I.
Dne 5. 6. 2002 došel Ústavnímu soudu návrh Krajského soudu v Brně, jímž se navrhovatel domáhá zrušení § 78 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, pro jeho rozpor s článkem 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Navrhovatel poukázal v návrhu na řízení o žalobě M. F. (dále jen "žalobce") na přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. 8. 1998 vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 32 Ca 196/98. Navrhovatel dospěl po provedeném dokazování k závěru, že na posouzení podmínky plné invalidity žalobce dopadá ustanovení § 78 zákona o důchodovém pojištění. Domnívá se však, že uvedené ustanovení je v rozporu s článkem 1 Listiny.
Navrhovatel poukazuje v první části návrhu na právní úpravu, jež předcházela vydání zákona o důchodovém pojištění. Uvádí, že ustanovení § 25 odst. 3 písm. c) zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, a § 29 odst. 2 písm. c) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, umožňovala uznat invaliditu i u občanů, jimž zůstala zachována schopnost výkonu soustavné výdělečné činnosti, avšak jen k takovým zaměstnáním, která se považovala za zcela nepřiměřená dřívějším schopnostem občana a společenskému významu jeho dosavadního zaměstnání (tzv. stavovská invalidita). Prováděcí vyhláška č. 128/1975 Sb. k zákonu č. 121/1975 Sb. ve svém ustanovení § 19 odst. 3 pak definovala zcela nepřiměřené zaměstnání jako takové, jež je zcela cizí a odlehlé zaměstnání dosavadnímu, a není při něm dostatečně využito dřívějších schopností občana, jež měl před dlouhodobým zhoršením zdravotního stavu, takže z hlediska společenských zájmů se nevyžadovalo, aby takové nepřiměřené zaměstnání vykonával. Pojem nepřiměřeného zaměstnání byl obsahově obdobně upraven i v ustanovení § 18 odst. 2 prováděcí vyhlášky č. 149/1988 Sb. k zákonu č. 100/1988 Sb. V období od 1. 10. 1988 do 31. 7. 1991 byl doplňující podmínkou pro uznání tzv. stavovské invalidity i pokles výdělku alespoň o polovinu ve srovnání s výdělkem, kterého občan dosahoval v dosavadním zaměstnání. Orgány státní správy vydaly k provádění uvedené zákonné úpravy normativní instrukce, které blíže definovaly, co se rozumí vysoce kvalifikovaným zaměstnáním pro uznání "stavovské invalidity" a jaká zaměstnání lze ve vztahu k nim považovat za zcela nepřiměřená. Za vysoce kvalifikovaná zaměstnání byla označena zaměstnání v hornictví v podzemí uhelných či uranových dolů, jež byla zařazena nejméně do sedmé osobní třídy ve III. kvalifikačním stupni podle výnosu Federálního ministerstva hutnictví a těžkého strojírenství č. 6/1982 registrovaného v částce 17/1982 Sb. na str. 369, později do šestého tarifního stupně podle nařízení vlády ČSFR č. 43/1992 Sb., o stanovení minimálních mzdových tarifů a mzdového zvýhodnění za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí a za práci v noci, a nařízení vlády ČR č. 333/1993 Sb., o stanovení minimálních mzdových tarifů a mzdového zvýhodnění za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí a za práci v noci. Za zcela nepřiměřená pak byla pokládána zaměstnání vykonávaná na povrchu zařazená nejvýše do třetího tarifního stupně citovaného nařízení vlády.
V další části návrhu navrhovatel odkazuje na zákon o důchodovém pojištění, který již "stavovskou invaliditu" nepřevzal a dosavadní nároky z ní vyplývající upravil v přechodném ustanovení § 78. Navrhovatel upozorňuje, že uvedené ustanovení chrání poživatele důchodů, kteří ke dni 31. 12. 1995 dosáhli věku alespoň o 10 let nižšího, než je jejich důchodový věk. V této souvislosti poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu, která pouze stručně uvádí. že bylo přihlédnuto k možnostem rekvalifikace a medicínským hlediskům u osob, které již dosáhly stanoveného věku.
Navrhovatel uvádí, že při posuzování souladu ustanovení § 78 zákona o důchodovém pojištění s článkem 1 Listiny vzal v úvahu i další ustanovení uvedeného zákona, která zvýhodňují pracovníky v hornictví oproti ostatním skupinám pojištěnců. Především ustanovení § 74 a 76 tohoto zákona fixují důchodový věk horníků, kteří odpracovali stanovenou dobu v tzv. preferovaných pracovních kategoriích na 55 let, případně na 50 let věku (podle nařízení vlády ČSFR č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům). Obecný důchodový věk přitom ke dni 31. 12.1995 činil 60 let u mužů a 53 až 57 let u žen. S účinností od 1. 1. 1996 se tento věk prodlužuje za každý kalendářní rok u mužů o 2 měsíce a u žen o 4 měsíce, takže po 31. 12. 2006 bude u mužů dosahovat 62 let a u žen podle počtu vychovaných dětí 57 až 61 let. Zvyšování důchodového věku se však na pracovníky v hornictví, jejichž důchodový věk podle předpisů platných před 1. 1. 1996 dosahoval 55 nebo 50 let, nevztahuje. Již touto úpravou je podle navrhovatelova názoru založena určitá nerovnost mezi horníky na straně jedné a ostatními pojištěnci na straně druhé, která se každým rokem účinnosti zákona o důchodovém pojištění prohlubuje. Navrhovatel nepovažuje tuto nerovnost za porušení článku 1 Listiny, neboť při stanovení důchodového věku pro různé skupiny pojištěnců bylo přihlédnuto k náročnosti jejich povolání a u horníků především ke škodám na zdraví a míře opotřebení organismu při práci v extrémních podmínkách. Výhody poskytované některým skupinám horníků ustanovením § 78 zákona o důchodovém pojištění však podle navrhovatele porušují princip rovnosti v právech podle článku 1 Listiny.
Navrhovatel poukazuje na to, že horníkům, kteří dosáhli k 31. 12. 1995 věku, jenž je o 10 let a méně nižší než jejich důchodový věk, zůstala podle uvedeného ustanovení zachována výhoda posouzení invalidity podle předpisů platných před l. 1. 1996, ačkoli jiným skupinám pojištěnců se této výhody nedostalo. Zákonodárce chtěl zřejmě vzít na zřetel ztíženou možnost pracovního začlenění horníků, kteří se blíží důchodovému věku a kteří podle předpisů platných od 1. 1. 1996 by museli začít vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Navrhovatel má za to, že taková ochrana není za současného právního stavu odůvodněná. Odkazuje na ustanovení § 30 a 31 zákona o důchodovém pojištění, jež umožňují předčasný odchod do starobního důchodu. Horníci, kteří mají stanoven důchodový věk 50 let, tak mohou odejít do předčasného starobního důchodu podle § 30 odst. 3 uvedeného zákona již v 45 letech věku, podle § 31 uvedeného zákona v 47 letech věku. U horníků s důchodovým věkem 55 let pak vzniká nárok v 50, respektive v 52 letech věku. Případné problémy s adaptací se tak dají řešit pomocí velmi benevolentně stanovených podmínek pro vznik nároku na předčasný starobní důchod.
Navrhovatel zdůrazňuje, že ochrana podle § 78 zákona o důchodovém pojištění byla poskytnuta pojištěncům, u nichž nevymizela schopnost výkonu soustavné výdělečné činnosti. Invalidní důchod jim byl přiznán z důvodu dobových náhledů na společenský význam hornického zaměstnání. Zákonodárce přitom neposkytl právní ochranu mnohem závažněji postiženým důchodcům, a to těm, jejichž invalidita byla uznána podle § 29 odst. 2 písm. d) zákona č. 100/1988 Sb. U nich došlo rovněž ke změně podmínek posuzování plné invalidity. Ochrana práv této skupiny pojištěnců však není upravena v žádném z přechodných ustanovení zákona, byť adaptace na výkon zaměstnání je vzhledem k charakteru jejich zdravotního postižení zajisté obtížnější než u horníků ve věku minimálně 40 až 45 let požívajících "stavovské" invalidní důchody. Podle navrhovatelova názoru nelze připustit tak výraznou nerovnost v právech pojištěnců jen z toho důvodu, že skupina pracovníků v hornictví je při prosazování svých zájmů a požadavků v legislativním procesu úspěšnější než např. organizace tělesně či mentálně postižených.
Navrhovatel závěrem uvádí, že si je vědom skutečnosti, že speciální normy mohou pro určité obory stanovit zvláštní kritéria rovnosti, která ze všeobecného principu rovnosti neplynou, neboť pro použití zásady rovnosti nejsou stanoveny tak přesné meze, aby vylučovaly jakékoli volné uvážení. Navrhovatel z tohoto důvodu uznává právo zákonodárce zakotvit v zákoně určité nerovnosti, nesmí však jít o neodůvodněné rozdíly v právech, jak je tomu u § 78 zákona o důchodovém pojištění.