K § 20.
(1) Ježto lze při chorobě (§ 11, odst. 1., č. 2.) - na rozdíl od poranění (§ 11, odst. 1., č. 1., tohoto nařízení) - těžko stanoviti okamžik události, zakládající nárok na důchod invalidní, víže se tato událost v příčině sirotků, jichž otec zemřel následkem choroby, teprve na okamžik trvalého propuštění z činné služby vojenské (z úkonů válečných, ze zajetí).
(2) V případě, že jest nemožno opatřiti úmrtní list aneb odvozuje-li se nárok na důchod sirotčí z důvodu, že otec dítěte se stal nezvěstným, jest postupovati podle obdoby § 13, odst. 3., tohoto nařízení.
(3) Za nezaopatřeno považuje se dítě dotud, pokud matka (děd, bába) jsou nuceni přispívati k jeho výživě. Provdá-li se sirotek, jest to považovati za jeho zaopatření.
(4) Důchod sirotčí nepřísluší, je-li sirotek výdělečně činný v té míře, že se sám uživí. Nárok na důchod jest však odmítnouti teprve tehdy, kdy jest nepochybně prokázáno, že se sirotek může ze svého výdělku sám živiti, nikoliv ihned v případě, kdy jest pouze známo, že jest výdělečně činný. Za výdělečnou činnost, vylučující z nároku na důchod, se tedy nepokládá na příklad, nemá-li sirotek mzdu podle kolektivní smlouvy anebo naturální zaopatření jako ostatní dělníci jeho kategorie.
(5) Poněvadž důchod sirotčí jest splatný v měsíčních lhůtách (§ 30 zákona), přísluší důchod sirotčí až do konce měsíce, v němž sirotek dokoná 18. rok věku, nebo v němž před touto dobou přestane býti nezaopatřeným.