II.

II.

Ústavní soud si podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") vyžádal od Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky coby účastníků vyjádření k návrhu.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Václav Klaus k návrhu mimo jiné uvedl: "... každý demokratický stát je oprávněn přijmout v mezích svého ústavního pořádku a mezinárodních závazků takovou úpravu, která ochraňuje a prosazuje principy, na nichž je založen. Určení doby, na niž je taková úprava přijímána, není přitom pouze otázkou právní, ale podle mého názoru především otázkou politickou, související se situací v naší společnosti. Současně je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že v demokratickém státě neexistuje a ani nemůže existovat právo na jakékoliv mocenské funkce, neboť je věcí státu, podle jakých kritérií je bude obsazovat. Je přitom nepochybné, že tato kritéria musí být stanovena předem a musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Na druhé straně vycházela Poslanecká sněmovna i z toho, že každý občan má právo obrátit se na soud s žádostí o vydání rozhodnutí, jímž by byla přezkoumána jeho případná spolupráce s komunistickým režimem. Účel zmíněných zákonů je přitom v současné době v určitém rozsahu naplňován i jinými platnými zákony; jejich úplné nahrazení lze však očekávat až v souvislosti s přijetím zákona o státní službě, který by měl obsahovat ustanovení, že určené funkce ve státní správě mohou zastávat pouze osoby, které se osobně neprovinily při porušování lidských práv a svobod. Na základě výše uvedeného mi nezbývá než vyjádřit přesvědčení, že zákonodárné sbory přijaly výše citované zákony v přesvědčení, že jsou v souladu s ústavním pořádkem a příslušnými mezinárodními smlouvami.".

Předseda Senátu Parlamentu České republiky Petr Pithart ve svém stanovisku ke druhé novelizaci obou lustračních zákonů (zákony č. 422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb. ) kromě jiného sdělil: "Senátní výbory, kterým byly návrhy novel přikázány k projednání, doporučily Senátu, aby je schválil ... Rozprava Senátu se neomezila na vlastní obsah drobných novel (prodloužení platnosti daných zákonů), ale rozhodující měrou se odehrála jako spor o samotné "lustrační zákony" ... Argumentace pro zamítnutí novel ... vycházela zejména z toho, že vyloučení občanů z možnosti ucházet se o výkon funkcí ve státní správě se děje bezprostředně podle formálních, skupinových znaků, nikoliv individuálním posouzením osob podle zákonem stanoveného kritéria, zda jsou s to respektovat demokratické principy nebo nikoliv ... Kritici předmětných novel dále prezentovali, že tyto zákony zřejmě nezahrnují všechny kategorie osob, které zahrnout měly, a zahrnují také některé, které zjevně zahrnout neměly ... byla vznesena rovněž obecná pochybnost, zda lze najít řešení, které by neumožňovalo diskriminaci a současně zajistilo odhalení těch, kteří zodpovídali za komunistickou represi a mohli by ohrozit přechod k demokracii. Argumentace pro schválení novel ... vycházela zejména z toho, že každý stát má právo stanovit zákonem personální podmínky pro obsazování funkcí ve své správě. Takovou podmínkou je ... rovněž loajalita ke způsobu vlády. Demokratický způsob pak vyžaduje garance jistoty, že jeho funkcionáři budou za všech okolností dbát demokratických práv občanů. Touto garancí jsou ... právě lustrace ... Ten, kdo se vědomě podílel na potlačování práv občanů, je potenciálním nebezpečím pro demokratickou společnost, a nesplňuje tudíž předpoklady pro významná místa ve správě státu ... na výkon funkcí ve státní správě není právní nárok ... lustrační zákony ... nikoho neomezují při vstupu do politické funkce (zastupitelé, poslanci, senátoři apod.) ... v lustračních zákonech nejde o stanovení viny a trestu. V případech, kdy je nástrojem lustrace evidence spolupracovníků státní bezpečnosti, může se dotčená osoba obrátit na soud s popřením pravdivosti evidenčního zápisu. Konečně byl obhájci schválení novel vysloven názor, že bránit se je v principu právem i povinností demokracie. Kritériem trvání takové obrany potom je, zda to, co by mělo být ve společnosti přirozené, funguje samo sebou. Jestliže tomu tak není, musí být nadále užito zákona k vymezení nutných pravidel.".

V replice navrhovatelů k vyjádření obou účastníků se konstatuje: "Oba ... lustrační zákony ... omezují práva občanů už na základě určitých okolností formální povahy, aniž by bylo jakkoliv zkoumáno, jak se občan v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 skutečně choval ... Tento formalistický přístup je po 11 letech od pádu komunistického režimu ústavněprávně zcela nepřijatelný a výrazně se liší i od zákonných úprav přijatých v jiných ... postkomunistických státech (např. Polsko), jakož i od úpravy, která byla přijata ve Spolkové republice Německo ve vztahu k bývalým pracovníkům a spolupracovníkům Stasi.". Pokud jde o rozsudky obecných soudů ve věcech žalob na ochranu osobnosti v souvislosti s lustracemi, replika zdůrazňuje, že" ... takový rozsudek (tj. obsahující výrok o neoprávněné evidenci ze strany StB) je ... satisfakcí pouze morální, a nikoliv i právní, protože na faktu evidence se jím nic nemění a lustrační zákon se na takovou osobu i nadále vztahuje. Okolnost, že souhlas s evidencí byl na někom vynucen třeba i vydíráním, taková osoba však ve skutečnosti Státní bezpečnosti žádnou spolupráci neposkytla, je de iure bez jakéhokoliv významu.". Navrhovatelé dále poukazují na fakt, že "demokratický právní stát je nepochybně oprávněn a povinen chránit se před osobami, které demokratické základy státu podlamují nebo které by tak pravděpodobně činily, kdyby jim k tomu byla poskytnuta možnost. Činí-li tak cestou omezování základních práv a svobod, nemůže být ... rozsah a časové trvání takových omezení věcí pouhé politické úvahy momentální parlamentní většiny: přípustná mohou být jen taková omezení, která jsou za konkrétní situace v demokratické společnosti nezbytná a která ani jinak nevybočují z mezí ústavní přípustnosti (...). Formalisticky pojaté lustrační zákony z roku 1991, resp. 1992, jejichž platnost byla nyní prodloužena ad infinitum, těmto požadavkům nevyhovují, zvláště když se od té doby výrazně změnily jak společenská situace, tak i právní řád, který chrání stát v uvedeném směru četnými jinými (a leckdy i účinnějšími) způsoby.". Navrhovatelé považují argumentaci proti zrušení lustračních zákonů a jejich novel opírající se o přijetí zákona o státní službě, za " ... čistě účelovou ... ; svědčí o tom už sama okolnost, že tento zákon by se měl týkat jen některých pracovníků ve státní správě, což zdaleka nejsou všichni, které v jejich uplatnění lustrační zákony omezují.". Dále pak dodávají: "Tendence určitých politických kruhů rozsah působení lustračních zákonů ještě rozšiřovat se projevila např. v zákoně č. 147/2001 Sb., jímž byla působnost zákona č. 451/1991 Sb. rozšířena také na veřejné vysoké školy ... Na soukromé vysoké školy se ovšem lustrační zákon nevztahuje (stejně jako na všechny jiné druhy soukromého podnikání vůbec). Zákonodárci tedy jde zjevně jen o určité funkce v určitém druhu vysokých škol, nikoliv o to, jaké osoby se budou na poskytování vysokoškolského vzdělání podílet.". Navrhovatelé svou repliku uzavírají poznámkou o tom, že § 19 velkého lustračního zákona je z hlediska praxe lex imperfecta, neboť " ... např. zveřejňování tzv. lustračních seznamů, tj. údajů evidence Státní bezpečnosti, není považováno za veřejnoprávní delikt.".

Ústavní soud si dále vyžádal jednak vyjádření Ministerstva vnitra k návrhu, jednak vyjádření téhož ministerstva k soudním sporům na ochranu osobnosti, které proti České republice vedly osoby, jež obdržely pozitivní lustrační osvědčení, jakož i k výsledku řízení ve věcech vydání věcně nesprávných negativních lustračních osvědčení.

Náměstek ministra vnitra k návrhu skupiny poslanců sdělil, že k uvedenému návrhu " ... nemá připomínek. Domnívá se, že právní argumenty byly předloženy již v minulosti, a to jak odpůrci, tak i přívrženci této právní úpravy, včetně nálezu Ústavního soudu v dané věci.". Ministerstvo vnitra nezaznamenalo " ... žádný naprosto nový právní pohled, který by existenci napadeného zákona podepřel či zpochybnil.".

Ministerstvo vnitra dále sdělilo, že na základě napadených zákonů vydalo od roku 1991 ke dni 5. 9. 2001 celkem 366 980 lustračních osvědčení, z toho 3,45 % pozitivních. Ministerstvo eviduje za uvedené období celkem 692 žaloby na ochranu osobnosti z titulu pozitivních lustračních osvědčení vydaných ministerstvem, a to v různých stadiích řízení. Nevede však zvláštní evidenci pravomocně ukončených sporů a výsledků těchto sporů, a to z důvodů, které ve svém vyjádření podrobněji rozvedlo. Na základě provedené kontroly správnosti vydaných lustračních osvědčení Ministerstvo vnitra zjistilo 117 případů nesprávně vystavených osvědčení. Všem dotyčným osobám byla vydána osvědčení nová a současně byly upozorněny na povinnost předložit je zaměstnavateli v případě, že zastávají funkce, jež podléhají režimu lustračních zákonů. Nová osvědčení nebyla vystavena osobám, které jsou v současné době státními příslušníky Slovenské republiky. Písemné materiály vztahující se k těmto osobám byly na základě mezistátní dohody mezi Českou republikou a Slovenskou republikou delimitovány Ministerstvu vnitra Slovenské republiky.