I.
Dne 2. 3. 2001 došel Ústavnímu soudu návrh skupiny 44 poslanců, zastoupených prof. JUDr. Zdeňkem Jičínským, DrSc., jímž se navrhovatelé domáhají zrušení:
- zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále i "velký lustrační zákon"),
- zákona č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále i "malý lustrační zákon"),
- zákona č. 422/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů,
- zákona č. 424/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Navrhovatelé zaslali Ústavnímu soudu přípis, který mu došel 19. 11. 2001 a v němž pověřují svým dalším zastupováním v řízení před Ústavním soudem poslance Mgr. Bohuslava Sobotku.
Záměr navrhovatelů směřuje z důvodů dále rozvedených k tomu, aby jmenované zákony byly do budoucna odstraněny z právního řádu České republiky pro jejich rozpor zejména s ustanoveními čl. 1 Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb. (dále i "Ústava"), čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 4 a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), čl. 4 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (č. 120/1976 Sb. - dále též "Pakt") a s Úmluvou Mezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnání a povolání) č. 111 z r. 1958 (č. 465/1990 Sb. - dále jen "Úmluva č. 111").
Ústavnost velkého lustračního zákona přezkoumal na návrh 99 poslanců Federálního shromáždění ČSFR v roce 1992 Ústavní soud ČSFR. Nálezem z 26. 11. 1992 sp. zn. Pl. ÚS 1/92 (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, str. 56 a násl.) vyslovil, že ustanovení § 2 odst. 1 písm. c), § 2 odst. 2 a § 4 odst. 2, 4 napadeného zákona nejsou v souladu s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 4 Paktu; ustanovení § 2 odst. 3, § 3 odst. 2 a § 13 odst. 3 napadeného zákona nejsou v souladu s čl. 1 Listiny a ustanovení § 11, 12, § 13 odst. 1, 2, 4 a 5, § 18 odst. 1 a § 20 napadeného zákona nejsou v souladu s čl. 37 odst. 1 a čl. 38 Listiny a s čl. 98 odst. 1 Ústavy ČSFR č. 100/1960 Sb., ve znění ústavního zákona č. 326/1991 Sb. Citovaná zákonná ustanovení pozbyla dnem 15. 12. 1992 účinnosti.
Při posuzování ústavnosti zákona č. 451/1991 Sb., jak uvádí návrh, vycházel Ústavní soud ČSFR ze situace v době jeho přijetí (4. 10. 1991), resp. v době zhruba rok poté. Tento zákon sledoval především cíl, aby ve státních a veřejných orgánech a na pracovištích, která mají vztah k bezpečnosti státu, mohly být osoby, jež zastávaly vedoucí funkce ještě za minulého režimu, nahrazeny osobami, od nichž lze očekávat loajalitu s demokratickými principy, na nichž je stát budován. Měl dále napomoci k odvrácení rizika subverze nebo možné recidivy totality nebo alespoň k jeho omezení. Svůj pohled Ústavní soud ČSFR podtrhl i poukazy na omezenou dobu účinnosti lustračního zákona. Ve svém nálezu konstatoval: "Podmínky stanovené zákonem pro výkon takových (v zákoně uvedených) funkcí jsou navíc časově omezené na období, v němž se předpokládá dovršení demokratického procesu, tj. do 31. 12. 1996. Podstatou tohotozákona je výhradně do budoucna stanovit podmínky pro výkon určitých úzce vymezených funkcí nebo činností v zákoně přesně specifikovaných, a to nikoliv absolutně, ale jen na přechodnou dobu.".
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zamítla v lednu 1999 poslanecký návrh zákona, jímž měl být velký lustrační zákon zrušen (PS 1998, 3. volební období, tisk č. 74). V důvodové zprávě k němu se mimo jiné konstatovalo stanovisko Správní rady Mezinárodního úřadu práce (č. j. GB. 252/16/19). Obsahovalo výzvu vládě ČSFR, aby podnikla nezbytná opatření ke zrušení nebo změně (velkého) lustračního zákona a zajistila náhradu škod všem osobám, které jím byly nespravedlivě postiženy. Důvodová zpráva také připomíná, že lustrační zákon je trvale předmětem kritiky v Radě Evropy, v Evropském parlamentu a v evropských i světových nevládních organizacích, a proto je nanejvýš žádoucí tuto nadbytečnou normu zrušit. Při hodnocení situace související s prováděním lustrací vyšetřovací komise Mezinárodní organizace práce (dále též "MOP") v roce 1995 konstatovala, že při uskutečňování doporučení Správní rady MOP z roku 1992 došlo jen k malému pokroku. Vyjádřila "hlubokou lítost", že platnost zákona byla bez ohledu na stanovisko Správní rady MOP prodloužena do roku 2000. Komise doporučila Správní radě MOP mj., aby vyzvala vládu České republiky k opatřením, jež povedou ke zrušení nebo změně těch ustanovení zákona č. 451/1991 Sb., která jsou neslučitelná s Úmluvou č. 111.
Ústavnost malého lustračního zákona přezkoumána nebyla, takže je nadále platný a účinný i v těch částech, které odpovídají částem velkého lustračního zákona, jež Ústavní soud ČSFR prohlásil za protiústavní. Také jeho se měl dotýkat návrh zákona podaný v roce 1998 jako sněmovní tisk č. 73, jenž směřoval k jeho zrušení; i tento návrh Poslanecká sněmovna zamítla.
Skupina poslanců spatřuje podstatu svého návrhu v časovém faktoru společenské dynamiky mezi listopadem 1989 a rokem 2000, v němž proběhly jedny z demokratických voleb (do krajských zastupitelstev), a ve změnách, které se v tomto čase odehrály. Podle názoru navrhovatelů moc zákonodárná, výkonná i soudní se již definitivně konstituovaly na demokratických základech, vedoucí funkce ve státních a jiných veřejných orgánech a institucích již po dlouhé období nejsou obsazeny osobami, které dosadil dřívější politický režim, čímž důvody obou lustračních zákonů, pokud spočívaly v potřebě obměnit okruh osob zastávajících tyto funkce, ztratily v průběhu doby opodstatnění. Vedoucí funkce jsou většinou obsazovány na základě výběrového řízení, v němž lze brát v úvahu i loajalitu uchazeče k České republice jakožto demokratickému právnímu státu, doloženou také jeho skutečným chováním v období po listopadu 1989; ještě více to platí ve věcech veřejnoprávních služebních poměrů v ozbrojených silách a bezpečnostních sborech, o nichž se rozhoduje ve správním řízení. S utajovanými skutečnostmi všech stupňů utajení se mohou seznamovat pouze fyzické osoby, kterým bylo vydáno osvědčení. Jedou z podmínek pro jeho vydání je okolnost, že fyzická osoba je bezpečnostně spolehlivá, tj. že u ní nebylo zjištěno bezpečnostní riziko spočívající např. v činnosti směřující k potlačování lidských práv nebo svobod, případně v podpoře takové činnosti [§ 17, 18 a 23 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále i jen "zákon o utajovaných skutečnostech")].
Navrhovatelé se domnívají, že riziko subverze nebo možné recidivy totality, jejichž existenci v roce 1992 Ústavní soud ČSFR v souvislosti s veřejným působením osob spjatých s předchozím režimem připouštěl, nyní již nehrozí. Informace o případných záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům České republiky jsou povinny zabezpečovat zpravodajské služby ve smyslu zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o zpravodajských službách"). Ostatně, jak navrhovatelé připomínají, Komunistická strana Čech a Moravy působí v České republice legálně jako politická strana s nezanedbatelnou voličskou podporou v parlamentních i komunálních volbách. Zákon přitom umožňuje, aby činnost politických stran, jež by usilovaly o odstranění demokratických základů státu nebo které by směřovaly k uchopení a držení moci zamezujícímu dalším stranám a hnutím ucházet se o moc ústavními prostředky, byla soudem pozastavena anebo aby taková strana byla rozhodnutím soudu rozpuštěna. Česká republika, v níž byl "demokratický proces dovršen", se v současné době potýká se závažnými riziky zcela jiného druhu, jimiž jsou příkladně hospodářská kriminalita, organizovaný zločin, korupce a rasová nenávist.
Podle čl. 3 Ústavy je Listina součástí ústavního pořádku České republiky. Z tohoto jejího postavení lze dovodit i závaznost rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR, která byla na základě Listiny vydána. Zmíněný soud uznal podstatu úpravy provedené velkým lustračním zákonem za ústavně konformní vzhledem k tehdejší situaci státu a společnosti, tedy k situaci krátce po pádu předchozího režimu a obnovování demokracie, a dále vzhledem k tomu, že tímto zákonem zavedená omezení nemají platit absolutně, nýbrž jen po přechodnou dobu, tj. do 31. 12. 1996. V těchto souvislostech Ústavní soud ČSFR v roce 1992 uznal, že zájem společnosti a státu (veřejný statek) na tom, aby byly obměněny osoby v určitých veřejně významných funkcích a aby byla uplatněna opatření k odvrácení rizika subverze nebo možné recidivy totality, má přednost zejména před základním právem občanů mít za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny) či před právem vykonávat zaměstnání či povolání bez diskriminace ve smyslu Úmluvy č. 111.
Protože veřejný zájem (veřejný statek), z jehož tehdejší existence federální Ústavní soud v roce 1992 vycházel, již pominul, pominuly i důvody omezení základních práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Velký a malý lustrační zákon, jakož i jejich novely č. 422/2000 Sb. a č. 424/2000 Sb., které platnost a účinnost obou lustračních zákonů rozšířily na dobu neurčitou, omezují bez náležitého důvodu shora uvedená základní práva, a jsou tak v rozporu zejména také s čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy, podle něhož je Česká republika demokratickým právním státem. Ze všech uvedených důvodů proto skupina poslanců navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zrušil všechny čtyři uvedené zákony.