uvést, že právní úprava platná před přijetím zákona o důchodovém pojištění nevymezovala pojem tzv. stavovské invalidity pouze ve vztahu k hornickým povoláním, ale i ve vztahu k jiným povoláním. V tomto kontextu pak není důvodné pojímat ustanovení § 78 zákona o důchodovém pojištění jako pravidlo, které zvýhodňuje pouze některé pracovníky v hornictví oproti jiným skupinám pojištěnců. Na obecné povaze předmětné právní úpravy nemění nic ani to, že největší počet případů, v nichž byla tzv. stavovská invalidita uznána, se zřejmě týkal osob poškozených na zdraví v souvislosti s výkonem hornického povolání. Šlo spíše o to, že byl tímto způsobem zřejmě metodicky usměrňován a sjednocován postup právě ve vztahu k nejčetněji se vyskytujícím případům. V souvislosti s namítanou nerovností mezi skupinou "stavovských důchodců" a kategorií mnohem závažněji postižených důchodců, jejichž invalidita byla uznána podle § 29 odst. 2 písm. d) zákona č. 100/1988 Sb., Senát uvedl, že v případě "stavovské invalidity", jejíž vymezení nebylo do zákona o důchodovém pojištění převzato, by docházelo nepochybně v naprosté většině případů ke ztrátě nároku na invalidní důchod přiznaný na základě předchozí právní úpravy. Takové dopady byly zřejmě při tvorbě zákona shledány jako příliš tvrdé, a byly proto zmírněny úpravou v přechodném ustanovení § 78. V případě invalidity podmíněné schopností vykonávat soustavné zaměstnání jen za "zcela mimořádných podmínek" byla zákonná úprava zachována a změny doznalo vymezení pojmu, co se rozumí zcela mimořádnými podmínkami. Přijetím nové právní úpravy nedošlo ke změnám, které by pro tuto skupinu poživatelů invalidních důchodů mohly mít takové důsledky jako v případě "stavovských důchodců", a proto se zřejmě v tomto druhém případě neuvažovalo o úpravě určitým přechodným ustanovením. Jestliže se tudíž v návrhu uvádí jako příklad porušení ústavního principu rovnosti zmíněná skupina poživatelů invalidních důchodů, jejichž ochranu zákonodárce v žádném z přechodných ustanovení neupravil, bylo by namístě doložit, jaké konkrétní dopady nová právní úprava na jejich nároky měla ve vztahu k nárokům získaným podle dřívějších právních předpisů.
Ústavní soud si dále vyžádal podle § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádření od Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV").
MPSV ve svém vyjádření k návrhu sdělilo, že nepovažuje za správný navrhovatelův názor, že tzv. stavovská invalidita se týká jen horníků. Upozornilo na to, že tento typ invalidity nebyl, počínaje zákonem č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, vztahován k určité profesi. Citovaný zákon vymezoval invaliditu tak, že zaměstnanec je též invalidní, jestliže pro trvalé zhoršení zdravotního stavu je sice schopen vykonávat výdělečné zaměstnání, avšak zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání. V bodě 12. směrnice č. 73/1957 Ú. l. se uvádělo, že zaměstnání je zcela nepřiměřené dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání, jestliže je pracujícímu zcela cizí a odlehlé jeho dosavadnímu zaměstnání a není-li v něm dostatečně využito jeho dřívějších schopností, takže z hlediska společnosti není účelné ani hospodárné, aby pracující takové zaměstnání vykonával. Definice tzv. stavovské invalidity byla obdobná i v dalších předpisech sociálního zabezpečení. Z aplikační praxe na základě těchto předpisů je ministerstvu známo, že ustanovení upravující "stavovskou invaliditu" byla používána (v některých dobách též jako určitá náhražka neexistujícího důchodu za výsluhu let) pro posuzování plné invalidity výkonných letců, popř. některých výkonných umělců. Judikatura obsahuje i aplikace při jiných typech rozdílných kvalifikací. Podstatné je, že pojem "stavovská invalidita" nebyl prioritně určen pro hornická povolání, třebaže v praxi se tato profesní skupina stala patrně nejčetnější.
MPSV dále zdůraznilo, že zákon o důchodovém pojištění vzal na zřetel v nové definici invalidity medicínská hlediska a dřívější vymezení plné invalidity stavící na kritériu nepřiměřenosti vzhledem ke dřívějším schopnostem nepřevzal. Na rozdíl od jiných vymezení plné invalidity [např. § 29 odst. 2 písm. d) zákona č. 100/1988 Sb. má odraz v § 39 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění] se tzv. stavovská invalidita do zákona o důchodovém pojištění nijak nepromítla. S přihlédnutím k jejímu specifickému charakteru bylo nutno na dosavadní úpravu reagovat v přechodných ustanoveních. MPSV poukázalo na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona o důchodovém pojištění, kde se k § 78 uvádí, že je odůvodněné zavést určité kritérium dané možností rekvalifikace s přihlédnutím k medicínských hlediskům, kdy bude možné "stavovský důchod" odejmout. Stanoví se, aby se u osob, které dosáhly věku o deset a méně let nižšího, než je důchodový věk, postupovalo podle podmínek stanovených předpisy platnými před 1. lednem 1996, a to s ohledem na obtížnější pracovní uplatnění. Úprava obsažená v § 78 zákona o důchodovém pojištění vychází z ochrany těch důchodců, u nichž by vzhledem k rozdílné definici plné invalidity a vzhledem k jejich věku bylo sociálně stěží únosné plně aplikovat novou právní úpravu, která je založena na jiných principech a mohla by znamenat odnětí přiznaného invalidního důchodu ve vyšším věku, kdy je obtížné nalézt na trhu práce umístění.
MPSV konečně potvrdilo, že napadené ustanovení se netýká jen horníků, nýbrž všech pojištěnců. Proto není důvodné porovnávat toto ustanovení s ustanovením § 76 zákona o důchodovém pojištění, které se týká výlučně horníků. K navrhovanému řešení situace odchodem horníků do předčasného starobního důchodu uvedlo, že právní postavení příjemce předčasného starobního důchodu je zcela jiné, než je tomu u příjemce plného invalidního důchodu. Liší se výší předčasného starobního důchodu (tento důchod může být nižší než důchod invalidní), budoucím zvýšením důchodů, které je diferencováno podle data přiznání důchodu (předčasný starobní důchod by byl valorizován méně), případnou pracovní aktivitou (která je u předčasného starobního důchodu vyloučena), pobíráním náhrady za ztrátu na výdělku apod. Nutit pojištěnce k podání žádosti o přiznání předčasného starobního důchodu znamená zhoršit jejich dosavadní postavení. MPSV i upozornilo, že zrušením § 78 po uplynutí více než dvou třetin ochranné desetileté lhůty by vznikly nerovnosti mezi těmi pojištěnci, kteří již dosáhli v ochranné lhůtě důchodového věku, a těmi, kteří v této lhůtě důchodového věku ještě nedosáhli.
MPSV v důsledku toho vyslovilo názor, že ustanovení § 78 zákona o důchodovém pojištění je stále věcně odůvodněno, a nepředstavuje tudíž nerovnost v právech podle článku 1 Listiny.