I.
1. Navrhovatel se v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky svým návrhem domáhal, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 23 písm. c) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o cestovních dokladech), ve znění účinném od 1. ledna 2005, (dále též jen "zákon o cestovních dokladech, ve znění účinném od 1. ledna 2005").
2. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (dále jen "odvolací orgán") ze dne 30. 6. 2005 č. j. 10687A/Z/2005 bylo zamítnuto odvolání Ing. M. H. do rozhodnutí Magistrátu města Hradce Králové (orgán prvního stupně) ze dne 10. 3. 2005 č. j. OS3/DV/2005 o odepření vydání cestovního pasu podle § 23 písm. c) zákona o cestovních dokladech, ve znění účinném od 1. ledna 2005. Shora jmenovaný podal do rozhodnutí odvolacího správního orgánu žalobu podle části třetí hlavy II dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Ze správních spisů, zejména pak z rozhodnutí orgánu prvního stupně i orgánu odvolacího krajský soud v rámci přípravy jednání zjistil, že vydání cestovního pasu na základě žalobcovy žádosti o vydání cestovního dokladu ze dne 31. 1. 2005 bylo odepřeno bez provedení žalobcem navržených důkazů s poukazem na § 23 písm. c) uvedeného zákona o cestovních dokladech, ve znění účinném od 1. ledna 2005, s tím, že správní orgán není oprávněn zkoumat důvodnost žádosti, jestliže je prokázáno, že žalobce je stíhán pro spáchání trestného činu podvodu ve spolupachatelství, tedy pro úmyslný trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody až na dvanáct let. Správní orgán nemá možnost samostatného posouzení důvodu odepření cestovního pasu a je toliko na posouzení orgánů činných v trestním řízení, zda je odepření vydání cestovního dokladu nevyhnutelné. Navrhovatel dodal, že žalobce v odstavcích V a VI žaloby (č. 1. 4 a 5 soudního spisu) podrobně uvedl námitky, pro něž považuje ustanovení § 23 písm. c) zákona o cestovních dokladech, ve znění účinném od 1. ledna 2005, za odporující ústavnímu pořádku. Jejich přepis do návrhu krajský soud proto považoval za zbytečnou duplicitu a jelikož žalobcem vznesené pochybnosti sdílí, odkázal najím uvedenou argumentaci a navrhl napadené ustanovení zrušit.
3. Ústavní soud vyzval navrhovatele, aby svůj návrh doplnil o řádnou ústavněprávní argumentaci; to i proto, aby bylo možné konsolidovaný návrh (bez odkazů na obsah soudního spisu) zaslat k vyjádření oběma komorám Parlamentu České republiky.
4. V doplnění předmětného návrhu navrhovatel uvedl, že důvody, pro které považuje napadené ustanovení za rozporné s ústavním pořádkem, se v zásadě shodují s důvody, pro které Ústavní soud shledal protiústavním ustanovení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o cestovních dokladech), ve znění účinném do 31. 12. 2004; to učinil ve svém nálezu ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 12/07 (vyhlášen pod č. 355/2008 Sb.). Krajský soud jako navrhovatel přitom poukázal zejména na skutečnost, že napadené ustanovení zákona o cestovních dokladech, ve znění účinném od 1. ledna 2005, neposkytuje správnímu orgánu rozhodujícímu o odnětí cestovního dokladu nebo o odepření vydání cestovního dokladu k žádosti orgánu činného v trestním řízení jakoukoliv možnost úvahy v rámci podmínky, že zásah do práv musí být v demokratické společnosti nevyhnutelný, resp. nezbytný. Je-li totiž splněn zákonný důvod - žádost orgánu činného v trestním řízení, jestliže je proti občanovi vedeno trestní stíhání pro trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody nejméně 3 léta - nemá správní orgán vůbec žádný prostor pro správní uvážení o nezbytnosti či přiměřenosti takového opatření a cestovní doklad musí odejmout nebo jeho vydání odepřít, což ve svých důsledcích výrazně limituje i možnosti přezkumu správním soudem. Citované ustanovení tak omezuje právo držitele cestovního dokladu nebo žadatele o cestovní doklad domáhat se u soudu či u jiného orgánu ochrany svých práv takovým způsobem, aby nebylo vyloučeno ústavně garantované posouzení zásahu do jeho práv z hlediska nevyhnutelnosti či nezbytnosti omezení svobody pohybu. Dle navrhovatele tak napadené ustanovení neumožňuje obecným soudům dostát jejich povinnostem při ochraně základních práv či svobod jednotlivce, jestliže přezkoumávají žádosti orgánu činného v trestním řízení o odejmutí cestovního dokladu nebo o odepření vydání cestovního dokladu osobě, proti které se vede trestní stíhání pro trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody nejméně na 3 léta; to představuje nerespektování principů zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tím je upřeno dotčenému jedinci právo na účinnou soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, což v konečném důsledku vede k porušení čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z toho důvodu postupoval krajský soud podle § 95 odst. 2 Ústavy České republiky.